Ztracený náhrdelník/FF DRAMIONE

23.

,,Hej,'' opatrně do něj drkla, aby se probral ze snění. ,,Draco. Slyšíš?'' stále nic. Jakoby byl myšlenkami zcela jinde. Jenom tak hleděl do dály s naprosto prázdným obličejem a hlavu si podložil dlaní.
,,O čem myslíš, že přemýšlí?''
,,Nebudu muset hádat dvakrát.''
,,Grangerová?'' otázal se Blaise a černovlasá dívka přikývla. Znala svého přítele až moc dobře, aby jí došlo na co kolikrát myslí. Jenže teď toho měla vážně dost. Seděli akorát u večeře, u opravdu vynikající večeře, a on se ničeho nedotkl. Navíc, s nikým nemluvil celý den. Neřekl ani jedno jediné slovo! A ona toho začínala mít plné zuby.
Zhluboka se nadechla a podívala se na Blaise, který se zubil od ucha k uchu. I jemu totiž došlo co má v plánu. Napodobila Draca a nabrala si pár kousků rýže. Byla si zcela jista, že je stále ve střehu, i když s nikým nechce mluvit. Vidličku opatrně odložila a rychlostí snad kulového blesku mu podtrhla ruku. Mohla vidět jak ho vyvedla z míry a připravila ho na opravdový pád zcela nečekaného. Jeho hlava totiž automaticky klesla a on se bouchl o stůl.
Blaise ale i dokonce několik lidí okolo nich se rozesmálo na celou síň, přidala se k tomu i Pansy, ale když uviděla ten nebezpečný pohled v jeho očích. Přestala. Tak stejně jako všichni ostatní. Z Draca Malfoye měl každý strach. A jemu se to i líbilo.
,,Promiň mi to. Ale vůbec nevnímáš.''
,,Asi mám pro to důvod.''
,,Proč nám ho neřekneš?''
,,Protože ho stále přijímám.''
,,Celý den?'' nadzvedla obočí a opřela se lokty o stůl. Byla pravda, že Draco přemýšlel neustále. Neustále něco musel rozebírat, ale že by se tím zabýval celý den? To byla i pro Pansy novinka.
,,Ano, celý den. Teď když mě necháte na pokoji.'' přikývl jim na rozloučenou a poté pomalým krokem opustil Velkou síň.
,,Tohle je sakra divný. Nemyslíš?''
,,To tedy.'' přitakala Pansy a dívala se do jeho zad dokud ji nezmizeli z očí.
A takhle to šlo vlastně celý týden. Draco s nimi nemluvil a vlastně ani s nikým nemluvil. Vyhýbal se každému a pokud nebyl vyvolán profesory, svůj hlas nepoužíval. A pokud při večerní procházce narazil na Hermionu, beze slova ji obešel a kráčel si dál, i když na něj kolikrát volala. Do kuchyně nemělo cenu vstupovat. To si uvědomil okamžitě, že tam na něj bude čekat a bude se dožadovat vysvětlení. Nesnášel, když strkala ten svůj frňák do věcí, do kterých jí nic nebylo. A do tohohle ji nic nebylo. Takže se rozhodl pro jednoduchou taktiku, ústup. A dařilo se mu. Celý týden s nikým nepromluvil ani slovo, každému se vyhýbal. Po hodinách si rychle udělal úkoly a poté se poflakoval buď ve své posteli anebo po škole. Po pozemcích to ani pořádně nešlo. Přivítal je totiž listopad. Studený a především pršivý. A celý týden pršelo, občas na chvilku přestalo, ale stejně nakonec se to vrátilo k dešti a studenému větru.
Dnes bylo příjemně. Vítr přestal fučet a narážet do hradeb Bradavic a mraky se po dlouhém týdnu vyprázdnili. Dokonce neměli ani tak dlouhé vyučování, skončili dokonce už ve tři odpoledne a tak měl volný celý den. A rozhodl se, že se půjde projít, kolem hájenky Hagrida až k jezeru. Kráčel tou mokrou trávou a cítil jak se mu půda prohýbá pod nohami. Pořádně se nadechl, aby ucítil tu vůni lesa, deště, mechu a především vyčištěného vzduchu. Bylo to příjemné a tak kráčel dál. Nezastavoval se dokonce ani u velmi známé hájenky. Vybavovalo se mu zde moc vzpomínek, které potřeboval nechat pod pokličkou. Zatřásl nad tím pouze hlavou, aby všechny ty vzpomínky a myšlenky na děsivé měsíce vyhnal z hlavy. Přidal do kroku, aby byl co nejdříve u jezera. Nikdy v životě nepochopil proč se na tom místě cítil tak skvěle. Jestli za to mohl ledový vzduch anebo naprosté ticho.
