I See You Disappear Before My Eyes

Kapitola 18. - Hope

Vrátila jsem se zpět do ložnice, kde už se Bill převlékal. Cestou jsem si utírala slzy a snažila se, aby to na mně nebylo vidět.
„Můžu dál?" Zaťukala jsem a zeptala se ho.
„Chvilku počkej prosím" odpověděl mi.

„Dobrý, pojď"
Otevřela jsem opatrně dveře a šla si sednout na postel. Bill si sedl vedle mě a nastalo trapné ticho.
„Nikde není, mám o něj strach." Řekla jsem mu, abych to ticho prolomila.
„Já taky" odpověděl mi tichým hlasem.
Už jsme jen mlčky seděli vedle sebe a koukali do blba.

V tu chvíli mi v kapse zabrněl mobil. Vytáhla ho a nestačila se divit, psala mi Ria

R: Ahoj Sam, vy už jste zpátky z Česka?
S: Ahoj, ne nejsme, čeká nás, spíš kluky ještě pár koncertů tady a pak až se budeme vracet, proč?
R: no já jen, že jsem se včera vracela z brigády asi ve 20:00 a na ulici u toho obchoďáku v Madgeburgu jsem viděla přes ulici Toma. Táhl sebou černou sportovní tašku a nastupoval do nějakého Ubru. Pak někam odjel, ale nejsem si jistá, že to byl Tom, ale vypadalo to jako on.
S: to si děláš srandu, včera odešel z hotelu, ale, že by se dostal až zpátky do Německa za den?!
R: taky mi to teď přijde divný, ale myslím, že to byl fakt on.
S: dobře, tak děkuju za info, kdyby si ho ještě nějak viděla, napiš mi prosím
R: jojo, jasně :)
S: děkuju

Na to mi hodila už jen zobrazeno a já jsem ten chat ukázala Billovi. Reagoval na to stejně jako já. Oba jsme na sebe podívali a já se začala smát. Bill nadzvedl obočí a koukal na mě jak na exota. Po chvilce jsem se uklidnila a řekla mu, že když se tváří takhle moc vážně, nejde se tomu nesmát. Jen se uchechtl a dál přemýšlel.
Chvíli jsme ještě seděli, ale pak už jsme si povídali asi do 15:30, mezitím zašli na oběd a na krátkou procházku.

15:45
Došli jsme na pokoje a já šla k sobě. Bill nečekaně taky.
Pozítří máme další koncert a mezitím se zítra ráno přesouváme z Prahy do Ostravy. Rozhodla jsem se napsat Tomovi, aby to věděl, jelikož když nevrátí, budu muset hrát asi za něj, nebo se rovnou koncert zruší, což se nikomu nechce.

S: Ahoj, nevím kde jsi, ani co s tebou je, ale chci aby jsi věděl, že zítra ráno jedeme z Prahy do Ostravy, tak kdyby se náhodou chtěl vrátit, tak se nevracej sem.

Odesláno, ale ne doručeno. Odložila jsem telefon a šla pomalu balit věci. Začala jsem skříní v ložnici, kde měl ještě Tom nějaká trika. Hodila jsem mu je do jeho tašky, kterou tady naštěstí jednu nechal. Pokračovala jsem koupelnou a pak jsem sesbírala jen nějaké drobnosti.

18:30
Perfektní, dala jsem poslední věc do tašky a šla se podívat na telefon. Doufala jsem, že odepsal.
Nic. Ztrácela jsem naději a bála se čím dál víc.
Rozhodla jsem se, že bychom mohli s klukama zajít na večeři, když zítra odjíždíme.
Napsala jsem každému z nich a všichni souhlasili. Skočila jsem si vzít ještě černé úplé šaty a nějaké tenisky. Chvilku mi trvala celá ta příprava, ale štíhlá jsem to skvěle. Všichni jsme se ve stejnou chvíli sešli na chodbě.
Bill mě sjel pohledem a usmál se. „moc ti to sluší" řekl.
Poděkovala jsem mu a už jsme šli. Cestou jsem Georgovi s Gustavem řekla to, co mi psala Ria o Tomovi a oba na to měli stejnou reakci jako já s Billem.
Na večeři jsem si dala špagety, Bill nějakou pizzu a Georg s Gustavem si dali smažák. Celkem dost jsme si povídali a dost se bavili. Někdy jsem zkontrolovala telefon, jestli Tom neodepsal, ale marně.

