Dohoda ✓

11. Úsměvy vs rozkazy

Zůstali několik dní v pohraniční vesnici Zemi ohně, tam vyléčili své zranění a připravovali se na dlouhou zpáteční cestu.

Bitva proti Akatsuki je všechny dost zničila. Zejména Sasukeho, který se překvapivě rychle zotavoval díky péči medik-ninji.

Pokud jde o Haruno chlapce, rychle si získal důvěru k týmu Taka a všichni si ho hned zamilovali, všechno mu vždycky dovolovali. Mladší Uchiha začínal mít podezření, že ten malý chlapec strávil s Narutem příliš mnoho času.

Chudáček, Dobe ho nakazil svou posedlostí rámenem a jeho vrozenou schopností otevírat ústa v nejméně vhodnou chvíli. I přesto se všichni okamžitě zamilovali do toho chlapce s rozdílnými očima, který měl stejnou schopnost jako Sakura, aby ji všichni milovali.

Cestovali několik dní, skoro už přešli polovinu cesty, která je dělila od vesnice skryté v Listí. Odpočívali u ohně při své obvyklé noční zastávce, když je najednou zvuk trhající se látky přiměl zvednout hlavy.

To, co viděli, je nemohlo víc překvapit. Před ohněm stál Itachi, který roztrhával svůj Akatsuki plášť s výrazem nenávisti a hněvu, který nikdy neviděli v jeho tváři.

Starší Uchiha, aniž by si uvědomoval udivených pohledů ostatních, hodil cáry černé a červené látky do ohně a sledoval, jak hoří s grimasou hlubokého zadostiučinění, ihned potom si sundal čelenku označenou jako zrádce a také ji hodil do plamenů ohně.

Už z něj nebude vyvrhel, už nebyl vražedný zrádce. Konečně, ta tíha byla pryč. Cítil se lehký, jako by se vznášel. Vrátí se domů a když se tak stane, nebude tam žádný klan, který na něj bude tlačit ani žádná ambiciózní Rada, která by ho k něčemu nutila.

Nebude muset být dokonalý syn, ani dokonalý ninja, už od něj nikdo nebude očekávat, že bude geniálním Uchihou, mohl být, prostě a jednoduše, Itachi. Byl volný.... Volný... čím víc to slovo opakoval, tím víc se mu líbilo, měl touhu vykřičet ho do světa.

Sakura zůstala s otevřenou pusou při tom, co se stalo. Ten úsměv, na ten nikdy nezapomene.

Itachi se usmíval, ne polovičním úsměvem, ale doopravdy, jedním z těch, který mu rozzářily oči, přetékaly štěstím, díky kterým vypadal tak starý jak ve skutečnosti byl a ne ten vzhled díky starostem, které způsobovaly, že vypadal starší. Růžovovláska si nemohla pomoct, aby se odvrátila, když se na ni Uchiha zářivě podíval a všechny nakazil svým štěstím.

„Jsme volní, maličký," řekl chlapci, který byl vedle něj a prohrábl mu vlasy. Svým způsobem oba byli vězni Akatsuki.

Staršímu Uchihovi dlouho trvalo, aby si osvojil nový směr, který nabral jeho život a uvědomil si, že konečně už všechno nezávisí na něm a může se trochu uvolnit.

„Chováš se jako malej, Aniki," pokáral ho Sasuke uvolněným tónem, nastínil poloviční úšklebek a opřel se zády o strom, kde bezstarostně odpočíval.

„Hmp..." – Aniki, Itachimu chybělo, aby mu tak jeho malý bratr říkal, bylo to skoro deset let, co to naposledy udělal, a nikdy by ho nenapadlo, že to ještě uslyší.

Zpočátku, když mu řekl pravdu, jejich vztah byl nepříjemný a napjatý. Není divu, Sasuke nenáviděl svého bratra celá léta z celé duše. I když, jakmile se všechno vyjasnilo, postupně si vypěstovali důvěru, ne takovou, jako tu, která je spojovala v dětství, to by stálo mnoho za daných okolností, ale alespoň se k sobě opět chovali srdečně.

Itachi se přikrčil a vytáhl ze své tašky novou čelenku Konohy, kterou mu Sakura dala. Obratný pohybem si ji uvázal. Konoha měla nového jounnina.