Two Personalities [hyunlix]

18.

Hned jak jsem se ocitl před panelákem, rozeběhl jsem se k nejbližšími obchodu. Měl jsem štěstí, že tam prodávali i žiletky, které momentálně potřebuju.

Paní u pokladny se na mě skepticky podívala, ale naštěstí nic neříkala. Pouze řekla kolik to stojí a já jí požadovanou částku dal.

Chodil jsem do různých ulice, abych našel nějakou prázdnou. Už jsem myslel, že to je nemožné, když v tom se na mě usmálo štěstí.

Hned jsem zašel až na konec uličky a sedl si na zem, zády opřený ke zdi.

Začal jsem rozbalovat krabičku se žiletky, ale najednou se mi začali hrnout slzy do očí. Nechtěl jsem brečet, ani nevím proč bych měl.

Když se na to ale podívám z druhé strany, připomíná mi to staré časy. A ty nebyly úplně nejlepší.

Myšlenky jsem se snažil zahnat, až se mi to nakonec povedlo.

Krabičku jsem rychle otevřel a vytáhl z ní jednu žiletku. Vyhrnul je si rukáv a bez přemýšlení jsem udělal dva tahy na zápěstí. 

Když jsem se hodlal udělat třetí, vzpomněl jsem si na slib, co jsem dal Hyunjinovi.

„Slib mi, že už to nikdy neuděláš. Ať se děje cokoliv, už se řezat nebudeš. Místo toho mi zavolej a vyřešíme to."

Chvilku jsem přemýšlel, ale po chvilce jsem řekl: „Co když, ale nebudeš nablízku?"

„Tak chvilku počkáš a já za tebou přijedu, co nejrychleji to bude možné."

Chtěl jsem s tím vším skončit proto jsem opatrně přikývl.

Žiletka mi vypadla z ruky a s cinknutím dopadla na zem. Na to jsem se rozbrečel úplně.

Po chvilce, co jsem se trochu uklidnil, jsem vytáhl telefon. Šel jsme mezi kontakty a rozklik ten Hyunjinův.

Jestli to nevezme tak nevím co udělám, pomyslel jsem si.

Telefon začal vyzvánět a já si ho dal k uchu.

Ani ne do 5 sekund jsme uslyšel Hyunjina.

,,Nazdárek, kde jsi, nemůžu tě nikde na-"

Nestihl to doříct, protože uslyšel jak popotahuji. Nechtěl jsem brečet, a už vůbec ne před ním.

Než však stihl cokoliv říct řekl jsem: „m-můžeš sem p-prosím přijít?"

„Co se děje. Lixi řekni mi, co se děje.."

Zůstal jsem ticho.

„No tak Lixi"

Opět ticho. Po chvilce ticha jsem se rozhodl něco říct.

„J-já, prostě sem p-prosím přijeď..p-pošlu t-ti adresu." Na konci jsem to už nevydržel a rozbrečel jsme se – opět.

Hovor jsem zavěsil a co nejrychleji mu poslal adresu.

Nevěděl jsem, za jak dlouho přijede, ale doufal jsem, že to bude co nejdříve.

Dobře. Rozhodla jsem se, že se pokusím vydávat častěji kapitoly, tak snad mi to chvilku vydrží. Jaká je jinak vaše oblíbená písnička z nového alba? Já teď nejvíc poslouchám Super Bowl. :)

Lexi