Jakmile uviděl v dálce břeh jezera, zhluboka se nadechla. Procházel kolem několika stromů velmi rychle, musel se chytat dlaněmi, protože mu půda klouzala pod nohami. Ale vůbec to neřešil. Kopeček nakonec seběhl a když se octil na malém kousku jezera, vydechl. Úlevou. Cítil jak se mu pomalu uklidňuje mysl, myšlenky odcházejí, vzpomínky se ukládají a z jeho břemen pomalu odeznívá bolest. Byl to pocit naprostého ukojení, který potřeboval za celý týden pocítit. Ta otravná lvice mu totiž podala tak hryzavou myšlenku, že ji za to nenáviděl. Nenáviděl, že měla pravdu a že ho k tomu musela přivést ona. Nenáviděl ten fakt, že tahle primuska mu vtloukla do hlavy hřebíky se vzpomínkami na dny kdy se choval jak naprostý zbabělec. Pamatoval si ty dny už od dětství. Pamatoval si je všechny do jednoho. Pamatoval si dokonce i to co neudělal a udělal během války. Všechny ty chvíle kdy se rozhodoval zda to dokáže a přesvědčoval se, aby to vůbec udělal. Jenže pak. Úplně vzadu a zcela nepatrným pohybem spatřil vzpomínku, u které se mlha točila neustále dokola a vypadalo to, že ji i objímá a kolébá k věčnému spánku. Chtěl se k ni dostat a vidět ji. Měl v sobě jakýsi pocit, že je to něco důležitého. Ale jakmile se mlhy dotkl, ucítil bolest, pulzující. Uvědomil si moc dobře, že tahle vzpomínka je chráněná a on se k ní jen tak nedostane. Věděl, že je uzamčená. A on nedokázal přijít na to proč. Proč ji objevil ve své hlavě a nezná vlastně ani důvody.
,,Nechceš mi říct co se to s tebou děje?'' prudce se otočil, když k němu dolehl cizí hlas a automaticky vytasil ze svého hábitu hůlku. Okamžitě ji sklonil, když si uvědomil kdo naproti němu stojí. ,,Co zase chceš?''
,,Vysvětlení. Proč se chováš tak se chováš.''
,,Do toho ti nic není Grangerová. Zmiz.'' zavrčel k ní a otočil se čelem opět k jezeru. Nepotřeboval, aby tu byla. Nechtěl vlastně, aby tu byla. Vyvolávala v něm špatné pocity.
,,Ale je mi sakra do toho hodně! Neuvědomuješ si, že mám na tebe dávat pozor?''
,,Takže mě budeš hlídat na každém kroku jako děcko?''
,,To si řekl ty.'' nad tím se Draco povýšeně uchechtl. Okamžitě mu došlo proč na něj má dávát pozor. Nejenom že ji o to požádala Pansy, ale měla to nařízené od ředitelky. Nebyl hlupák, aby mu to nedošlo.
,,Chci mít kousek své svobody. To mi můžeš snad dopřát ne?''
,,Až potom co mi to vysvětlíš.''
,,Nemusím ti vysvětlovat nic. Jednoduše zmiz.''
,,Zrovna jsem usoudila, že se mi nikam nechce.''
,,Grangerová.'' zavrčel už vážně naštvaně. Chtěl kousek klidu pro sebe a své myšlenky. Chtěl si je bez nátlaku pročistit, srovnat a následně uložit. Ale mohl, když tahle otravná čarodějka neustále strkala nos tam kam neměla?
,,Od toho večera si jak vyměněný. Ráda bych znala důvod proč.'' Draco se nad tím lehce pousmál. Hermiona Grangerová byla nejchytřejší čarodějky všech dob, byla statečná, pečlivá, ochranářská, trpělivá a sakra i šikovná. Ale co jí chybělo tak byla ta její vnímavost. Jeden maličký krůček ji vždy chyběl k tomu, aby si mohla doskládat skládačku a tak mohl být vždy krok před ní. On uměl předvídat a uměl hleděl ten jeden jediný krok. A možná proto nechápala, že ona byla ten kdo v jeho hlavě zasel semínko a nechal ho růst jakou dobu. Nevěděla, že to byla ona kdo v jeho hlavě udělal takový nepořádek a poprask. Ona si to jednoduše neuvědomovala, protože si myslela, že neřekla nic hrozného. Že řekla vlastně pouze pravdu, kterou každý potřebuje slyšet. Jenže co si neuvědomovala, pravda zatraceně bolí a dokáže člověka dokonale odzbrojit. Tak vlastně jako teď. Ucítil ve své hlavě silný náraz, jak kdyby se mu všechny myšlenky sesypaly a poté spatřil ten maličký záblesk.
