Ztracený náhrdelník/FF DRAMIONE

45.

Konečně se blížili prázdniny a ona se nemohla dočkat až sedne do školního vlaku a dojede za Andromedou kde stráví celé Vánoce. Byla maličko smutná, že je neoslaví se svými rodiči tak jak byla zvyklá. Ale trápit se sama v Bradavicích taktéž nechtěla. Navíc, na večeři měl přijet i Harry a maličký Teddy ji nenechá jen tak se trápit.
Akorát usedla na svůj gauč s několika knihami. Rozhodla se, že o tom náhrdelníku bude pátrat sama, klidně bez Malfoye. Stejně ho nepotřebovala. Nepotřebovala se ani rozčilovat. A navíc, byl naštvaný. A ona taky. Takže spolu ani nemluvili a vyhýbali se tomu druhému jak jen to šlo. I když, při nějakých hodinách to rozhodně nešlo. Naštěstí na zítřejší den se škola zrušili a z Prasinek vlak odjížděl už odpoledne.
Otevřela první knihu s názvem Kouzelnické krystaly a jejich účinky. V rychlostí si pročetla úvod a následně se dala do čtení. Byla nesmírně ráda, že v téhle knize byly alespoň kresby a ona se tak v těch kamenech mohla orientovat o maličko lépe. Listovala knihou dál a snažila se najít co by ji to mohlo spojit. Narazila na Ametys, Morion, Ortkoklas, Křemen, Růženín, Achát či Citrín. Názvů těch kamenů bylo sakra dost a Hermiona se divila, že jich vůbec existuje tolik. O bílé křišťálu toho měla sepsaného už dost. Potřebovala zjistit, proč se tedy náhrdelník zbarvuje do jiných barev.
Unaveně se položila do měkkého gauče a ruce dala za hlavu. Sledovala jak plameny ohně tancují a nechala se unášet klidnou melodií praskajícího ohně. Snažila se maličko uvolnit a tak se rozhodla, že nad tím nebude horlivě přemýšlet, ale nechá tok myšlenek lehce plynout a třeba ji něco trkne. A pak, po pár minutách. Jakoby ji to všechno došlo. Prudce se posadila do sedu, knihu si přitáhla do klína a začala opět listovat starými stránky.
Ametys, fialový kámen. Je to kámen inspirace, směřuje naše myšlení k tvořivé práci a probouzí v nás intuici.
Morion, hnědo černý kámen. Uklidňuje tělo od rozrušení, napětí a utrpení, a tak uvádí tělo do rovnováhy a uklidňuje celý organismus.
Ze stolku sebrala jeden z čistých pergamenů a samopsací brko a začala si opisovat všechna důležitá fakta, která by se ji později mohla hodit. Opisovala vlastně všechno a dělala si dost důležité poznámky i mezitím kdy se barva náhrdelníku změnila. Nejradši by psala do knihy, ale věděla, že by ji madan Pinceová moc nepoděkovala. Psala rychlým tempem a ani nesledovala zda je to její písmo čitelné. Psala vlastně dokud ji pergamen nedošel a ona neměla vše potřebné.
S povzdechem a vytřeštěnými oči se položila pohodlněji do gauče a nechala ať si mozek na malý moment odpočine. Potřebovala to. Zjistila, že přišla na další kousek jejich skládanky. A poté se zarazila. Jejich anebo její?
Sebrala pergameny ze stolu a pomalu si je začala znovu přečítat. Chtěla se ujistit zda v nich nenajde nějakou další skulinku a nedostane se třeba někam blíže. Jenže když si to přečetla po páté a stále nic nenašla, vzdala to a položila je vedle sebe. Věděla moc dobře, že kdyby se podělila s tím blonďákem tak by třeba mohli společně na něco přijít. Jenže ona se s ní nebavila a nehodlala se s ním ani bavit. Proč by taky měla? Tady měla jasný důkaz, proč se náhrdelník zbarvil do fialova. Podporoval její intuici. A byla si naprosto jistá, že to byla správná intuice. A on se za to na ni naštval. Takže se vlastně naštval za to, že měla pravdu. Přehrála si znovu celý rozhovor ten večer, ještě předtím než se ocitla na Astronomické věži a když si uvědomila proč vlastně na ni nejspíše byl naštvaný, musela si nervózně skousnout spodní ret. Byla hloupá, když se celou dobu přesvědčovala, že ji nevěřil. Jasně, že ji věřil. To si uvědomila už dávno, i když se přiznat nechtěl. Jeho naštvalo to co řekla o jeho matce. V duchu si minimálně desetkrát naflákala a následně se proklela i do nebezpečných pekel. Věděla, že tenhle problém je jejich. Jeho a její. A neměla by ho vynechávat. Takže spolkla veškerou svou hrdost, sebrala svou hůlku kterou si založila za sukni a do rukou vzala starou knihu a pergameny.
