Vlčice- work for the Alpha

11. kapitola

Šla jsem společně s Eduardem temnou uličkou uprostřed města. Dokola jsem si v hlavě přemítala co všechno jsem o padlých včera zjistila. Na internetu se o nich psalo jako o pomocníků pekla. Taky že dříve bývali andělé světla, ale to jsem zrovna vědět nepotřebovala. Jedna stránka uváděla, že mají nadpřirozenou moc, ale tomu jsem radši ani nechtěla uvěřit. Jedna věc mi vrtala hlavou. Sice budu znít jako malé dítě, ale vždy mě fascinovala andělská křídla, tedy zatím jen v knihách. Zajímalo mě jestli padlí mají černá křídla, jinak barevná křídla nebo neviditelná. Fascinovala mě představa krásného muže s černými křídly, až jsem skoro slintala.

''Ale prosimtě slintej si někde jinde,''zašeptal mi pobaveně Eduard. Daroval mi vševědoucí pohled a hned se otočil zpět na cestu.

''Viděl si nějakého?''nemusela jsem ani říkat koho, protože oba jsme věděli o čem vlastně mluvím.

''Ano...''potichu zavrčel a já pro jistotu mlčela, protože jsem ho nechtěla vidět rozčíleného, ve vlčí podobě a běžícího bezhlavě do klubu.
Zavládlo takové to soustředěné, ale i trapné ticho. Došli jsme až k budově s neonově zářícím nápisem ''Sun bar''.

''Jak originální,''zašeptala jsem s kapkou pobavení a Eduard se taky pousmál. Dva muži nás propalovali ledovým pohledem a já se jim to snažila oplatit, ale abych pravdu řekla, tak v ledových pohledech jsem byla vážně příšerná.

''Jména,''zasyčel muž na levé straně a já skoro poskočila, když jsem ho uslyšela promluvit.

''Em a tohle,''ukázala jsem na Eduarda,''je Eduard.'' Muž na pravé straně se zahleděl do seznamu před sebou a začal hledat. Asi po minutě neustálého přešlapování nám pokynul a otevřel dveře. Eduard šel jako první a já za ním šla jako malé káče za kačenou. Náhle se zastavil a já do něj prudce narazila.

''Dávej bacha,'' zašeptal a pomalu se ode mě odtrhl. Potom se otočil mírně napravo a já tam zabloudila pohledem. Ihned se mi podlomila kolena a ani jsem si nevšimla, že zadržuji dech. Napravo od nás seděl snad ten nejkrásnější chlap jakého jsem kdy viděla. Byl štíhlý, na pohled vysoký a pod bílým tričkem se mu rýsovaly dokonalé svaly. Pomalu jsem pohledem přejížděla po jeho hrudi, a pak jsem svůj pohled věnovala jeho obličeji. Měl dokonalé lícní kosti, blonďaté vlasy a krémově hnědé oči. Říkáte si určitě, že hnědé oči nejsou nic neobvyklého a nikdy vám nevyrazí dech, ale jeho oči byly prostě ty nejkrásnější, jaké jsem kdy viděla. Cítila jsem vzrůstající napětí, které patřilo Eduardovi, ale to jsem nechala stranou, protože teď jsem byla naprosto zaměřená na toho blonďáka. Všimla jsem si, že má kolem sebe krásné ženy, které ho zbožně sledovaly a přitom s ním flirtovaly. Nemohla jsem se jim divit, protože takový muž se jen tak nevidí někde na ulici. Ještě chvíli jsem ho sledovala a najednou se mi zadíval taky do očí. Chtěla jsem vrnět, chtěla jsem aby mě pohladil... Už jsem jeho pohled nevydržela a rychle jsem se otočila na Eduarda, který ho mimochodem sledoval taky, ale vražedným pohledem ne tak jako já...

Posadili jsme se na barové židle a já objednala dva panáky vodky. Oba jsme to teď potřebovali, protože jak jsem to tak pochopila tak ten úžasný blonďák je padlý a dost nebezpečný. Nechtělo se mi tomu věřit, ale to mohlo být z toho, že předčil mé představy anděla na plný čáře.

''Tak jo shrneme si to,''začala jsem a přitom do sebe kopla jednoho panáka.

''On je padlý anděl jeden ze tří nejnebezpečnějších tady na zemi a mimochodem kus chlapa,''rozhihňala jsem se a on jen vydal tiché zavrčení.

''Ano a pro teď náš cíl,'' zasyčel a kopl do sebe dalšího panáka a ihned ukázal číšnici pro dalšího, ale naštěstí jsem ho včas zastavila.

''To se mi tu chceš hned opít Eduarde?''zeptala jsem se ho s hořkostí v hlase.

''Jasně že ne, ale pro teď jednoho dalšího potřebuju,''znovu zavrčel a já objednala další dva panáky.

''Jak se jmenuje?''zeptala jsem se ho po chvíli nepříjemného ticha.

''Christopher,''prohodil se zavrčením. To jméno mi k němu sedělo. Nenápadně jsem se podívala jeho směrem, ale on tam nebyl, tak jsem se otočila zpět k Eduardovi. Ještě chvíli jsem se s ním bavila o všem ohledně padlých, až do doby co mi někdo promluvil za zády.

''Můžu si přisednout?''zeptal se někdo za mnou sametovým, ale velmi mužským hlasem. Očkem jsem se podívala na Eduarda, který v ruce svíral skleničku, až mu zbělaly klouby.

''Asi ano,''odpověděla jsem a opatrně jsem otočila hlavu. Vedle mě momentálně seděl on. Christopher v celé své kráse.

''Nemohl jsem vás přhlídnout, jak jste si mě prolížela,''skoro zavrněl a já sebou škubla a začala se červenat. Když jsem mlčela, tak zase promluvil.

''Dala by jste si něco k pití?''zeptal se a já přikývla.

''Nikdy jsem vás tu neviděl odkud jste?''zeptal se a tím mě opravdu zaskočil.

''To není důležité,'' zamumlala jsem a snažila se, aby jsem nezněla překvapeně. Christopher se jen hrdelně zasmál a Eduard vedle mě opět ztuhl.

''Jste zábavná,''zadíval se mi do očí a já ucítila mírný tlak na mojí mysl. Měla jsem takový neblahý pocit, že se mi chce dostat do mé mysli, mých vzpomínek. Zaťala jsem ruce v pěst, když se tlak zvětšil. Potichu jsem zavrčela a on rázem ztuhl. Tlak v mé hlavě ustoupil, ale za to teď mě propaloval s ledovým výrazem ve tváři.

''Vlkodlak,''zasyčel a já opět zavrčela.

''Padlý,''vrátila jsem mu to a on se na mě překvapeně podíval.

''Jak?''zasyčel a já se v tu ránu zvedla a ukázala mu ať jde se mnou ven. Poslechl a rázem jsme byli venku. Najednou vypadal nebezpečně, ale pořád neuvěřitelně krásně.

''Mám na vás pár otázek Christophere,''řekla jsem jako nějaká policistka a on na mě nepřítomně hleděl.

''Tady ne,''zašeptal a já nemohla ani protestovat, protože si mě vzal do náruče a jako blesk se vznesl k oblakům. Momentálně mi bylo jedno, že mě Eduard bude hledat, protože to celé bylo úchvatné, tak osvobozující, krásné.