Mafia & Love

Prolog

„Tak jakou si dáš?" zeptal se. Podívala jsem se na ty barvy. Hm. Růžová. Modrá. Zelená. Žlutá. Tolik různých barev. Dokonce i černa? Wau. Nikdy jsem takovou neviděla. Úplně mě fascinovala. „Tu černou," vyhrkla jsem a podívala se na něj. „A to jsem si myslel, že řekneš růžovou," zasmál se. Zamračila jsem se a zakoulela očima. To ho ještě víc rozesmálo.

„To, že jsem holka, ještě neznamená, že budu chtít mít vše růžový," zamumlala jsem a už se na něj nepodívala. „To, že si něco říkáš pod fousy, tak ještě neznamená, že tě neslyším," řekl mi blízko u ucha až jsem se lekla. „Já nemám fousy!" řekla jsem naštvaně. Ale on se usmíval jako sluníčko.

Pán, který prodával cukrovou vatu mi ji podal. „Takové roztomilé holčičce nesluší takový zachmuřený obličej." Jako důkaz se usmál. Zrudli mi tváře. Poděkovala jsem a zamávala, když jsme odcházeli a on zamával nazpět. Byl docela milý.

Utrhla jsem si kousek vaty a úplně se mi rozšířili oči. Tak sladký a tak dobrý. Se slastí na jazyku jsem zavřela oči. Měla takovou zvláštní chuť, kterou jsem v životě ještě neochutnala. Borůvky a višně. Zvláštní kombinace, ale výborná. Když jsem kousek ukousla, tak se to zbarvilo na až tmavě rudo-fialovou, ale spíše jako tmavá krev.

Šli jsme si sednout na lavičku do městského parku. Bylo to tu krásné. Příroda, čerstvý svěží vzduch a teplo. Lidé se tu procházeli i se svými mazlíčky. Vždy jsem chtěla mít nějakého mazlíčka, ale nikdy mi to rodiče nedovolili. Prý bych se o ně nestarala, vše bych nechala na někom jiném a bla, bla, bla.

Měli jsme hroznou žízeň, tak jsme se rozhodni jít do obchodu Nejblíže tu byla non stop večerka. Uviděla jsem tam tolik limonád, že jsem si neuměla vybrat.

Přemýšlela jsem kterou, ale vyrušilo mě zacinkání zvonku při vstupu do obchodu. Podívala jsem se tím směrem. Postřehla jsem jednoho muže v černém oblečení, v kukle a na hlavě kapuci. Měla jsem divné tušení. Vypadal děsivě. Měla jsem z něho strach. Obrovský. Schovala jsem se za regál s brambůrky. Hledala jsem po očku známou tvář, ale nikde jsem ho neviděla. Kruci. Kde je?

Podivně to tu začalo zapáchat, když přišel. Taková pižmová vůně, až mě štípala do nosu. Potichu jsem se vydala směrem východ, abych mohla někoho požádat o pomoc, ale něčí ruka mě zastavila. Strnula jsem v pohybu a otočila se. Málem jsem začala pištět, ale oddychla jsem si. J si dal prst před pusu a naznačoval, abych byla zticha. Jen jsem přikývla. Pousmál se a vydal se k tomu muži. Chtěla jsem ho zastavit, ale bylo pozdě. Podívala jsem se na toho muže u kasy. Až teď jsem si všimla, že má ruku v kapse. Rozšířili se mi oči. On má zbraň! A teď míří na toho kluka. Hledala jsem něco, čím bych se aspoň mohla bránit, ale neviděla jsem čím bych mohla. Všude byly pytlíky s něčím, žádná tvrdá zbraň. Doháje.

Kluk za kasou neměl šanci. Viděla jsem v jeho očích strach. ,,Dej mi všechny prachy, co tu máte," řekl to s ledovým klidem, až mě zamrazilo. Hluboký, nepříjemný hlas. „a opovaž se stisknout nějaký alarm." Kluk přikývl. Polkl, až mu ohryzek na krku poskočil. Otevřel kasu a házel mu je do tašky, kterou mu podal. Odhrnul se mu rukáv. Měl dlouhou jizvu, která začínala u nápěstí. Vypadalo to děsivě. Taková klikatá čára, která se mu táhla dál pod mikinou.

Udělala jsem hloupost. Neuvědomila jsem si, kde mám ruku a shodila jsem pytlík s brambůrky. Zaplnil mě čirý strach. Hlas v hlavě mi napovídal, abych utekla, ať mě nevidí. Snažila jsem se dostat na druhou stranu obchodu, ale ucítila jsem kolem svého břicha dvě silné ruce, které mě zvedali a drželi silně u těla. Polil mě čirý adrenalin. Snažila jsem se s tím útočníkem bojovat. Kopat, kroutit se, vše co šlo, ale jeho sevření nijak nepolevilo. Spíš ještě víc zesílilo. Držel mě v šachu. Sakra.

