Ztracený náhrdelník/FF DRAMIONE

40.

Draco sledoval jak se kudrnatá čarodějka naprosto rozklepala, hůlku sotva držela a mohl si všimnout jak z jejích očí stékají slzy. Věděl, že tu něco není v pořádku a on musel zasáhnout.
,,Vypadni už!'' snažil se k ní v klidu promluvit, ale uvědomil si, že to jen tak nepůjde. Z jejího hrdla se ozývaly vzlyky plné bolesti.
Stála naproti němu s naprosto prázdným výrazem ve tváři, jakoby se dívala přes něj a z očí jí stékaly slzy o velikosti hrášku. Celá se třásla. Její ruce se jemně třásly a měla co dělat, aby udržela svou hůlku v dlani. Její ramena, která měla vždy vystrčena jak obranný štít, poklesla a on mohl vidět jak se otřásají nad náporem silných vzlyků. Její rty se třásly tak stejně jako brada nad náporem všech těch emocí, které musela zažívat. A když na ni takhle hleděl, kousek od jeho srdce ho silně píchlo až zalapal po dechu. Nechtěl se tímhle zaobírat, na to neměl čas. To si sakra rychle uvědomil. Zavřel oči a prodíral se svou myslí, aby ji našel. Procházel všechny své vzpomínky ve snaze, že ji najde a dostane ale ona nikde nebyla. Nikde se nenacházela, jakoby se mu ztratila. A jeho popadlo naprosté zoufalství, když si uvědomil jaký problém to je.
Prolétával všechny vzpomínky, u kterých si myslel, že by tam mohla být. Ale ona nikde nebyla. Nebyla nikde.
Prudce otevřel oči a zlekl se, když spatřil Hermionu stále ve stejném rozpoložení. Jenom tam tak stála, plakala, třásla se, vzlykala a zmítala se pod náporem emocí. Překročil hranici mezi nimi a chytil ji kolem ramen. ,,Grangerová! Už vypadni!'' ale stále se nic nedělo. Stála měla ten prázdný pohled a uslzené oči. A stále byla mimo. ,,Grangerová! Tak sakra už! Zmiz!'' odhodil její hůlku neznámo kam a silně s jejími rameny zatřásl. Jenže stále se nic neměnilo a jeho popadala naprostá panika. ,,Zmiz odtamtud!'' nevěděl si upřímně rady. Netušil jak se mohla promenádovat v jeho mysli, když ohodil hůlku. Navíc ani nereagovala na jeho hlas. A on začínal o ní mít strach. Uvědomil si, že tohle mu jen tak ani neodpustí. Že ho možná i zavrhne a jeho srdce se mu v ten moment dokonale zastavilo.
Aniž by si to uvědomil, ucítil někde v hloubi duše slabou bolest, která se rozehnala do jeho těla jak kus ledu. Za těch několik posledních dnů, které strávil po jejím boku si uvědomil, že vstoupil do sakra nebezpečných vod. Uvědomil si to, když vlastně jeden z posledních listopadových dnů téměř usla při jeho vyprávění na gauči a on ji musel odhrnout těch pár neposedných pramenů z tváře. V ten moment si přišel naprosto klidně a spokojeně. Což ho i vyděsilo a jakmile se stalo opakovala ještě několikrát. Rychle ji probudil a následně zmizel. Taky si uvědomil, že její smích si naprosto oblíbil. I když to nedával znát, měl ho rád. A měl rád, když se vztekala, křičela, byla uražená, chodila sem a tam. To si uvědomil před pár dny, že se stal kořistí a ona lovcem.
A když ji momentálně viděl, jak nad sebou ztratila kontrolu, nedokáže se vrátit, zmítá se před ním v agónii bolesti a strachu a on nic nedokáže udělat. Ucítil strach. Strach, který ho každým úderem srdce doháněl. Strach, který pro něj nikdy nebyl nepřítelem. Jenže teď. Se ho strach zmocnil a on netušil co dělat.
Chytl Hermionu kolem ramen a jemně s ní zatřásl. ,,Sakra už se vrať.'' opatrně zašeptal a poté si ji přitáhl do objetí. V ten moment uslyšela silné zalapání po dechu a následně kašlání. Ucítil jak ztratila veškerou sílu v nohách a její kolena se podlomila. Jednou rukou ji okamžitě chytil a pomalu se s ní posadil, aniž by ji pouštěl z náručí.
Stále plakala, tentokrát ale mnohem silněji než předtím. Hlavu zabořila do jeho hrudi a prsty bortila v jeho košili. Plakala silně, měla co dělat, aby vůbec popadla dech a on nevěděl co má dělat. Nevěděl co má ani říct. Prostě ji jenom držel a opatrně hladil po zádech ve snaze, že to přejde samo. Oddechl si, když uslyšel jak její pláč pomalu utichl a ona se uklidňuje.
,,Co se stalo?'' optal se opatrně a musel na sucho polknout, když se od něj hnědovláska odtáhla, i když jeho košile se stále nepouštěla. Dívala se mu do očí a on cítil jak ho bodá u srdce. Ten pohled, její zdrcující a především vyděšený pohled.
