If you want it's me you see

Soutěž

a....mobil.

Před očima jsem měla najednou temno. Jak se to mohlo stát? A kde je můj batoh? Jak teď zkontaktuju Toma? Snažil se mi volat? Co si teď bude myslet? CO BUDU DĚLAT?!!
Měla jsem v hlavě strašně moc myšlenek. Skácela jsem se na zem a jen jsem koukala do blba.
Přišla ke mne mamka a vypadala dost zmateně. Sedla si za mnou na zem. "Co se děje?" Zeptala se opatrně. "To přeci nevadí že si ten batoh ztratila, hlavně ze jsi v pořádku." Dodala ještě.
"Mami tady nejde o ten batoh, ale o ten mobil.." Řekla jsem vystresovaně. "Zlato to nevadí, stejně jsem ti chtěla dát k narozeninám nový..." nestihla ani odpovědět a já ji přerušila. "Mami já nechci nový!! Já chci Toma!!" Trochu jsem zakřičela a začala jsem brečet.
Mamka vůbec nechápala. Vypadala strašně zmateně. "Zlato vůbec nechápu." Řekla.
Trochu jsem se uklidnila a vysvětlila jsem ji situaci. To, že jsem právě ztratila veškerý kontakt s Německem. To, že už Toma možná nikdy v životě nevidím.....

Je právě sobota, 3.7. a ja ležím v posteli. Před třemi dny mě cizí muž napadl ve vlaku. Před dvěma dny jsem zjistila že už nejspíš nikdy neuvidím člověka kterého...no, víte. Včera jsem měla asi své největší mental break downy ve svém životě a byla jsem úplně sama. A dnes... dnes to bude s největší pravděpodobností stejné.

I když vím, že kontakt na kohokoli z Německa nemám, stále se snažím přijít na způsob, jak ho vidět. Samozřejmě, mám tu ty plakáty. Ale teď se na ně dívám úplně jinýma očima než dřív. Vidím ho jako člověka, ne jako figurku do které jsem zakoukaná.
Opravdu ho potřebuji vidět nebo slyšet nebo jen vědět jak se zrovna má. Jen cítit, že se má fajn...
Přemýšlím už takhle hodiny. Mám v hlavě strašný bordel a nemám ani vybalený ku....počkat...KUFR!!
Rychle jsem vyletěla z postele směrem ke kufru. Rozepla jsem ho a začala z něj vyhazovat věci jako blázen. "JO!!!" Zařvala jsem do prázdna.
Víte jak mi první den Tom půjčil své triko jako pyžamo? JÁ SI HO SBALILA S SEBOU!!!!
Když jsem ho našla okamžitě jsem si ho přitiskla na hruď a přičichla si k němu. Stále voní jako on.
Oblékla jsem si ho a už ho nikdy nehodlám sundavat. Je to jediná věc která mi teď dokázala zlepšit náladu.

Chtěla jsem se vrátit zpět do postele a pokračovat v umírání za živa, když v tu ránu zvonek. Zrovna teď? Jako fakt? Vypadám jak... no, představte si něco opravdu odporného, a teď to vynásobte deseti. Asi tak. Chtěla jsem to ignorovat, ale někdo začal na zvonek hrát povědomou melodii. Hned jsem věděla kdo to je.
Seběhla jsem schody a šla jsem ke dveřím, otevřela jsem je a tak jak jsem tušila, to byli všichni z mé kapely. Dokonce i William.
Liv me okamžitě po tom, co jsem otevřela dveře pevně objala. Samozřejmě jsem ji objala nazpátek. Byl to skvělý pocit ji znovu vidět.
"Vím co se stalo a moc me to mrzí. Přinesla jsem zmrzlinu a půlku čokolády. Musíme ti nějak zlepšit náladu!" Řekla Liv když se ode me odtrhla. Trochu jsem se na ní usmála. "Půlku?" Zeptala jsem se. Ona se vyčítavě podívala na Davea (sorry nevím jak skloňovat jeho jméno lol). Ten hrál jakoby nic. Trochu jsem se tomu zasmála. Achjo tohle mi chybělo!
"Můžeme dál?" Zeptal se najednou William. "Ne jen vás nechám koukat se mi na dveře." Odpověděla jsem a šla jsem dovnitř s náznakem ať jdou za mnou.

