If you want it's me you see

Finále

Je právě 15.7. Což znamená, že do finále zbývá pět dní. Zároveň už jsou to čtyři dny od mojí lehké aférky s Willem.
Od té doby jsme spolu vůbec nemluvili. Ano, chodíme oba na zkoušky, ale moc tam spolu neinteragujeme. Přijde mi to tak možná lepší. Nechci přilévat benzin do ohně těsně před finálem...

Na Toma myslím každý den...
Patnáct dní jsem s nim nemluvila. Patnáct dni jsem ho neviděla. Patnáct dni necítím jeho přítomnost. Je mi hrozně. Navíc i po tom, co jsem prošvihla jejich koncert v Praze i když jsem tam zrovna byla.
Udělala bych cokoli jen abych jo mohla znovu vidět.
Každý den si vyčítám že jsem z toho vagonu radši neutekla. Že jsem se místo toho marně bránila.
Nemusela bych se pak probudit úplně mimo a měla bych svůj mobil....
Ale stalo se to a život musí jít dál. A v mém případě to znamená nevybodnout se na kámoše a vyhrát to podělaný finále!

Každý den usilovně trénujeme. Každý den snižujeme počet prasklých strun a zničené techniky. Každý den pilujeme veškeré falešné tóny. Každý den se zlepšujeme a zlepšujeme.
Hudebně jsme na tom naprosto skvěle, ale osobně psychicky to představám dávat. Nechci tím zatěžovat ostatní, protože vím ze sami mají spoustu starostí a také se určitě perou se stresem. Co me ale trochu štve, je moje mamka. V jednom kuse není doma a když náhodou je, stále s někým telefonuje, nebo má celý den hlavu v počítači. Chápu, musí pracovat a ohromně ji obdivuji. Přeci jenom, platí barák, dvě auta, horskou chatu a spoustu dalších věcí a to úplně sama. Jako ženu ji opravdu moc uznávám, ale občas by se mi hodila máma.
Aby me třeba vyslechla, nebo mi poradila co mám dělat. Ale to je jedno.

Nadešel ten den. 20.7. Čas 7:00. Vstala jsem a šla jsem se chystat. Zabalila jsem si s sebou batoh a samozřejmě kytaru. Na sebe jsem si oblékla Tomovo triko a roztrhané džíny, které jsem si utáhla páskem, protože jsou obrovské. Udělala jsem si make-up. Pouze stíny a řasenku a byla jsem hotová. Mám v sobě strašně moc tlaku. Bojím se a jsem strašně ve stresu. Chodila jsem po pokoji sem a tam a myslela jsem ze se rozbrečím. Potřebuji podporu, potřebuji mamku.
Šla jsem tedy dolu a mamka byla u notebooku.
"Mami..." Řekla jsem jedno slovo a už jsem začala brečet. Mamka se okamžitě zvedla a šla me utěšit. "Zlato neboj, já vím. Máš strach a bojíš se, ze něco poděláš. Ale mužů tě ujistit ze si ta nejtalentovanější holka kterou znám. Zvládneš to a já ti věřím. Věřím vám všem." Řekla mamka a bylo to krásné. Utřela jsem si slzy. "Děkuju mami." Řekla jsem. "Nemáš přeci vůbec zač." Řekla mamka a najednou ji začal někdo volat. Znovu. "Ou cizí číslo. Takže někdo z práce. Promiň, musím to vzít. Máme teď docela fofr." Řekla mamka a zvedla telefon. "U telefonu Brownová, jak vám mohu pomoci?...." A odešla do jiné místnosti. Jak jinak. Práce je přednější. Vrátila jsem se do pokoje a pobalila jsem si věci. Stejně už musím jet, takže je to jedno.

Dorazila jsem na nádraží a všichni už tam byli.
Samozřejmě jsme se pozdravili. Na každém z nich jsem viděla, že jsou totálně ve stresu.
Nastoupili jsme na vlak a moc jsme se nebavili. Každý si dělal to své. Liv si četla knihu, Dave jedl sandwich, já měla sluchátka a William spal.

Když jsme přijeli, odvezl nás znovu ten samý autobus. Jeli jsme znovu kolem O2 arény a byl to hrozný pocit.
Nakonec jsme dojeli do studia.
Po příchodu nám bylo znovu uděleno číslo a tentokrát s námi chtěli udělat i krátké interview. Dostali jsme malé mikrofony a dokonce nás poslali i do maskérny. Bylo to úplně jiné než když jsme tu byli poprvé.
Interview proběhlo dobře. Na většinu otázek odpovídala Liv jelikož je hlavní zpěvačka a taky bych to asi nezvládla kdybych musela já.