Všechny tyhle pocity ho děsili a on netušil jak se s nimi má vypořádat. Ale věděl, že pokud by momentálně zdrhl, všechno by pokazil jak nejvíc by dokázal. ,,J-já to nedokážu popsat.'' hleska nejistě a zrak sklonila. Stále se třásla nad náporem všech těch emocí a Draco ji nepřestával hladil opatrně po zádech. ,,B-byla jsem na dost m-místech. ''
,,Střídalo se to rychle?'' opatrně přikývla a zhluboka se nadechla, aby se přeci jenom uklidnila. Což Draco nikdy nedokázal pochopit. Za každé situace stále stejně silná a odvážná.
,,Co jsi viděla?'' neměl by se ptát, věděl to moc dobře. Ale taky moc dobře věděl jak je lidská mysl zrádná a jak rychle dokáže zapomenout pokud některé vzpomínky bude chtít vytěsnit.
,,V-v-vše-chno.'' netlačil na ni. Nechal ji ať si své tempo zvolí sama. ,,Byla j-jsem v sídle. Na mýtině. V l-lese. Na několika náměstích k-kde jste to vypa-l-lovali. P-poté i ve t-tvém pokoji.''
,,V mém pokoji?'' opět slabé přikývnutí a Draco usilovně přemýšlel co by za vzpomínku asi tak mohla vidět. ,,Byl jsi malý D-Draco.'' prudce k němu zvedla hlavu a on se tak mohl dívat do těch oříškových očí, které byly naprosto ale naprosto zraněné. Díval se do nich a musel na sucho polknout. ,,Malý?''
,,Viděla jsem to pouze na pár vteřin, ale Lucius na tebe použil nějaká kouzla.'' v ten moment se opět rozplakala a zabořila hlavu do jeho hrudi. ,,Viděla jsem tě jako smrtijeda. Co jsi dělal lidem. Jak se oni bavili nad smrtí lidí.''
,,To už stačí.''
,,Viděla jsem dokonce jak s tebou praštil o stůl a ty si mě následně zabil.''
,,Tebe?''
,,N-no ne úplně mě. Ale místo mě.'' zavzlykala do jeho košile a on pomyslel, že se jeho srdce snad zbláznilo.
,,Viděla jsem dokonce opět sebe, u v-vás v sídle.''
,,Nemusíš to říkat.''
,,Nej-h-horší na tom všem bylo, že jsem byla taktéž oběť. A tys po mně šel.''
,,Víš, že to tak nebylo.''
,,Byla jsem místo nich. A musela jsem se koukat, jak na mě m-míříš hůlkou!'' ten její roztřesený hlas a slabé tělo. ,,A pak jsi vypustil z úst smrtící kouzlo. Cítila jsem t-tu bolest v hrudi.'' silné vzlyky a třesoucí se tělo.
,,Viděla jsem dokonce jak ty lidi m-mučíš.'' cítil jak by jeho duši někdo zmuchlal. Tak přesně se cítil, když si uvědomil kam se až dostala. ,,M-učil si je. A oni tě p-prosili o milost. A t-tys jim ji nedal.''
,,Víš, že jsem to nedělal rád.''
,,V-vím. Ale tam to bylo tak r-reálné. Bála jsem se, že se nikdy nedostanu zpět.''
,,Taky jsem se bál.'' prudce sebou trhla až mu málem vyrazila všechny spodní zuby. Dívala se na něj zcela nedůvěřivě. Šlo vidět, že si v hlavě přehrává všechny pro a proti. Že se snaží si vše odůvodnit a zjistit co se to tu dělo. ,,Vážně?'' opatrně přikývl na souhlas a odvrátil od ní zrak. Nepotřeboval, aby ho skenovala. Bál se jí daleko více. To že vstoupil do nebezpečných vod věděl. Už jenom tím, že ji nechal promenádovat se v jeho vzpomínkách, i když to pro ni žádná hitparáda nemohla být. Ale otevřel se ji a nechal ji ať nahlédla přes jeho hradby. A ona toho mohla kdykoliv využít ve svůj prospěch.
Hermiona se zhluboka nadechla a opatrně se opřela opět do jeho hrudi. Mohla slyšet, jak mu srdce zrychleně bije. Cítila jeho dlaně na svých zádech a cítila jak se maličko klepou. A když tam tak seděla, opřená o jeho tělo a snažila se si uvědomit co se to tu děje. I ona si uvědomila, že vstoupila do sakra nebezpečných vod, které nemají jen tak jednoduché proudy.

Zdravíčko přátelé!
Po dlouhé době vyšla kapitola, nebo takhle, kapitoly. 😁 Měla jsem to v práci strašně hektický a domů jsem vždy přišla naprosto vyřízená. Teď ráno sedím v kuchyni s lahodnou kávou, sluchátky v uších a noťasem. Takže jsem se hned pustila do zveřejňování.
No a jelikož jsme ve 40. kapitole, zajímal by mě váš názor. Na Draca, jeho vzpomínky, Hermionu, co si o tom myslíte, co očekáváte?
Klidně se rozepište, ráda si to přečtu! 🙏🏼
No a dost povídání, já jdu opět makat. Tentokrát ale u sebe v bytě 😒 Tak mějte krásný víkend!
TheCharlie