Okamžitě se otočil ke kudrnaté čarodějce a mířil na ni svou hůlku. Překročil mezi nimi tu ochranou mezeru a měl co dělat, aby ji neproklel. ,,Do moji hlavy se neopovažuj ani vstupovat Grangerová.''
,,Je to nepříjemné co?'' lehce se ušklíbla a on by dokonce vsadil svůj rodinný erb, že ten ušklebek patří jemu.
,,Varuju tě zcela naposledy. Nelez mi do hlavy.''
,,Nebo co? Prokleješ mě? Prosím Malfoyi. Už dávno se tě nebojím.''
,,Jestli nechceš mít noční můry a strach i z denního světla, nelez tam.'' Hermiona opatrně polkla a o krok ustoupila. Což se Dracovi zalíbilo. Věděl, že tuhle dívku vylekal. Alespoň maličko.
Jenže nečekal na ten protiútok. Ve své hlavě opět zbystřil ten maličkatý záblesk světa a poté jenom slyšel, jak se všechny vzpomínky bortí. Jak dopadá každá z nich na zem a následně se i tříští. Prudce zatřásl hlavou a vytáhl svou hůlkou. ,,Já jsem tě varoval Grangerová.'' zašeptal a následně zvedl svou hůlku do vzduchu a poté s ní uhodil do země. Ozvala se obrovská rána. Naprosto ohlušující a Draco mohl cítit jak se zem pod nimi probudila.
A cítila to i Hermiona. Musela vyrovnat svůj balanc, ale nakonec i ona vytáhla svou hůlku a zamířila ji k nebi. Ozvěna z rány ustala tak stejně jako ustal pohyb země.
,,Myslíš si, že mě vystrašíš tímhle? Ale no tak Malfoyi.'' nepatrně se ušklíbla a znovu se pokusila udělat to co před chvíli. Dostat se mu do hlavy. Tentokrát byl ale připraveny a tak ji jednoduše vyhodil. Což zas Hermiona nečekala. A nečekala to tak stejně jako, že k jejím nohám vyšle kletbu. Nějakou dobu tam jenom stála a dívala se jak pár centimetrů od jejích nohou se vybarvuje černá skvrna od spálení. Dívala se na ni pěknou chvíli, tedy vlastně do té doby než nepoužila protiútok. Bez rozmyšlení po něm vyslala jedno zaklínadlo, ale to bez problému odhodil a vrátil jí to. Vracel to tvrdě a nekompromisně. Chtěl ukázat, že si s ní nemá co zahrávat a nemá ani pokoušet jeho trpělivost jako to dosud dělala. Chtěl ji ukázat, že se mu nemůže v tomhle rovnat.
Střílel po ni jednu kletbu za druhou, kráčel sem a tam, napřahoval svou paži k ní a zase zpět. A ona se držela. Snažila se bránit odhodlaně. Uhýbala mu anebo je odvracela. Pár se jich snažila otočit k němu, ale to se jí nedařilo. Draco byl krok před ní a tušil co se bude dít. Cítil v sobě samotném jakýsi pocit povznesení a hrdosti. Dokázal tak lehce bojovat, nezapotil se u toho a nemusel nad tím ani přemýšlet. Přišlo mu jakoby učil začátečníka tancovat a tak se pohyboval lehce sem a tam, na tváři se mu vytvářil lehký úsměv. Tedy, do té doby než po něm Hermiona nevypálila ostrou kletbu, u které maličko zavrávoral. Musel se během jedné jediné vteřiny zpamatovat a vrátit jí to. Vpil se do jejích očích, potřeboval se do nich koukat, aby věděl co udělá. A musel se ušklíbnout, když v nich spatřil ty malé plamínky ohně. V těch oříškových očích, ve kterých by člověk mohl najít teplo a bezpečí momentálně nic nebylo. Jen oheň a zášť.
Udělal jeden krok vpřed, hůlku pořádně stiskl ve své dlani, aby s ní měl daleko větší pouto a vyslal k ní jedno zaklínadlo. Ona ač sice s maličkým problémem ho odrazila a o krok od něj ustoupila. A on ucítil v sobě jakýsi hnací motor.
Hermiona si uvědomila zatraceně rychle, že tenhle souboj nemůže nikdy v životě vyhrát. On byl mnohem silnější a statnější. Znal daleko více zaklínadel než ona a navíc, uměl bezhůlkovou magiii. Což ona ne a to ji i brzdilo, když nějaké kouzla musela neustále vyslovovat. Jenže si uvědomila jeden důležitý fakt a to, že jí nic nehrozí. Nic se jí nestalo. Uvědomila si to, jakmile se podívala do jeho studánkových očích. Sice z nich sršel chlad, ale když se do nich zahleděla, přesně tak jako on do jejích, viděla v nich i jakousi náklonnost. A navíc, cítila bezpečné teplo na hrudi, které pramanilo z náhrdelníku. Nic by jí neudělal.