Šla jsem do pokoje a lehla jsem si do postele. Ostatní šli za mnou. Schovala jsem se pod deku i s hlavou.
Liv si lehla do mé postele a vlezla si ke mne pod deku. "Livvv nech me já mám deprese!" Řekla jsem a nohou jsem se ji snažila vystrčit z postele. "Ne! Přišli jsme sem ti dělat podporu, takže ji koukej ocenit!" Řekla a chytla mi hlavu skoro do kravaty a začala me hladit po vlasech. Nechala jsem se, protože jsem věděla, že me jen tak nenechá.
Po chvíli za náma skočil Dave a lehl si na mou druhou stranu. Ukradl si kousek deky a přikryl se.
Will se k nám taky opatrně připojil, ale jen si sedl na kraj postele. "Pojď k nám blbe!" Křikla na něj Liv.
"Promiňte že jsem vynechal pár zkoušek..." řekl opatrně William.
Liv jen protočila oči, chytla ho za ruku a přitáhla ho k nám. Will nás všechny objal.
"Dneska je den usmiřování." Řekla Liv.
"A taky přemlouvání." Řekl z ničeho nic Dave. "MLČ TY IDIOTE!" Okřikla ho Liv.

Ti: Co se děje?
L: Niic..
Ti: Olivie kurva!
L: No dobře... jde o tu soutěž. Víme ze teď když se ti stalo to s Tomem už asi chtít nebudeš, ale potřebujeme tě. A ty to taky potřebuješ.
Ti: Liv nejdu do toho. Potřebuji čas a tohle by mi ho akorát připomínalo.
L: Já to chápu. Ale neměla by ses izolovat od reality. To co se ti stalo je hrozné, příšerné, ale máme šanci splnit si sen. A dokážeme to jedině, když budeme pohromadě. Jako team.
Ti: Já tě fakt nesnáším!
L: Takže jo?!
Ti: Jasně že vás v tom nenechám.

Liv me objala a začala se radovat. "Ale příště si odpusť ty motivační kecy jinak se asi pobleju." Liv se začala trochu smát. "Blbečku!" Řekla a bouchla me do ruky. Trochu jsem ucukla bolestí protože tam mám furt ty modřiny. "Ježiš sorry kamo!!" Řekla a začala se smát. Já pak trochu taky.

"Pustíme film?" Navrhl Dave. Všichni jsme souhlasili a sedli jsme si na postel tak, abychom se všichni vešli. Na kraji seděla Liv, vedle ní já, potom William a nakonec Dave. Všichni jsme byli pod moji dekou.
Vybrali jsme film a začali jsme koukat.
Měli jsme opravdu skvělou atmosféru. Mám fakt úžasný kámoše!
William mi dal nenápadně a trochu opatrně ruku okolo ramen. Bylo mi to jedno. Užívala jsem si chvíli s přáteli. A taky mi to trochu připomínalo Toma. Opřela jsem se pak hlavou o jeho rameno. Nic to ale neznamená. Beru to čistě přátelsky. Doufám že on to bere stejně.

Nakonec se u me pak všichni rozhodli přespat. Bylo to fajn, ale furt nejsem v pohodě. A myslím že už nikdy nebudu úplně v pohodě.

AHOJJJ JE TU NOVÁ ČÁST. SNAD SE BUDE ASPOŇ TROCHU LÍBIT! BUDU MOC RADA KDYŽ MI NAPÍŠETE CO SI O TOM MYSLÍTE A TAKY NEZAPOMEŇTE HLASOVAT! ZATÍM PAPAAA