CHLADNÁ KREV

...UPADÁ DO SIREALIT

Žhne, pálí, dokrvácí tichem a čeká na novou příležitost, upadá do sirealit. Tímto můžeme popsat touhu, lásku ale i plamen. Vše, co obývá tu temnou místnost naší duše, kde naše půlnoční tanečnice tancují nahé a ustrašené. Jsou tak nevinné, jako vinné. Jsou našimi múzami, ale i naší zkázou. Jsou bolestí i absolutním štěstím, tvůrcem všednosti i nečekaných chvil. Jsou to ty čarodějky, která námi vratkají, když máme volit v křižovatce osudu. Jednou těmto andělům stačí déšť, jindy potřebují hřejivé paprsky. Jsou to strůjci bouře, ve které odpovídají za tu bestii, kterou krotí v koutu. Té, které se všichni, dohromady, bojíme a ze všech sil ji tam držíme. Platí účty a tvoří tu realitu, kterou žijeme a na druhé koleji tvoří tu sirealitu, kterou jsme si nevybrali. Co by se stalo, kdyby anděl padnul, ohněm si křídla popálil a opět padnul, aby vstal. Znova by padnul, nebo je stále ve světě pod námi? Co jeho tanečnice půlnočních místností smýšlejí a co těch ostatních. Život kolem Nás netančí v jednom taktu, pálí dopisy jak morem nakažený a přetáčí kalendář, plánuje zcela jinak, než se zdá a pak, pak stačí nepatrný střípek štěstí a srdce se znova prořeže ke krásnému sebepoškození slzami. Žijeme za expanze nádherného sebepoškození slzami, jako veselého pomatení mysli, jaký je v tom však rozdíl? Životem vždy planou dvě svíce, pláčou a krvácí. O kterou se více staráte?

Hmm, opět přišla, ztratila slova, jako by to byli jen letmé známosti, opět vsadila otázky, ale na to má mysl už nemá. Ach Veronic, co jsi ...že by mi to chtěla nakonec doříct.

,,Zapomě...''

Vždy dvě, dvě svíce, jenž vrhají stín v temnou místnost. Jedna je Ego, jsme to mi. Je to ta svíčka, která Nám dovoluje dýchat a mít v ní tu bestii. Je to ta svíce, která když zcela dohoří, život s ní končí a nedá se již navrátit. Tanečnice dotančí a bestie se vytratí, jakoby ani nebyla. Poslední záškub requiem pak už jen rukou holou zhasne tu druhou svíčku. Svíčku, která nám umožní milovat, hájit. Je to ta podstatná svíčka, která by měla míti to zásadní postavení. Nikoliv jen roh, kdesi blízko té bestie, která ji snadno roztrhá, zhasí a nepozorovaně tak uzme větší zahradu, pokrytou stíny. Ta svíce se nazývá Láska a hoří od prvního nadechnutí. Od prvních chvil ji dodává žár, to, co zveme domov, to, co milujeme a budoucnem jen zesiluje. Paradoxně je to i ta svíce, která napáchá nejvíce škod. Ego nám umožní jednat. Láska nám však dovolí válčit, vraždit, dovolí nám často větší zvěrstva, než ta bestie, které se bojíme, kterou nechceme vypustit. Ego a Láska často tančí v jednom rytmu a pokud se tak stane, bojujeme o přežití a nehledíme na šrapnely, které jsme okolo rozsely. Láska je nádherná věc, ta nejčistější, kterou můžeme cítit, ale je to taky to nejhorší, co nás potká. Buď Nás sežere, nebo zničí, zcela prokrvácí místností a chladnou krví zaplaví Ego. Inu, o jakou svíci je lepší se starat?

,,I kdyby dnes sněžilo, nevěřil bych...''

,,Doufám, že nejdu nevhod?''

A jakou svíce spíše jen přiživit? Srdce si nevybírá, jedou hovoří řečí vůdčí, jindy řečí patetiků. Jsou srdce, které potřebují hůl, náznak, ale i ty, které potřebují jen nakopnout bez větších ukazatelů. Tanečnice v meziprostoru, v té naší temné místnosti už si vše přeberou a dle síly žáru, protančí dnem. Tanečnice jsou strůjci, ale ne ochránci a tak a pokud se sami rozhodneme býti vrahem, budeme živit bestii, oni nás ochotně povedou a okovy povolí, aby i svět doznal její sílu, měl svou rovnováhu. Nerodíme se zlý, ani dobří. Rodíme se jen a pouze v ulicích souhvězdí a zástupy dlouhé nám mají poukázat jen a pouze smysl života. Jak nasloucháme, tak procesí romancí káže a nás mění. Zvenčí, zevnitř, v místnostech, v postavení a síly svící. Život si tak pojistil křižovatky a expanze života, aby mohl mít začátek konce a konec začátku.