Když sme přišli z stage kal rovnou odpadla na sedačku. "Furt se jen válíš. Budeš tlustá." Řekl Marek a já se málem neudržel. Kal měla nakrajíčku a stála. "Marku! Ven!" Zařval sem hnusně a vytáhl ho ven. "Co máš za problém!?" Zeptal se mě. "Já!? Co mám já za problém!? Si děláš prdel ne!? Kurva marku! Ona má problémy chápeš? Není na tom dobře ani fyzicky ani mentálně kurva! Zhubla za měsíc asi 45kg a nejedla týdny! Tak se laskavě chovej normálně a ne jako čúrák." Zařval sem a on ztuhl.
Karolína:
Slyšela sem všechno. Viktor nechal otevřený dveře takže sem slyšela úplně všechno. Byla sem na sebe tak hrozně naštvaná a už sem to nezvládla. Musela sem vypadnout. Vyběhla sem rychle ven a chvíli se jen tak procházela. Byli sme v Brně a tak sem to tady znala. Rozhodla sem se zajít na moje oblíbené místo. Byl to jeden park poblíž Tomkova náměstí. Vzhledem k tomu že sem se potřebovala odreagovat vylezla sem si na ten nejvyšší strom a pozorovala celé Brno. Bylo krásné vidět celé rozařené město. Cítila sem se tak volná... jako pták.
Viktor:
Když sme si to s Markem 'vyjasnili' vrátili sme se za klukama. "Kde je Karolína?" Zeptal sem se. "Já myslel že šla za tebou." Řekl calin a já se otočil zpátky. Nikde nebyla. "Dopíči!" Zařval sem a uvědomil si co sem provedl. Nechal sem otevřený dveře takže to slyšela. "Petře! O jakým místě mluvila v Brně!?" Otočil sem se na petra. "Tomkovo náměstí-park." Řekl petr a já ihned vyběhl. Petr hned za mnou. Doběhli sme do zmiňovaného parku. "Kal!?" Řvali sme. "Nechte mě být!" Ozvalo se ze zhora. Když sme se tam podívali uviděl sem jen postavu vysoko na stromě a nahrnuli se mi slzy do očí. Nemohl sem se koukat na to jak přemýšlí nad sebevraždou. "Jdu tam!" Řekl sem potichu a začal lézt na strom. "Viktore ne!" Zařval že zdola ale já nevnímal. Když sem byl až na hoře chytl sem se větve a druhou rukou sem si přitáhl lásku mého životu blíž. Bylo tam takové ticho že sem slyšel tlukot našich srdcí. "Miluju tě" Zašeptal sem do ticha a zavřel oči. "Já tebe taky" zašeptala nazpátek a já ucítil několik emocí zaráz. Byl to mix štěstí,bolesti,nenávisti ale hlavně lásky! Bylo to neuvěřitelné. "Petře !? Běž pryč. My přijdeme neboj." Zařval sem dolů a petr odešel. Sedli sme si na silnou větev a pouze si užívali života. Ten výhled byl kurva hezkej. "Holka, to co předvádíš je umění." Řekl sem. A ona se jen uchechtla a opřela si hlavu o mý rameno.