Kráčela studeným a především tichým hradem. Pomalu končila večeře a už jenom pár studentů se potulovalo chodbami takže se zašla nejdříve podívat do Velké síně zda ho tam neuvidí, ale když zmijozelský stůl zel prázdnotou, otočila se na patě a kráčela rovnou do sklepení. Byla maličko nervózní, ale nemohla nadále čekat. Řekla heslo a následně se objevila ve společenské místnosti hadů. Několik jich stálo podél oken a když ji spatřili, vykulili oči a začali si následně něco šeptat. Pak když uviděla z gauče tmavou tvář, slabě se usmála. Blaise ji zachrání.
,,Grangerová! To je mi ale překvapení! To jsem ti tolik chyběl?'' kráčel k Hermioně s napřaženou náručí a vesele se usmíval. A Hermiona vlastně taky, měla toho čokoládového blázna ráda.
,,Nevíš kde je Malfoy?''
,,To sem jdeš kvůli němu anebo kvůli tomu, že tě už lvíčci nebaví a chceš lepší zábavu?''
,,Upřímně Blaise? Hledám Malfoye.'' ten jeho pohled. Plný zklamaní a utrpění. Vypadal jakobyste mu vzali hračku. Sebrali lízatko. Či mu zlomili srdce. ,,Je to hodně důležité. Nevíš kde je?'' Blaise zavrtěl hlavou a chytil hnědovláska kolem ramen. ,,Zmizel už odpoledne. Říkal, že si něco musí vyřídit.''
,,To jako není na hradě?''
,,Co já vím.'' pokrčil nad tím rameny a ukázal hlavou ke kožené sedačce. ,,Theo je primus. Se ho zeptej.''
,,O čem bych měl vědět?'' ozval se jmenovaný student a vykoukl zpod sedačky. Hermiona si ho nevšimla, protože musel na ní ležet. Ale na nic nečekala a přispěchala ke svému parťákovi.
,,Nevíš kde je náhodou Malfoy?''
,,Proč?''
,,Protože s ním něco potřebuju probrat.''
,,Můžu mu nechat vzkaz.'' prásk. Už se neudržela a jednu mu lízla za ucho. Vážně měla toho dost jak se kolikrát chovali jak jeho sekretářky. ,,Kde je?'' Theo se hladil po hlavě a tvářil se jak zkroušené štěně co nedostalo svou milovanou hračku. Jenom Hermioně docházela trpělivost.
,,Nemám to nikomu říkat.'' fajn, tak teď toho měla vážně už dost. Vytáhla zpod své sukně hůlku a namířila ji na Thea. A ten naprosto vykolejen co se to tu děje. Jasně, na studenty se nemá nikdy mířit hůlkou. Ale ji už docházela trpělivost. ,,Je tady na hradě? Ptám se naposledy Theo?''
,,Proč se nezeptáš ředitelky?'' ten jeho záblesk v očích, lehké zvednutí koutků. Musela uznat, že tohle perfektně odchytil od svého nejlepšího přítele.
Aniž by cokoliv řekla, hůlku schovala na své místo, zvedla se a kráčela pryč ze sklepení rovnou k ředitelce. Měla celkem naspěch a tak byla překvapená, když se před velkými dveřmi ředitelky objevila během chvíle. Nejjednodušší by bylo přemisťování, ale jak bylo známo. To zde v Bradavicích nefungovalo.
