Mafia & Love

Kapitola první

SCARLETT

Probudila jsem se z noční můry. Celá zpocená a udýchaná, jako kdybych běžela maraton. Minulost si mě vždy najde i ve snu. I po tolika letech. Pořád to vidím před sebou. Pátrala jsem ve tmě rukou po telefonu. Včera večer jsem usnula ani nevím v kolik. Konečně jsem ho našla. Když jsem rozsvítila telefon, hned jsem musela zavřít oči. Světlo mi asi vypálilo zorničky. Zkusila jsem to znova. Skoro půl čtvrté ráno. Skvělý.

Nikdy jsem nebyla pověrčivý člověk, ale pokaždé mi přeběhl mráz po zádech, když jsem se z jedné ze svých nočních můr probudila kolem čtvrté ráno, což bylo ve skutečnosti téměř pokaždé. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem se naposledy probrala v nějakou normální hodinu. Někdy jsem se vzbudila, aniž bych měla noční můry, ale takové chvíle byly velmi vzácné.

Rozsvítila jsem telefon a pustila si spotify. Hledala jsem nějakou píseň a našla. Strčila jsem si do uší sluchátka. Zapnula a poslouchala.

Každou noc přemýšlím, jestli jsem neměla udělat víc. Jestli jsem ho mohla zachránit. Jestli jsem neměla být rychlejší, bojovnější.  Jestli jsme neměli prostě radši jít někam jinam. Jednou mi někdo řekl, že „Smrt je jako stará přítelkyně, která tě navštíví ve chvílích, kdy to čekáš a přijmeš to, i kdy to nečekáš.“

O pár hodin později jsem vstala z vyhřáté postele. Vzala si svůj hřejivý župan a vyrazila na snídani. Začíná můj každodenní rituál. To jsem ale nevěděla, že tento bude něčím speciální.

Sešla jsem ze schodů přes jídelnu do kuchyně, kde jsem se setkala se svým otcem Jacobem, který seděl v jídelně u stolu a četl si noviny, klasika, a mámou Marry, která jako vždy vařila. Obzvláště zvláštní. Většinou to nechává na hospodyni.

Máma mi podala tousty a pomerančový džus. Dobře, tak tohle je opravdu divné. „Děkuju." Pořád ohromená tím, co se děje. Usmála se na mě. „Nemáš za co zlatíčko.“ Sedla jsem si do jídelny za otcem. Nikdo nepromluvil, bylo tam trapné ticho. Slyšeli byste spadnout i hřebíček.

Začala jsem jíst. Byly opravdu dobré. Otec si na stůl odložil noviny a odkašlal si. Tím prolomil ticho. Neočekávané. Většinou tu bylo ticho než odešel. Čekala jsem, co mi chce zase říct. Ale jedla jsem dál, jako by se nic nestalo.

,,Scarlett?“ zvedla jsem k němu pohled. „Potřebujeme ti s maminkou něco říct," řekl to s tou  jeho klasickou kamennou tváří. Aha, takže dobré to nebude. Nakrčila jsem obočím a pobídla ho, aby pokračoval. Mezitím jsem se napila džusu.

,,Mluvili jsme s našimi známými, a tak nás napadlo,‘‘ co jste zase probírali? Nějaký obchody do kterých nemůžu mluvit?,,mají syna o něco starší než ty a dobře se znáte. No a domluvili jsme se, že se spolu vezmete. Je to dobrý muž. Dobře se o tebe postará," řekl to jako kdyby už to bylo dáno. Jako kdyby nic. Konec, ende, schluss, finito.

Vyprskla jsem džus na stůl. Začala jsem se dusit. Máma mě trochu bouchla do zad, ale nepomohlo to. Tak dala větší. Byla jsem rudá jako rak, bolelo mě z toho v krku, jak jsem kašlala.

Uvědomovala jsem si, že jsem v pěkné prdeli. ,,To nemyslíš vážně, že ne?!" Vyjela jsem na něj, ale po tom “málem udušení“ jsem to spíš řekla ochraptěle než jsem měla prvně v plánu. Ruply mi nervy. A komu by do prdele neruply?

,,Uklidni se laskavě. Ano? Myslím to smrtelně vážně Scarlett. Už je to dlouho domluvené. Když nemám žádného mužského následovníka, tak se dcera musí provdat, abychom byly silnější. Aby se naše dvě rodiny spojili. Má to i své výhody, drahoušku.“ Držel se, ale přitom se usmíval. Ale tak ďábelsky, že mi přejel mráz po zádech. Ale já ještě neskončila.

„Jak jste mi to mohli udělat? Vždyť jsme silný dost a já se zbraní umím taky. Já se dokážu ubránit, když to bude nutný. Co má kruci být výhoda, když já toho muže nesnáším a nechci ho nikdy v životě vidět? Co mám udělat. aby se svatba nekonala? Co mám udělat?! Kdyby tady byl dědeček, ten by to nikdy nedovolil! Nikdy!“  Dýchala jsem jako bych měla dostat infarkt. Dobře s dědou jsem to trochu přepískla, ale oni udělali mnohem horší věc.

