Ztracený náhrdelník/FF DRAMIONE

70.

Staré větve v zlato hnědé barvě se ladně pohybovaly do rytmu větru. Vrba Mlátička již byla starší dáma, ale stále dokázala vypadat tak dokonale. Draco seděl už jakou dobu kousek od ní a jenom ji pozoroval. Událo se toho za poslední dobu šíleně moc. Zbýval pouze týden. Týden a poté uteče z Bradavic ale dokonce i z Anglie. V tomhle čase, v téhle přítomností ho nic a ani nikdo nedržel. Teď už rozhodně ne.
Opřel si hlavu o kolena a na chviličku se rozhodl zavřít oči. Jenom aby si odpočinul. Od všeho. Od tohoto světa, od školy a celkových Bradavic, od přátel, od Hermiony Grangerové ale dokonce i od té nekonečné propasti z pohřbu. Tenhle školní rok, ale i ten osobní byl vážně divoká jízda na kterou jen tak nezapomene. Byl už ze všeho vyčerpaný a především přešlý takže si chtěl pouze užít svůj klid a své volno.
Ve škole se už dávno neučili, nebo ho možná jenom profesoři neobtěžovali. Už dávno měli po zkouškovém a on si věřil. Takže nebylo čeho se bát. Teď už jenom musel přetrpět týden se svými přáteli a ostatními spolužáky, a poté tralala pryč. Pryč od Anglie.
Ani netušil jak se to stalo, ale vzpomínkami zabrouzdal k matce. Na ten její vřelý a především upřímný úsměv. Jak ho tím vždy dokonale šokovala. Jeho matka se totiž nikdy jen tak neusmívala, nebylo ji vidno se zvednutými koutky. Možná když byl ještě malé dítě a nehrozila žádná pitomá válka, to nejspíše ano. Ale za poslední roky ji viděl se usmívat pouze, když se na něj dívala a snažila se z toho pohledu vyčíst snad všechny odpovědi světa. Dívala se na něj vlastně takhle, i když umírala. Doma, ve své posteli a především s ním.
Narcissa Malfoyová umřela před dvěma týdny obklopena láskou svými milovanými. Hned druhý den přišli všichni jejich přátelé, kteří zůstali na živu a především na svobodě. Což jich moc nebylo, ale když Draco za pomoci Pansy i Thea jednoho večera hledali veškeré kontakty, uvědomil si jak je moc rád, že je má. Vždy ho drželi, nad vodou, nad hladinou.
Když se konal pohřeb, Pansy stála hned vedle něj a držela ho za ruku, mezitím co měl řeč. A poté, když mluvila Andromeda, neudržel slzy na uzdě. Spustily se jako sněhová lavina a táhly se přes celý obličej až neznámo kam. Jeho matka zemřela.
Teplý vítr mu rozčechral vlasy a tak otevřel oči. Byl stále na tom místě. Seděl ve vysoké trávě, několik metrů od vrby Mlátičky a jenom tak přežíval. V jeho nitru byla neuvěřitelná propast bezmoci. Věděl moc dobře, že se s tím musí vyrovnat, že se to jednoho dne srovná. Ale ještě nebyl ten čas. Nebyl čas na uzdravení anebo zahojení. Ani na zalepení ran. Na nic z toho. Andromeda mu jeden večer řekla, že nejdříve musíme tu bolest přijmout a následně všechno z ní vyždímat. Poté začne bolest ustupovat, místa se plnit a rány hojit.
A tak tu seděl, už jakou dobu a přemítal nad vším co se mu za poslední rok stalo. Nejhorší na tom bylo, ale že tu otravnou čarodějku potkával. A celkem i často. Ano, ředitelka mu dovolila školu opustit a pokud by chtěl, pouze dojít na zkoušky. Odmítl to. I když se to celé posralo, potřeboval vědět, že ta otravná vševědka je v pořádku. Sledoval ji z dálky, téměř každý den aby se ujistil, že je vše v pořádku. Tedy, trvalo asi dva týdny než se odvážil pořádně vyjít ze sklepení. Nebo takhle, první pár dnů se ošetřovně vyhýbal jak čert kříží, tak jak to rád říkal Blaise. A když se od Thea dozvěděl, že byla z ošetřovny propuštěna, zalezl do ložnice a nechtěl vyjít. Pár dnů. Poté se rozhodl toulat hradem, chodit na noční obchůzky. Ano, bylo to porušení pravidel ale jeho přátelé mu chránili záda.
