CHLADNÁ KREV

ZMÍRÁ & OŽÍVÁ

Tam, kde jeden příběh končí, druhý ožívá. Tam, kde melodie kane zánikem, jiná ožívá. Kde dech dochází, jiní jej z plna lapají. Tam, kde průzorem vkrádá se svit, tam zmírá temno i chlad. A tam, kde ožívá svit, svět ustupuje. Život a smrt, začátek a konec. Vše má svůj počátek i cíl...

,Klep, klep, klep...' 

,,Hergot, já asi budu vraždit..."

,,Pardon, slečna Derring?"

,,Oh, promiňte ...uniformy, to je únos nevěsty? Tak fajn, pánové, tohle jste přehnali ...koukněte se na mě, v těhle šatech?"

,,To je omyl, moc nás to mrzí! Ale váš snoubenec ...měl nehodu..."

,,Obávám se slečno Derring, že to není.."

,,Jonahu, vodu!!"

,,To, to je v pořádku, to bude dobré. Jen se mi trochu zamotala hlava... ...trošku zamotala. Jen jsem vám blbě rozuměla, cože jste t..."

,,Pardon slečno, vážně nejsme najmutí kašpaři v kostýmech. Mrzí..."

,,Jasně, jasně. Takže já jsem se asi opravdu zbláz..."

,,Slečno, slečno. Volej rychlou! Honem!"

Čas se v mžiku dokáže absolutně zastavit, doznít. A co více, dokáže zcela dokreslit scenérii bytí. Život dává tolik energie v jeho tok a sám přehlíží ten svůj. Tak často a tak rád. Život je jako špatná komedie, která přeci jen rozesměje. A když složíme slib zemi, nakonec i pod její tíhou propadnem. Jen pouhým gestem Nám vzdají hold a pošlapou ve střípcích dál, bez nás a za nás. Zbaví se přebytku, aby další vybudovali a jiní se jej za ně zbavili. To je ovšem děj realit, co skrývá děj sirealit? V plachosti, možná i strachu a obavách. Ve spěchu a svých stopách hledáme jen nejnutnější a prvoplánově, pečlivě vybraná gesta, jenž jsou výsledkem odrazů a stínů. Marnivě lovících a bez vjemu se nechajíc otročit. Mít moc znamená otročit, nežto ji nemít, je jen výsledkem, kde se stáváme obětí. Mít volnost je výsledek o volbě strukturovaných kroků, nežto být svázán, je výsledek o předem dané intrice. Co je tedy lepší? Být svázán a žít, nebo být a být svázán. Život postupně nasadí otěže každému a je jedno, , jak moc a jak moc dobře, si volíme v křižovatkách. Při překrásném sebepoškození slzami, jako veselém pomatení myslí nezáleží na principu realit, ale na touze sirealit. Proto něco končí a jinde ožívá. Protože tam kde jeden příběh zní, tam druhý doznívá a křižovatky srdečních frekvencí, vyvrcholí v nových volbách, smyslech, aortálních frustracích a důvody se rozhodnou ošetřovat šrámy po střepech co sotva řízly hlouběji, než vzpomínky. Ty zůstávají, jako slepý a hluší svědci, co jen a pouze vnímaly hlad, jenž zbyl po sirealitách. Protože melodie, jenž kane zánikem, má i další part, nejeden. Sama musí v průběhu souzvuků utvořit unisono, realitu. Sny tak skrzeva nereálno proniknou průzorem, rozzáří temnou místnost duše, zažehnou svíce, jenž kanou krví a věřte, že té se bestie v Nás bojí. Věřte, že to je jediná možnost, jak zachánit tanečnice půlnočních místností a zabezpečit ladný průchod Našeho mentálna, tak, aby zdravě zažehlo a uhasilo současné, když se naskytnou nové obzory, za hladinou, která jednou tichnout bude muset. Ať už smrtí, nebo jinou souhrou melodií. Život je jako komedie a komedie potřebuje antré, hudba je souzvuk žití a žití je jen principalita zvuků. Životem zní statisíce otázek a je jen otázka, zdali chceme chápat melodii každé z nich. My musíme dovolit sirealitám, aby prošli skrzeva sny do realit, tak, aby srdce chápalo dohodu duší a utvořilo přenádherný meziprostor, mezi srdcem a duší. Kde souzvuk zní jako dva vlci, kde milenci se setkávají jako cizinci. Kde rozdílnosti jsou jen práce v akordech života a schodnosti jen cover verze Nás samých, která přizvala nové, aby si další přisednul k ohni a hájil jej, pro prospěch více světů. A ačkoliv to může bolet, přinese to jen rozkvetlou zahradu. Chce to jen naslouchat, chce to jen čas, jenž se dokáže v mžiku zastavit. A pokud máte již předem danou oběť, uchopte ji v náruč dříve, než se stane volbou druhých. Druhých, kteří hrají v obdobných akordech, jako vy. Třeba by to vaše spojení bylo tím počátkem konce a koncem začátku. Třeba by jste došli od stínů, k tanci mezi pádem hvězd, až k lavičce, kde usednou i vzpomínky o příběhu smutku, štěstí, ztrátě i vítězství. Třeba je ta Vaše volba jen plachou osůbkou, třeba divokým koněm. V lásce není nic nemožné, jako ve válce je dovoleno vše a ohledy se neberou v zřetel. Reparace se platí jen zřídka a ohled? Nač ohled, když žijeme pro dnešek a v zítřku umíráme. A to jsme už včera věděli! Celá souhra musí vyvrcholit poezií polibku, o nic více v životě nejde a nikdy nešlo. Polibkem hájíme, vítáme, milujeme i vraždíme. Polibek je slib i dohoda, je to činitel, který má nejvíce ztrát, ale i vítězství. Polibek je touha i závist. A když je noc příliš krátká, dokáže ji prodloužit. Jindy vykouzlí úsměv a rozloučí se se současným, aby nové mohl vložit v takt melodií. Polibek je zánik sirealit a vznikem realit. Polibkem ztrácíme sny a získáváme skutečné pevniny. Polibkem vše končí a začíná. A stačí pouhý úsměv, aby mohl kvést neskutečně dlouho. Život je až příliš krátký, abychom si ho začali vážit a příliš dlouhý, aby Nás začal otravovat. Jemu to však nevadí, neb ví, že se k němu stejně všichni vrátíme a opět jej zvelebíme, třeba růží, třeba žárem ve svítání.