CHLADNÁ KREV

KANOUC Z NÁS...

Pro prožitky špatné i zlé, vždy držíme spolu. Vždy spolu válčíme a stejně tak společně milujeme. Tato pouta se nezívají rodinou. Vždy máme, nebo by jsme měli mít někoho, kdo za nás v oheň sáhne. Kdo slepě věří, kráčí a krvácí. Jde vždy o chladnou krev a následnou poezii polibku múzy, která vyhasne a rozhodne se, zdali nastal čas, aby přišla nová oběť. Krev kanouc z nás vyprchá a tělo zmírá. Někdy se zastaví a tělo jen sní a dnes je na čase, aby i ty jsi přestal snít Angele. Tenhle svět ...jsi na hranici smrti a bytí. Co tedy očekáváš? Kam vpluje tvá ztichlá hladina za rezonancí tvého akordu života?

,,Já? Mo...''

,,Mlč a vlastně chápu, asi. Zkrátka jsi stále nic nepochopil. Víš, řeknu ti kus příběhu, osobního příběhu a potom se vzbudíš a začneš žít a ne se litovat. Tvůj čas ještě nenadešel, o to se osobně postarám!''

Víš, byla jsem psycholožkou a možné ne ani dobrou. Ovšem máme jedno společné a to, že oba si k sobě nikoho nechceme pustit. Ty po těch svých eskapádách a já, vlastně a defacto, po těch svých. Nakonec jsem oba moc milovaly s tím rozdílem, že ty jsi to vzdal a já neměla na vybranou. Já měla rakovinu, sice jako konečnou výmluvu, přiznávám. Ale i tak, nehodlala jsem Phillipovy ublížit. Ty? Ty jsi hrál svůj theater a tím jsi ji ztratil. Já se uzavírala a jen odháněla, bez přetvářky. Sice jsem oba hledali náruč, ty však jen a pouze pro stín půlnoční místnosti. Sarah je úžasné děvče a to jsem už kdysi dávno pochopila. S ní to má být na vždy, ona si to zaslouží a upřímnost je to, co potřebuje. Co jsi ji však dal? Ano! Nechal jsi ji odjet, sám jsi se ztratil v mlze, jako Hann a jako vždy ten člověk, co měl v té místnosti brát kontury a ne jimi být. A nakonec jsi... ...a víš co, to již brzy pochopíš! A to velmi rychle! A nyní se probuď, je na čase poskládat puzzle requiem.

Žijeme ve světe odrazu, žijeme za rozpravy zrcadel, jejich pláče, kousků ....střípků. Společně milujeme, válčíme, budujeme a nenávidíme. Kolik lásky je moc a kolik je příliš. Příběhy jedince nezačínají narozením, často nezačnou vlastně vůbec. Často se vykreslí jen dle mála, dle situace. A pak tu jsou padlé hvězdy, padlý andělé. Jsou tu sny, jsou tu idee. Je tu kouzelník, ale i šarlatán. Je tu divadlo svět a my jsme účinkující. Jsme loutkami druhých, ale i vlastním paradoxem. Jsme komplikovaným systémem, ztraceným ve snech. Ve hře mozku, toho, co skrývá a není objeveno či zjevno. Jsem stejně nevinní, jako vinní. Naivní, jako inteligentní. Jsme předem danou intrikou a zápletkou. Příběhem začátku konce či koncem začátku? Čeho už jsme dosáhly, než jsme padly. A čeho dosáhneme, než znovu padneme. Co získáme a ztratíme a o co přijít musíme, aby Nás hřál žár půlnočních tanečnic...

,,Hele mladej, já chápu, že tě tyhle kecy baví, ale v telce dávaj fotbal ...sorry, já jsem Earle. Earle Johns a ty vypadáš, jako by tě smetl kamion, ale opravdu, nech mi těch pár chv... no a přišel jsem o gól.''

,,Pardon, mrzí mě to, jen jsem musel přehlušit tok myšlenek a tohle bylo dosti zábavné ..Angel, Angel Gorry. Ono, vždy mě fascinovala samotná próza, tyhle ideologie a to, to co je skryto v meziprostoru proudu myšlenek. A tahle ..eee ...jo, Kattye Grimes. Víš, mě to i dává smysl a uklidňuje mě to, když to slyším na hlas, je to jak klimbání duše.''

,,Chápu a ani nevíš jak. Podal bych ti i pivo, k tomu fotbalu by se i hodilo. Jenže ve špitále máme holt útrum. A já k tomu rakovina hrtanu. Jo a mimochodem, mluvíš s mrtvolou a tím nemyslím zrovna sebe ...ta ženská před pár lety umřela, chudinka...''

,,..aha a co se jí stalo? Já ...cítím se opravdu, jako by mě přejel kamion. Mám okno, jaké jsem snad ještě nezažil, auu ....Earle. A tělo je polámané, jako ...sakra, k tomu ani nemám přirovnání, ale to pivo ...raději whiskey!''