Z poslední Todorokiho
Učitel Hawks mě dal do dvojce s Midoriyou. Je celkem sladký. Včera jsem ho viděl v parku běhat. Vypadá to, že běhá pravidelně. To jeho tempo bylo vážně něco.
Teď jdeme na vytrvalost. Minulý rok jsem byl nejlepší. Dokonce lepší než Katsuki. Midoriya se drží u mě. Je sice rychlí, ale nečekal jsem, že mu půjde i vytrvalost. Už zbývá jenom kilometr. Najednou ale Midoriya začne hodně zpomalovat. Otočím se za ním. Nevypadá vůbec dobře. Je bílý jak stěna a velké, černé kruhy pod očima. Zastavím se a jdu k němu, když v tom sebou praští o zem. Rychle k němu přiběhnu, abych zjistil jak na tom je. Okolo nás se udělá hlouček lidí. Přijde i učitel a začne zjišťovat co se stalo.
"Shoto, co se stalo?" Podívám se na něj. Já sám nevím co se stalo.
"Nevím. Celou dobu byl vedle mě a pak najednou jsem ho viděl ležet na zemi." Odpovím. Vezmu Midoriyu opatrně do náruče. Skoro nic neváží.
"Vezmu ho na ošetřovnu. Ať se na něj někdo podívá." Hawks jenom přikývne na souhlas a dál se věnuje ostatním. Nemůžu si však nevšimnout vražedného pohledu od Bakuga. Že by žárlil? Zasměju se nad tou myšlenkou a odcházím na ošetřovnu.
Z pohledu Izuka
Začínám pomalu nabírat vědomí. Ležím na něčem měkkém, ale moc pohodlné to není. Opatrně otevírám oči. Rozhlédnu se okolo sebe. Uvidím Todorokiho jak sedí na židli a upřeně sleduje podlahu s opřenými lokty o kolena. Pokusím si sednout, což samozřejmě upoutá jeho pozornost.
"Už si vzhůru, jak ti je?" Zvedne se ke mě. Podívám se mu do očí, ještě tak trochu nepřítomně.
"C..co se stalo?" Zeptám se, aniž bych mu odpověděl na otázku. Promnu si pořádně oči.
"Zkolaboval si. Prý nedostatek spánku a asi i dehydratace." Vysvětlí mi. Já se pomalu pokusím zvednout z postele. Todoroki mi hned začne pomáhat.
"Zvládl bych to." Jen nesouhlasně pokývne hlavou a drží mě, abych nespadl.
Po vyřízení všeho na ošetřovně jsem si šel pro věci do šaten. Byl jsem poslán domů s tím, že si mám odpočinout. Bohužel pro mě máma nemůže přijet, takže se mnou půjde Todoroki. On to ještě odejde vyřídit učiteli. Já jdu na záchody si opláchnout obličej. Hned co vejdu mě do nosu praští kouř a smrad z cigaret. Jsou dva a ani jednomu nejde vidět do tváře, protože na sobě mají černou mikinu s kapucí.
"Hele, to je ten co mi seděl na místě." Přijde ke mně jeden z nich. Je to jeden z těch, které jsem potkal první den v tom autobusu.
"Na mojem místě nikdo sedět nebude." Namáčknu se na zeď. Mám z něj celkem strach. On se zasměje, potáhne si z cigarety a kouř mi následně vyfoukne co obličeje.
"Ježíš Shigaraki nech ho. Zase budeš mít problém a já to řešit už nebudu." Řekne otráveně ten druhý. Sundá si kapuci, hluboce se mi podívá do očí.
"Ty se ho ještě zastáváš Dabi? Teď zdrhne za ředitelem a řekne mu, že tady zase kouříme. No to víš, že jo. Já kvůli tomuhle malému skrčkovy problémy mít nebudu." Okřikne ho ten Shigaraki. Já se tam mezitím klepu jak ratlík v zimě. Bojím se co mi udělají.
"Neudělá nic prosím tě. Je z nás posraný až na prdeli. A pokud by něco řekl. Najdu si ho." Dabi ke mě přijde a chytne za krk. Ztěžka polknu. Jde vidět jak si užívá můj strach z něj.
"Dávej si pozor s kým se bavíš a komu věříš. Můžeš se rychle spálit" Zašeptá mi u ucha a společně se Shigarakim odejde. Já se z toho ještě chvíli rozkoukávám a snažím si dát dohromady co se vlastně stalo.