Koutky úst se mu lehce zvedly, když si vzpomněl na obraz před pár dny. Akorát kráčel hradem, těsně před večerkou, když si jí všiml. Jak stojí před velkou skleněnou vitrínou a prohlíží si všechny školní poháry. Ano, její kolej, její přátelé tam měli pohár anebo odznak s nějakou fotkou. Jeho srdce ale zapomnělo jak se pracuje, když si všiml, že se zastavila u zmijozelské fotky, z jejich ročníku a bedlivě si ji prohlíží. A poté, jak zvedla ruku a konečky prstů se jemně dotkla skla. V ten moment zapomněl jak se vůbec existuje.
Snažil se nebelvírskou studentku ignoroval, ze všech sil. Snažili se o to i jeho přátelé, ale nebylo to vůbec lehké. A už vůbec ne pro chudáka Blaise, který Grangerovou zdravil kdykoliv to bylo možné. Pansy taktéž chtěla přidat ruku k práci a třeba si s ní i promluvit, oživit paměť, povyprávět nějaké vzpomínky. Ale nesměla. Tak jako všichni ostatní. Hermiona se uzdravovala, ještě stále všechny své dosavadní vzpomínky neměla. Nejdříve se musela dát ona sama do pořádku, poté mohli pomáhat ostatní.
Bylo velmi zajímavé, jak to celé dopadlo. Všechno. Jak se jeho život změnil, obrátil naruby a následně rozsypal. Nečekal by, že bude toho tolik s čím se bude muset vypořádat. Bylo to šílené.
,,Vím, že tam stojíš jakou dobu.'' zahlásil Draco když si uvědomil, že kousek klidu rozhodně mít už nebude. ,,A neignoruj mě. Pokud něco chceš, přijď.'' ano, o Hermioně Grangerové věděl dlouho, že ho sleduje. Bylo to asi týden co se snažila plížit jako stín v jeho stopách. Ale bez úspěchu. I když Draco o její přítomnosti věděl, nikdy ji od sebe neodehnal. Nevěděl zda nechce anebo to nedokáže. Nemusel se vlastně ani otáčet, slyšel jemnou chůzi, jak tráva pod pevnou podrážkou bot šustí. Navíc, ta její vůně. Poznal by ji snad i za deště.
Pocítil jak si vedle něj sedla, kousek od něj. Hned ho udeřila její energie, čistá a především klidná. Věděl, že nemá cenu pospíchat. Nemá cenu se ani rozčilovat se. Prostě to všechno nechá tak jak je, jenom se lehce poveze po tom proudu a uvidí kam dopluje.
,,Jak o mně můžeš vědět?'' nad tou otázkou se musel ušklíbnout. Kdyby to věděla, ani by se ho neptala. Byl v tom jednoznačně výborný.
,,Jdeš slyšet na míle daleko. Nesmíš chodit jako slon.''
,,Jsem hlasitá?''
,,Jsi hlasitá.'' přikývnul na souhlas a Hermiona zarazila pohled do země. Lehce, pouze periferním pohledem se na ní podíval. Jako vždy byla oblečena do obyčejných džínových kalhot s jakousi prapodivnou mikinou, obyčejnými tenisky, vlasy rozpuštěnými.
Chtěl se jí dotknout, strašně moc. Ale nemohl. ,,Co po mně chceš Grangerová?'' při tom oslovení se lehce otřásla, nebylo to na první pohled viditelné, ale Draco s touhle čarodějkou strávil téměř rok bok po boku. Znal ji tak dokonale a perfektně.
,,Proč mám pocit, že tě znám?''
,,Protože mě znáš?'' posměšně se ušklíbl a poté se rozhodl se na ni podívat. ,,Chodíme do stejného ročníku. Akorát já do zmijozelu.''
,,To vím. Zas tak hloupá nejsem.''
,,Na blbou otázku, blbá odpověď.''
,,Dobře,'' prohlásila Hermiona odhodlaně a zvedla konečně zrak od trávy. ,,přijde mi, že mi přátelé ale i ředitelka něco tají. A já mám takový pocit, že ty víš o co jde.''
,,A ty si myslíš, že ti to řeknu?''
,,No, doufala jsem v to.'' v ten moment kdy na něj pohlédla těmi oříškovými oči, jakoby se mu propadla veškerá pevná půda pod nohama.
,,Proč si myslíš, že ti to mám říct já? Zrovna já?'' jo, dostal ji do kouta. A on se v tom tak rád vyžíval. Miloval to, když tuhle čarodějku zahnal do kouta a ona nevěděla kudy kam. Přišla mu v tu chvíli tak zranitelná, ale zároveň odhodlaná.