Jak se sem tak rychle dostal? Když jsem se podívala na druhou stranu, tam kde by měl být, tak tam pořad stál, tak kdo mě sakra držel? Podívala jsem se dozadu, ale nic jsem neviděla, jen černou kuklu. Zatraceně. Začalo mi to docházet. Byli dva. Kruci. Toho druhého jsem si vůbec nevšimla.

Ucítila jsem kořeněnou vůni. „Nevrť se tak maličká, jinak to nedopadne dobře," pošeptal mi do ucha. Naježili se mi všechny chloupky. Ani jsem si neuvědomila, že celou dobu zadržuju dech. Vydechla jsem. „Nechte mě být. Nic jsem vám neudělala." Doufám, že to znělo, tak jak jsem chtěla. Ucítila jsem jak se s hlavou sklání k mému uchu. Vyděsilo mě to. „To je mi jedno maličká. Jen buď zticha a potom tě pustím, ale..." Odmlčel se. Měla jsem strach. „Ale co?" Musím vždy neposlouchat pokyny? Ano. Temně se zasmál. Až mi srdce poskočilo. „pokud nebudeš držet hubu, tak je možné, že by se ti něco mohlo stát maličká. A to určitě nechceš, že ne?." Na prázdno jsem polknula. „Ne." Zašeptala jsem. Neviděla jsem mu do tváře, ale vím jistě, že se pod tou kuklou usmál. Hledala jsem po očku J. Uviděla jsem ho za tím mužem. Chtěla jsem na něj zavolat ať zmizí, ať to nedělá, ale bylo moc pozdě.

Stalo se to hrozně rychle. Ucítila jsem pohyb hlavou. Křik. Muž, co mě držel si ho všiml a zakřičel na tam toho a on se otočil a najednou BUM. Prvně jsem nevěděla, co se stalo. Ale když jsem uviděla, jak se J chytá za břicho a padá dolů, tak jsem kopala, škrábala, ať mě pustí. „Ne J! Ne! Pusť mě ty hajzle!" Muž mě z ničeho nic pustil a já spadla na zem. Bolelo to, ale nevnímala jsem tu bolest. Běžela jsem za J.

Klesla jsem na kolena a snažila se mačkat na tu ránu, aby nevykrvácel. „J prosím. Prosím zůstaň," prosila jsem ho. Po tvářích mi tekly potoky slz. Všimla jsem si, jak se pod ním tvoří kaluž krve. Pořád se zvětšovala. Doprdele. Nemůžu o něj přijít. To nejde. O něho ne! Na kluka za pultem jsem zakřičela ať zavolá záchranku a díky bohu mu to hned došlo a udělal to. Ani jsem si nevšimla, že oni muži jsou už pryč.

„Sky.." zachraptěl. „Mrzí mě to.." řekl spíš šeptem. „Ššš budeš v pohodě, musíš být." Utěšovala jsem ho. Vzala jsem si jeho hlavu do klína, aby ji neměl na zemi a pořád tlačila na tu ránu. Všimla jsem si, že mu z pusy teče krev.

„Zvládneš to. Záchranka tu bude brzy." Šeptala jsem mu. Začal se smát, ale hned se rozkašlal. „Přestaň ty blbečku. Nesměj se!" Vyhrožovala jsem mu. „Vždy taková ochránkyně," usmál se. „Někdo se o tebe musí starat ty blbečku," posmrkla jsem, ale smutně se zasmála. Zvednul ruku a pohladil mě po tváři. „Miluju tě Sky," skoro to ani nedořekl. „dávej na sebe pozor, budu tě strašit z druhé strany," řekl a usmál se. Usmála jsem se a zavřela oči. Cítila jsem, jak mu ruka sklouzává z mé tváře dolů.

Otevřela jsem oči. Podívala jsem se na něj. „J?" Měl zavřené oči. „J!" To ne. Nenene. „Ne J! Vstávej!" Pohazovala jsem s ním ať se vzbudí. „Prosím. Vzbuď se!" V očích mě pálili slzy. Cítila jsem jak mi padají po tvářích. Valili se mi z očí. Jako vodopády. „J!" Naposledy jsem ho obejmula a naposledy vyslovila ty slova. „Miluju tě J."

_______________________________________________________________________________________________________________________________

Tak snad vás zaujal prolog😊 Budu ráda za jakoukoli odezvu❤ Děkuji