Dohoda ✓

14. Konoha

Vchod vesnice skryté v Listí se před nimi rýsoval ve světle měsíce.

Rozhodli se dorazit v noci, aniž by si je všimli a jít přímo do věže Hokage, aby si jejich přítomnosti nikdo nevšiml.

Všichni byli velmi unavení, cesta byla dlouhá a vyčerpávající. Věděli, že jistě vypadají ohavně, pokrytí prachem z cesty, rozcuchaní větrem a s unavenými obličeji. Pět temných postav zahalených v pláštích vstoupilo do Konohy pod rouškou tmy.

Juugo nesl spícího chlapce v náručí, postupovali opatrně a pokradmu ulicemi vesnice.

Když dorazili ke kamenné lavičce na kraji cesty, Sasuke se na ni zadíval ztracený ve svých vzpomínkách.

„Pokud odejdeš, pro mě to bude stejné, jako být sama... zůstaň se mnou... Přísahám, že toho nebudeš litovat.... Miluji tě!... Pokud nemůžeš zůstat, vezmi mě s sebou..."

Sakuřiny věty mu rezonovaly v hlavě, jako by stála vedle něj a recitovala je, skoro ji dokázal vidět ležící na lavičce, stejně jako ji tam nechal před více než pěti lety.

Pět let... A stále cítil, že tohle místo je jeho domov. Nedal to najevo, ale hluboko uvnitř byl nervózní z návratu. Nevěděl, jak ho přijmou, zjistil, že si přeje, aby mu odpustili a znovu ho přijali, jako předtím. Najednou bylo pro asociála Uchihu důležité mít – přátele? Ne, jen jednoho... Styděl se, Naruto bude mít plné právo ho nenávidět, u Kami, skoro ho zabil.

Itachi postupoval ulicemi s majestátností a hrdostí. Opravdu se vrátil, byl zase doma. Důstojně zvedl hlavu a kráčel, jako by mu to místo patřilo. Zhluboka dýchal, jako by chtěl, aby mu vůně, která obsahovala klid vesnice, pronikla do kostí a zbavila ho všeho, co dýchal předtím.

Zbytek týmu Taka se na všechno díval se zvědavostí. Připadalo jim to jako jednoduchá vesnice, možná očekávali něco majestátního od velké Konohy, kolébky nejgeniálnějších ninjů, domova nejmocnějších klanů a sídla nejmoudřejších Kage.

Ale měla něco jedinečného, něco, co se nedalo změřit bohatstvím nebo velkými budovami. Byl to domov, ne ledajaká vesnice, bylo to vidět v prostředí, které je obklopovalo a to vysvětlovalo úctu a náklonnost, s jakou o ní mluvili ninjové, kteří se tam narodili, stejně jako touhu a melancholii, která naplňovala jejich slova, pokud byli daleko.

Když přecházeli kolem Ichiraku rámen, Sasukemu se zrychlil tep v domnění, že by tam blonďák mohl být, ale uklidnil se, když si uvědomil, že v tuto hodinu bude zavřeno. Snažil se zadržet tisíce vzpomínek, které měl vryté do paměti.

--- Flash Back ---

„Rámen! Rámen, 'ttebayo!"

„Nikdy nemáš dost, Naruto?" zeptal se rezihnovaný hlas.

„Jistě, že ne, Sakuro-chan. Jak někdo může mít dost rámenu?!" zeptal se blonďák pohoršen takovou myšlenkou.

„Hmp... dobe."

„Jaks mi to řekl, Teme?!" vykřikl, otočil se na Sasukeho.

„Slyšel jsi, Dobe!"

„Teme!"

„Naruto, už jsem ti říkala, abys neřval!!!" zařvala růžovovláska, výhružně zvedla pěst.

„Ji-jistě Sakuro-chan. Fajn, fajn, já zvu, dattebayo,"řekl jí nervózně a pobídl je k Ichiaruku.

Tam jedli s obvyklými hádkami mezi oběma chlapci a Naruto snědl svou tradiční hromadu misek.