,,Po tom co jsem se probudila na ošetřovně jsem nemohla pořádně spát. Většinou jsem jenom klimbala. A dost jsem přemýšlela o tom, co mi řekla ředitelka. Neřekla mi všechno, je mi to jasný. Ale prostě. Cítím, že jsem se zmijozelem spjatá více než je mi prozrazeno.'' Draco se nad tím lehce usmál. Byla spjata více se zmijozelem než by si kdykoliv kdy myslel. Byla jednou z nich. Ale měl to oprávnění jí všechno říkat? Měl svolení říct všechno co se mezi nimi událo. Povědět o jejich vztahu, o těch společných nocích? A mohl prozradit do jakého průseru ji dostal a že vlastně paměť ztratila jenom díky jemu?
,,Mluvila jsem s Pansy.'' dobře, tady měl co dělat, aby se nerozkašlal překvapením. ,,Už před pár dny. Neustále na mě koukala, takovým divným pohledem. Tak jsem si ji odchytla.''
,,Co ti řekla?''
,,Že se mám zeptat tebe.''
,,A tak jsi tu.'' Hermiona přikývla na souhlas. ,,A tak jsem tu.''
,,Co po mně chceš slyšet, Grangerová?'' s jejím příjmením si dal záležet. Vyslovil ho přesně tak, jak potřeboval. Aby ji dal naději, že toho ví dost, ale zároveň ukázal svou nedostupnost.
,,Co se stalo. Vím, že to víš.''
,,Nevím zda mám oprávnění se k tomu jakkoliv vyjadřovat.''
,,Vím, že jsi mi zachránil život.'' fajn, tak teď to bylo jako kdyby ho praštila vrba Mlátička. Bolelo to a štípalo. ,,Vím, že jsi to byl ty.''
,,Kdo ti to řekl?''
,,Nikdo, nějak mi to došlo. A já si za tím názorem stojím.''
,,Podělila jsi se o to s někým?''
,,Jo, s Andromedou.'' lehce přikývla na souhlas a obejmula si kolena. ,,Řekla mi, že si mě zachránil. Nebo že jsi mě zachránil vícekrát. A především i mé rodiče. A já chci vědět proč.'' ten její pohled. Plný naléhavosti ale i tužby. Jak ho ten pohled mučil všemi směry.
,,Andromeda neměla jedno jediný právo ti cokoliv říkat.''
,,Proč?'' ach, jak složité a především těžké to bylo.
,,Protože si musíš vzpomenout sama. Oživit vzpomínky.''
,,Ale jak?!''
,,Když se budeš rozčilovat tak asi těžko Grangerová. Navíc, uzdravit svou mysl a oživit vzpomínky trvá dlouho. To by jsi přeci mohla vědět.''
,,Proč mi nikdo nechce říct co máme společného?'' jakmile ta slova došla k Dracovým uším a usadila se na duši, uvědomil si jeden důležitý fakt. I přes to, že ztratila paměť a zapomněla na veškeré chvíle spojené s ním, bojuje. Bojuje za ně, za oba. Mezitím co on se vzdal.
Podíval se k vrbě a lehce si povzdechl. Bylo to mnohem složitější než si myslel. Bylo to jakoby ji měl přivést zpět do nebezpečí. A on nevěděl zda ji dokáže ochránit. Teď měl štěstí, ale co potom? Co za pár měsíců či let? Až bude slyšení několika bývalých Smrtijedů? Až dokončí školu a bude chtít pracovat? Dokázal by ji ochránit?
Jeden jediný pohled na nebelvírku a měl jasno. On nemá zachraňovat ji, ale ona jeho. Jenže, může využívat její síly ke svému prospěchu? Musel si povzdechnout jak to všechno bylo složité a především těžké. ,,Víš Grangerová. Na začátku školního roku, ale i během něj jsi mi několikrát zachránila zadek před vyloučením ale dokonce i před Azkabanem.''
,,Vážně?''
,,Jo, pomáhal ti s tím Theo, Blaise a dokonce i Pansy.''
,,Myslela jsem si to. Navíc, Harry mi něco málo o tobě vyprávěl.''
,,Tak doufám, že se nepřechválil.''
,,To se nemusíš vůbec bát. Vůbec tě nepřechválil.'' ten její letmý úsměv, jak kdyby ho omámil a celý vesmír roztančil. ,,Navíc, měla jsem s tebou i pár snů.'' byla nervózní, to poznal okamžitě, protože se shrbila v ramenou. ,,Je možný, že jsme společný čas trávili v kuchyni?'' nad tím se Draco lehce usmál. ,,Jo, to je pravda.'' pamatoval si to dokonale. Kdy tam jenom tak seděli, popíjeli horkou čokoládu a povídali si. Anebo jenom mlčeli a užívali si ticho.
,,Proč mi tedy neřekneš co se mezi námi stalo?''
,,Protože tohle není na mně.''