Silně zabouchala na dveře a muž z postranního obrazu se na ni zamračil. Nejspíše ho vyrušila, ale na tom momentálně nezáleželo. Potřebovala mluvit s ředitelkou. Ta jediná ji snad podá všechny informace, které bude potřebovat.
Dveře se otevřely a Hermiona mohla nakráčet do moc známé ředitelny. Za stolem kde kdysi sedával Brumbál se svým dlouhým pláštěm a plnovousem momentálně seděla Minnerva McGonagallová s pár vrásky navíc a tím směšným kloboukem na hlavě.
,,Hermiono. Co vás sem přivádí?'' odložila brk stranou a dlaně si složila pod bradou.
,,Paní ředitelko. Potřebuju vědět kde se nachází Malfoy.''
,,Pan Malfoy?'' jak bylo vidět. Zaskočila i ředitelku. ,,Ano, potřebuju okamžitě vědět kde je Malfoy. A Theodor Nott mě odkázal na vás.''
,,Co se děje, že potřebujete pana Malfoye?'' jasně, že ji mohlo dojít, že se bude vyptávat. Sice byla její miláček tak stejně jako Harry, ale důležité informace nesdělovala jen tak někomu bez udání pořádného důvodu. Zhluboka si povzdychla, knihu i pergameny položila na stůl a zpod košile vytáhla náhrdelník. ,,Jde o tohle. Pracujeme téměř od začátku roku na odhalení tajemství náhrdelníku. A já jsem našla nějaké nové informace.'' Minerva se natáhla k Hermioně a opatrně si náhrdelník převzala. Nespouštěla z něj oči a pořádně si ho prohlížela jakoby to měl být nějaký klenot. Což pro Hermionu byl. ,,Kde jste k němu přišla?''
,,Našla jsem ho v době rodičů.''
,,Budu k vám zcela upřímná Hermiono. S tímhle náhrdelníkem si nezahrávejte. Má moc silnou moc.''
,,Jak jste na to přišla?''
,,Jde to z něj cítit. Jakoby z něj sála magie.'' na to musela pouze přikývnout a náhrdelník si vzala zpátky. ,,Všimla jsem si, že máte blízko ke zmijozelským. Netušila jsem, ale že budete vycházet s Dracem Malfoyem.''
,,Snažíme se, ale je to hodně, no.''
,,Složité.'' dokončila za ni ředitelka a Hermiona se slabě usmála. Ano, bylo to složité. A ne trochu ale sakra moc. ,,Navíc se snažím o respektování mezi všemi kolejemi. Myslím si, že by nás to mohlo zcelit.'' na to ředitelka přikývla a ruce položila na dřevěný stůl, jenž byl obloženými spousty pergamenů a knih. ,,Asi bych vám to neměla říkat, ale Lucius Malfoy má zítra slyšení.''
,,Zítra?'' vyjekla Hermiona a měla co dělat, aby se překvapením neposadila.
,,Já vím, že je to pro vás šok, že ho nejspíše budou chtít propustit, ale.''
,,Vím, že má Lucius slyšení už nějakou dobu paní ředitelko. Jen jsem nevěděla, že je to zítra.''
,,Oh, pan Malfoy se vám svěřil.'' opatrně přikývla na souhlas a nakonec se posadila do židle, aby si mohla přetřídit všechny myšlenky. ,,Myslím si správně, když se zeptám, že jste z toho celá rozrušený Hermiono?'' opatrně přikývla a neustále se dívala na hromadu pergamenů před ní. Opět cítila jakousi intuici, že by to neměl dělat. Neměl by chodit na to slyšení a měl by se mu vyhnout obloukem. ,,Jaká je šance, že když mu pošlu sovu tak mě poslechne ať na to slyšení nechodí?''
,,Hodně malá.''

Zdravíčko! 🙋🏼‍♀️
Tak takhle z rána, poslední den v pracujícím týdnu jsem se rozhodla, že vám přidám další kapitolku. Navíc, sedím v čekárně u doktora takže se i celkem nudím 😁
No a upřímně, teď se to konečně začne rozjíždět! Takže čarodějky a čarodějové, usaďte se pohodlně na svá košťata a držte si pořádně klobouky! Zábava, tajemno a romanťárna smí začít!