Rychle se sklonila a otočila se, aby viděla jak zaklínadlo narazilo do stromu a vypálilo do něj díru. Silně oddechovala a snažila být stále v pohybu, jenže jakmile se otočila, už k ní mířilo další světlo. Uskočila do strany a svalila se do mokré hlíny s listím. Hůlka vypadla ze sevřené dlaně naprosto lehce a ona odtušila, že tohle je jasná prohra. Srdce ji bušilo jako o závod, řekla by že ho slyšela dokonce i v uších. Opatrně se podívala na svého soupeře a ten tam stále stál. Na své místě, s napřaženou hůlkou. Ale nic neříkal, nic nedělal. A pak, opatrně k ni přikývl. Pro Hermionu to byl signál ať svou hůlku popadne a postaví se mu. Což udělala. Měla v sobě oheň, který se potřeboval dostat ven.
Roztřesenými prsty popadla svou hůlku a už ze země k němu poslala jedno jednoduché zaklínadlo, ale on ho okamžitě odrazil. ,,Něco lepšího bys tam neměla?'' zívl si a Hermiona myslela, že snad praskne vzteky. Okamžitě se postavila a udělala k němu několik rychlých kroků. Napřáhla prudce svou paži a vypálila po něm další kouzlo. Paprsek odletěl do vody, jak se mu perfektně vyhnul a ona tak mohla pokračovat.
Mezi soubojem se ozval silný hrom doprovázený bleskem, jenž ozářil celý les. Oba na moment přestali a podívali se vzhůru. Koruny stromu je sice moc nechránily, ale uvědomili si oba dost rychle, že se blíží déšť. Jakmile se totiž na sebe oba podívali, ucítili na svých ramenou studené kapky deště. Nemuseli ani jeden čekat na jakýkoliv signál. Hermiona po něm vypálila jednu ze svých oblíbených kleteb a Draco se pouze bránil. Nechal ať po něm pálí jednu kletbu za druhou a snaží se ho odzbrojit. A musel uznat, že bojovala statečně. Pohybovala se ladně a klidně. Nenechala se vyrušit ani deštěm. Nechala ať kapky smočí celý obličej ale i tělo. Nevšímala si jich. Nevšímala si ani jak jí z vlasů tečou slabé potůčky vody a napojují se na její obličej. Nevšímala si dokonce ani těch blesků. Její oči byly vpité do těch jeho a ničeho jiného si nevšímaly.
Nevšímala si všech těch faktorů do té doby než udělal směrem k ní dva rychlé kroky, mezitím k ní vypálil několik kleteb a když byl jeden jediný krok od ní. Škodolibě se usmál a špičku hůlky zabodl do její hrudi. Okamžitě hůlku sklonila podél těla a podívala se zda je to vůbec skutečnost. Těžce oddechovala a cítila dokonce i jak jí píchá v boku. Ale nemohla dělat nic, jeho hůlka byla zapíchnutá do jejího hrudníku. Prohrála.
,,Příště to chce rovnocenného protivníka.'' pronesl Draco a o kousek ustoupil, aby udělal mezi nimi místo a zase bezpečnou hranici.
,,Tím chceš říct, že já nejsem?'' v ten moment se musel rozesmát. Ten její zklamaný hlas. Jakoby se dozvěděla špatnou známku. ,,Ne Grangerová. Nejsi. Učila mě Bellatrix. ''
,,A to něčemu vadí?''
,,Ani ne. Jsi jak nemotorný kotě.''
,,Kotě?!'' zvýšila hlas a naštvaně si dupla. Vypadala vážně komicky a nad tím Draco vrtěl pouze hlavou. Bylo příjemné vidět, jak dokáže i on Hermionu Grangerovou vyvést z míry.
Hůlku si schoval do svého školního pláště a jeho kapuci si přetáhl přes hlavu. Spatřil jak Hermiona naprosto zkameněla a ztratila veškerou barvu z tváře. Byla naprosto bílá. Její kůže by se mohla rovnat té jého. Viděl dokonce jak z jejích očích mizí ty plamínky a vystřídala je prázdnota. Uvědomil si moc dobře co se děje. To ten plášť. Opatrně si sundal kapuci a vytáhl svou hůlku. Jednou s ní mávl a Hermiona mohla ucítit, jak se kolem ní rozehřívá teplo a jak ani jedna jediná kapka na její tělo už nedopadá. ,,Měla by ses vrátit.'' otočil se čelem zpět k jezeru a sledoval jak kapky dopadají na hladinu. Musel si oddechnout, když uslyšel jak se její kroky ztrácí v dálce a jeho může pohltit samota.