,,A na kom tedy? Když na tobě ne?'' dobře, tady měla jednoznačně pravdu. Bylo to pouze jeho rozhodní a mohl jí kdykoliv cokoliv prozradit. Ale mohl? Dokázal by to? Znovu ji ukázat všechny noční můry, které se mu lepí na paty?
,,Víš Grangerová. Kolem mě není nic světlého. Jenom tma. Jsem taková noční můra a věř mi, ty noční můry vážně vidět nechceš.''
,,Proč si myslíš, že když mi to nevadilo předtím tak teď mi to bude vadit?'' pousmál se, ale pouze lehce. Tušil, že tohle přijde. Tak nějak s tím počítal. Problém byl, ale že si nepřipravil odpověď. ,,Navíc, každé tmavé místo potřebuje trochu prosvítit. Co když jsem ta co ho dokáže prosvítit?'' kdyby jenom věděla. Kdyby jenom naše nebelvírka jenom věděla, že to tak je. Že se tak už stalo.
Hermiona Grangerová, i když ztratila paměť, byla stála světlem v jeho zatemněném životě. Nevadilo, že není po jeho boku tak jako před tím. Stále, jakým si záhadným způsobem rozháněla temnotu z jeho duše. A co že to bolelo. Ten fakt, že se ji nemůže dotknout, oslovit a ani políbit. Ten fakt, že tu je. Živá a zdravá. Smějící se a především stále přechytračelá. To mu stačilo. Ke štěstí, k životu.
,,Nemůže nějak začít od znovu?''
,,Od znovu?'' dobře, tady mu téměř vyrazila dech a sebrala všechen vítr z plachet. Díval se na ni zvláště, možná trochu s odstupem. Netušil totiž kam tím míří.
,,Jasně. Já si nepamatuju na tebe, ty jo. Tak nebyl by dobrý čas začít od nuly? Že bych něco o tobě zjistila?''
,,Grangerová, Grangerová.'' vrtěl nad tím hlavou, ale musel se lehce smát. Tahle čarodějka byla prostě tvrdohlavá. ,,Po škole, odjíždím z Anglie. Na nějaké seznamování ani nemysli.''
,,Kam odjíždíš?''
,,Ještě nevím. Asi chci cestovat. Jako má matka.''
,,Slyšela jsem, mrzí mne to.'' uznale přikývl na souhlas. Uvědomil si totiž, že tohle myslí upřímně a od srdce. Byla taková, milující. ,,Tak budeš mi psát?''
,,Psát? Jako dopisy?''
,,Zda chceš šifry tak můžeš i ty.'' Draco nad tím zavrtěl hlavou. Její zmijozelské návyky zůstaly. Alespoň to. ,,Ale myslím to vážně. Byla bych ráda kdyby jsi mi napsal. Jak se máš, kde jsi a co děláš.''
,,Máš o to zájem?''
,,No jasně že jo. Navíc, Harry ale i Pansy mě upozornily, že z tebe jen tak nic nedostanu. S čímž jsem se nechtěla smířit, ale pokud mi slíbíš alespoň nějaké dopis, přestanu být tak otravná.'' musel se na ni podívat, do její tváře. Byla tak odhodlaná. Plná úsilí. Věděl, že toho nenechá. Bude se o něm chtít dozvědět více. Bude bojovat, trvat si na svém. Bude tvrdohlavá a umíněná. Neústupná a hladová.
I když uvnitř sebe bojoval, ať ji jednoduše odmítne, ale mohl? Mohl po tom všem co jí způsobil? Zasloužila si znát pravdu, být do všeho zasvěcena. Věděl to, hned od začátku. Jenže taky věděl co se stane, když se na vzpomínky zatlačí.
,,Tak fajn. Z každé země ti pošlu jeden dopis. To si myslím, že je fajn dohoda.'' v Hermioniných očích se rozzářilo štěstí a okamžitě natáhla k němu ruku. I když Draco nechtěl, udělal to. Stiskl její dlaň a tak se upsal. Upsal se Hermioně Grangerové. Zas a znovu.

Jenom si sem něco napíšu. Pro sebe ale i pro vás. Vím, že jste nejspíše čekaly na jakýkoliv konec, jen ne na takový. Věřte mi, že ho jsem měnila nejméně desetkrát, ale ze všeho nejvíce jsem si zamilovala tento. Je to takové jemné ale zároveň těžké.
Jen bych chtěla na konec poděkovat, za vás. Že jste se k příběhu vrátily, i když měl takovou dobu pauzu a daly jsme mu šanci. Děkuji, že jste to dočetly. Že jste věrní čtenáři. A že jste ten příběh milovali. Díky.
Snad se uvidíme u dalšího příběhu, třeba S láskou Adhafera.
TheCharlie