Do finále postoupily pouze tři kapely. My jsme měli vystupovat jako poslední. Na jednu stranu je to dobře, protože se můžeme připravit a taky vidíme, jak si vedou ostatní. Na druhou stranu to akorát prodlužuje naše utrpení. Myslela jsem ze se zcvoknu z toho čekání....

Přišel náš čas. Druhá kapela dokončila své vystoupení a už jsme zbývali jen my. Byla jsem totálně ve stresu a ostatní taky. "Guys we got this! Už jednou jsme vyhráli, povede se to znovu. Ať se tam stane cokoli, furt u me budete číslo jedna. Mám vás rada lidi!" Řekla jsem od srdce abych nás trochu namotivovala. Liv se na me usmála a kývla hlavou, jakože mám pravdu. Objala me a Dave se pak do našeho objetí přidal. Williamovi to taky nedalo a taky nás objal. Musíme to dát.

Přišli jsme na podium a lidi byli jako šílení. Tleskali, křičeli, pískali...no bylo to docela motivující. Když se to trochu zklidnilo, porotce nás uvítal a my začali rovnou hrát...
BYLI JSME ÚŽASNÍ! Povedlo se nám to bez jediné chybičky. Byli jsme úplně sjednocení a vytvořili jsme dokonalou harmonii. Když jsme dohráli, byla jsem s vystoupením naprosto spokojená. Publikum začalo tleskat ještě více než poprvé a porotci také vypadali nadšeně.
Pouze nám ale poděkovali a poslali nás zpět do zákulisí. Nebojte, to každého. Teď se totiž rozhodnou o absolutním vítězi.
V zákulisí jsme čekali asi hodinu. Byli jsme všichni strašně vystresovaní a ostatní kapely to tak měly taky. Celou místností se posledních deset minut táhlo težké a hlasité ticho. Atmosféra byla tak napjatá že by dokázala prasknout. A navíc byli všude kameramani jelikož se to dnes vysílá živě. Snad mamka kouká...

Konečně se porota rozhodla a všechny nás poslali na podium. Postavili jsme se do řad a povím vám, vic ve stresu jsem byla snad jen před svou první pusou.
Stáli jsme tam a porotci se také postavili. Ten, který byl uprostřed si vzal do ruky mikrofon a začal mluvit. "Jako první bychom chtěli poblahopřát vám všem už jen za to, kde právě jste. Jste to vy, kteří jste postoupili až úplně do finále a jste ti nejlepší z nejlepších. Musí to pro vás být určitě hodně stresující, stát tu před takovým publikem a také před stovkami tisíců lidi za televizními obrazovkami. Měli byste se všichni z vás považovat za vítěze, protože jste byli fakt skvělí. Přeci jenom, vítěz muže být stále jen jeden. A ten jeden, ta hlavní kapela, která dokázala ohromit nejen nás ale také cele publikum lidi natolik, aby si vysloužila výhru celé soutěže StarBand je.....
THE SHADOWS!!!!!!!

Na podium vystřelili dvě obrovská děla konfet. Všichni jsme začali skákat a radovat se. Úplně všichni jsme začali brečet a skupinově jsme se objali. MY JSME TO VYHRALIIII!!!!! Byl to nepopsatelný pocit. Byla jsem opravdu šťastná! Opravdu jsme vyhráli! Fakt neskutečný!
Porotci nám přišli předat cenu a kamery byly všude okolo nás. Bylo to trochu nepříjemné, ale v tu chvíli jsem byla hlavně šťastná ze jsme vyhráli.

Po dodělání veškerých snímku a záběrů, se nám všem na e-maily svrhla lavina nabídek od všech různých nahrávacích společností, které měli zájem s námi spolupracovat. Bylo to úžasné. Rozhodli jsme se ze to půjdeme oslavit do baru. William objednal panáky a připili jsme si. "NA NÁS!" Řekl Dave a ťukli jsme si.
"Lidi dneska jen jednoho, musím za mamkou. Určitě bude nadšená a napijeme se spolu." Řekla jsem. "Půjdeme s tebou!" Navrhla Liv. "Tvoje mamka nás stejně miluje takže ji to vadit nebude." Dodala. "To je skvělej nápad!" Souhlasila jsem s Liv.

Šli jsme všichni tedy ke mne domů.

AHOJJJ NOVÁ ČÁST JE NA SVĚTĚ!
Vím ze vám chybí Tom, ale potřebovala jsem napsat tuto kapitolu abych pak mohla správně navázat.
Nebojte ale, další kapitola bude stát za to! Nechci moc napovídat takže už radši budu zticha. Mějte se krásně a PAPAAA