„Nezvyšuj na mě sakra hlas. To si ke mně nebudeš dovolovat. Máme tu daná pravidla a ty je budeš do prdele respektovat! Jsem tvůj otec, a co řeknu, uděláš a bude to tak, jak jsem řekl. Jestli budeš ještě jednou taková, tak tě zamknu v pokoji, bez pití a jídla a otevřu ti až na svatbu, až se bude konat." Promluvil otec naštvaně. Ignoroval mou poznámku o dědečkovi.

Bylo vidět jak se drží na krajíčku, aby nevybuchl, ale to já taky do prdele. Cukalo mu oko hněvem. Zaťaté zuby až jsem myslela, že mu rupnou. Peníze na nové měl požehnaně až příliš. Odfrkla jsem si. Nosní dírky se mu s každým výdechem zvětšovaly. Vypadal, jako rozzuřený býk. Kdybych měla náladu, tak bych se mu vysmála, ale to teď nemám.

Vzhlédla jsem na ženu, které říkám mami, ať k tomu taky něco řekne. Podívala se na mě. Viděla jsem to. V jejích pomněnkově modrých očích. Ty nikdy nelžou.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Moje máma vždy tak krásná. Teď? Vypadá o pár let starší. Její hnědé vlasy světlejší čokolády vždy upravené. Teď? Jen stažené do nedbalého drdolu. Její oči, vždy plné života a smíchu. Teď? Vyhaslé plné smutku. Rovný menší nos, obličej měla oválný s plnými rty. Byla to hodná, silná osoba se srdcem tak velkým, že by tomu nikdo nevěřil. Ale od toho osudného dne, se v ní něco zlomilo a už nevypadá tak jako dřív, spíše jako tělo bez duše. Už se tak neusmívá jako kdysi. Vždy se usmívali i její oči, ale teď je v nich spíše prázdno. Nic. Dobře to skrývá. Dřív jsem si myslela, že je už v pohodě, ale když jsem ji jednou přistihla, jak pláče nad fotkou, kterou držela, tak jsem si prvně myslela, že je to kvůli otci, ale nebylo.

Byla jsem jí dost podobná, až na vlasy, které jsem měla spíše medově hnědé. Oči barvy azurově tyrkysové a nos, který jsem měla spíš protáhlejší po otci.
Ale ona nás jen pozorovala a nic nedělala. Radši mlčela, aby to nebylo horší. Jak jinak. Kvůli dceři se nemohla pohádat se svým mužem. Skvělé.

Matka roku.

,,A s kterými známými jste mluvili?“ Zajímalo mě to. Vás by to snad nezajímalo? Přemýšlela jsem, které známé mysle, a kdo má chlapce.

Napadla mě rodina Blacků, kteří mají kluka, ale ten je na mě moc mladý, je mu asi tak, kolik mu může být? Dvanáct? To fakt ne. Nebo ještě rodina Jameson. Tam je taky kluk, ale ti žijí daleko a moc se s nimi už nestýkáme. Edi je tak o rok nebo dva mladší myslím. To nemůže být on. Ale pak mě napadají jen samé dívky. Snažím se vzpomenout, kdo ještě schází. A pak mě to napadlo. Jediný, kterého jsem v životě už nechtěla nikdy vidět. Snad ne se…

,,Se Smithovými.“ Ne! To snad nemyslí vážně!

,,To nesmyslíš vážně. Že ne?“ řekla jsem. Podíval se na mě se zdviženým obočím. „Já si Smitha nikdy nevezmu! Ani ho pořádně neznám! Nevezmu si ho!" Dobře znám ho. V tom jsem lhala, ale ne tak moc, abych s ním zůstala dokonce života. Dřív možná, ale teď už ne.

Odstrčila jsem se od stolu, tak rychle, až to zaskřípalo o mramorovou podlahu a utekla nahoru do svého pokoje, kde jsem se hned zamkla. Něco na mě ještě křičel, ale to jsem ho už neposlouchala. Opřela jsem se o dveře a sesunula se dolů po nich. Sedla si na zem a obejmula si nohy a hlavu schovala. Zavřela oči a chtěla být pryč odsud.

Co bude dál? Co budu dělat? Jak z toho ven?

Mé dětství nebylo tak růžové, jak se zdálo. Vše hezké jsem si chtěla ponechat a snít, ale to by nemohla být má hlava a vytáhnout vždy to špatné a promítat to každou noc. Pokaždé, když zavřu oči. Nejde to zastavit.
__________________________________________________________

Ahojky lidičky, snad vás tato kapitola chytila víc než předešlá kapitola jako mě. Doufám, že se budete těšit na další, která vyjde brzo.🩷☺

S láskou
Deniska1305❤