Je 20:15 a já se naposledy zapínám telefon s nadějí, že odepsal.
Aspoň to zobrazeno dal.
Ještě chvíli jsme seděli na baru a dávali si nějaké ty drinky.

21:00
Konečně jsme došli na pokoje a já šla do sprchy.

Vykoupala jsem se, udělala každodenní hygienu a šla si lehnout. Chvíli jsem ještě koukala na sociální sítě a pak jsem během sekundy usnula.

-----

V 6:30 zazvoní budík a já se pomalu probouzím. Kouknu na telefon, jestli náhodou nenapsal, ale zase jsem si naivně myslela, že napíše. Nenapsal.
Vyhrabala jsem se z postele a vzala si nějaké pohodlné oblečení na cesty.
Pobalila jsem poslední věci, které tady byli a šla na snídani. Přeci jenom bylo asi půl osmé a snídaně už měli otevřené, takže proč nejít. Sešla jsem až dolů a šla se najíst. Dala jsem si něco sladkého a pak i nějaké slané pečivo. Byla jsem plná, takže se divím, že jsem vůbec došla nahoru. Pobrala jsem věci ven na chodbu a šla si sednout k fotbálku. Po několika minutách se vynořil Gustav a věci si taky dal ke mně a sedl si vedle. „tak co, napsal?" Zeptal se s lítostí v hlase.
Jen se zakroutila hlavou a nic už nikdo neříkal.
Gu: musí to být pro tebe těžký, vždyť ani neřekl důvod, proč odešel.
S: taky že je, ale taky nechápu proč
Ge: Čau lidi
Gu, S: ahooj
Georg tady zařval skoro přes celej hotel. Vypadá to, že má dobrou náladu, aspoň někdo.
B: dobré ráno všem
S: taky
Bill se vynořil že dveří, s asi dvěma taškami. Ten měl zřejmě vcelku taky fajn náladu.
Chvilku jsme tam seděli a povídali o životě. Potom Billovi někdo volal. V duchu jsem doufala, že je to Tom, ale byl to jen řidič tour budu a říkal, že už je tady, tak prý mužem jít skládat věci.
Pomalu jsme vyrazili dolů. Naposledy jsem se podívala na dveře od pokojů a v hlavě se mi přehrávali vzpomínky na Toma. Už jsem na to nechtěla myslet, ale měla jsem o něj strach, říkám to pořád, ale prostě je to tak.
Došli jsme před hotel, ještě jsme vyřešili něco na recepci a jeli směr Ostrava. Kluci si povídají, ale já prostě pořád myslím na Toma. Všichni si toho všimli, ale nechali to být, už mě znali, tak věděli, že není třeba nic říkat. Tyhle situace musím zvládnout sama.

-----

Jsme asi v polovině cesty a před chvílí jsme stavěli na pumpě. Teď sedím úplně vzadu a kluci jsou někde ve předu. Celkem se baví, ale tak aspoň, že to neberou tak špatně. Na Billovi je vidět, že se taky bojí, ale nedává to najevo. Já nad tím v jednom kuse přemýšlím a nemám na nic náladu. Každou chvíli koukám na telefon, jestli náhodou něco, ale nic.
Odešel bez jakéhokoliv slova a teď ani nevím, co s ním je.
Z celého přemýšlení jsem po několika minutách nakonec stejně usnula..