Tears of Happiness

6.kapitola

"Jdeme?" zeptá se mě. Jen přikývnou a společně se vracíme zpět. Uvnitř už je skoro vše hotové. "No a zítra už stačí jen upéct dort." řekla jsem a už přemýšlela, jak ten dort bude vypadat. “Můžu ti pomoct?” zeptal se mě Tom. ”Jasně, budu ráda.” zářivě jsem se na něj usmála, mile mě totiž překvapil.

13:41
Dokončili jsme přípravy oslavy a momentálně teď jedeme na oběd. Zastavili jsme v restauraci, kde se na kluky okamžitě vrhli fanynky. Když už se s každou vyfotili a podepsali jí ruku tak se šlo jíst. Objednali jsme si a Bill dostal podle něho výborný nápad. “Dostal jsem výborný nápad, zajdeme dneska do baru.” nadzvedla jsem jedno obočí na náznak, jestli se náhodou nezbláznil. “Zbláznil jsi se, zítra ráno musíme brzy vstávat, vy máte koncert a já ráno musím upéct ještě dort a pak oslava.” řekla jsem. “Ale no tak, hodinka nás nezabije.” prosil Bill. “Jako Bill má pravdu, hodinka nás nezabije.” souhlasil George. “No vidíš, pojďte.” přemluval nás pořád Bill. “Tak fajn, ale fakt hodinka, max dvě jasné.” Bill s Georgem kývli hlavou a měli úsměv od ucha k uchu.

Když jsme dojedli, kluci měli ještě zkoušku. Chtěla jsem jít domů a pak přijít do klubu, ale kluci mě přemluvili ať jdu s nima. Kluci hráli už něco přes hodinu a já měla chuť si jít zapalit, bohužel cíga jsem si nechala tam kde jsme připravovali oslavu, proto jsem se rozhodla, že počkám až kluci dohrajou písničku a zeptám se Toma. “Tome, nemáš cígo?” on jen zakroutil hlavou. “Tamto bylo moje poslední, ale podívej se nahoru do mého pokoje, nahoru po schodech, pak doprava a druhé dveře na levé straně.” řekl mi a já se zvedla a šla do jeho pokoje. Otevřela jsem dveře a rozhlédla jsem se po jeho pokoji, protože jsem zde byla poprvé, vždy jsme se scházeli veku nebo dole. Ze stolu jsme vzala krabičku, když jsem chtěla odejít z místnosti něco mě zaujalo v rohu místnosti. Měl tam klavír, zaprášený klavír na který nésáhl minimálně měsíc. Cigára jsem položila na poličku vedle sebe a sedla si na židličku před klavírem, otevřela jsem ho a polštářky prstů jsem se lehce dotkla kláves.

Je to už sakra dlouho co jsem nehrála.

“Nejde to mám malou ručku.” řekla jsem a snažila se palcem dosáhnout na klávesu. Babička se začala smát. Vzala mojí ruku a srovnala jí tak, jak má správně být. “Tak a teď zkus zahrát tu část, kterou jsme tě naučila.” Začala jsem hrát, ale po pár tónech se mi to opět spletlo. “Nejde to, nikdy se to nenaučím.” řekla jsem a smutně se podívala na klávesy. ”Musíš být vytrvalá, nic není hned, chce to pár dalších lekcí a začneš se zlepšovat, nejprve pomalu a pak to půjde samo.” řekla mi babička a položila ruce na klávesy a začala hrát.

Nad tou vzpomínkou jsem se usmála. Oči mě začaly lehce štípat od slz. Položila jsem prsty na klavír a začala hrát, jak mě to vždy učila. I když už jsem nehrála dlouho, tak tuhle bych zvládla vždy. Pomalu se mi z očí začali kutálet slzy. Snažila jsem se je držet, ale bohužel zase jsem zklamala. Slzy začaly pomalu dopadat i na klávesy, ale já stále hrála. Píseň jsem dohrála až do konce, věděla jsem, že by to tak chtěla. Když jsem dohrála, rozbrečela jsem se úplně.

POHLED TOMA

Je to pár minut co Y/N odešla a já ze svého pokoje i přes naší zkoušku slyším, že někdo hraje na klavír. To není možný.” zamyslel jsem se a hned jsem přestal hrát, rychlým tempem jsem se vydal nahoru do pokoje. Dveře byly otevřené, tak jsem jen nakoukl dovnitř a viděl jsem ji sedět u mého klavíru. Hrála nádherně, neudělal ani jednu chybu. Opřel jsem se o futra a poslouchal tu krásnou melodii. když dohrála tak se rozplakala. Neměl jsem ani tušení proč a tak jsem šel pomalu za ní, dal jsem jí ruku na rameno. Nestihl jsem cokoliv říci, protože svižně vstala a silně mě objala. Zabořila mi hlavu do krku a vzlykala. Nejistě jsem ji objal na zpět, byl jsem v šoku.“ Promiň, promiň já.” nenechal jsem jí to dořict a skočil jí do řeči. “To nic v pořádku, je to v pořádku neplakej.” začal jsem jí utěšovat a hladit jemně po zádech. “Co se stalo?” zeptal jsem se jí po chvíli. Ona se ode mě odtáhla, ale ruce měla pořád obmotané kolem mého krku. “Promiň, máš úplně mokrou mikinu.”  řekla rostřeseným hlasem a pokusila se o úsměv. “To je v pořádku, uschne to.” pohladil jsem ji po tváři. Nakonec se ode mě odtáhla úplně a sedla si na postel, já si sedl vedle ní a čekal jsem.“ Víš jsi asi první komu to řeknu.” podívala se mi do očí a šlo vidět, že se jí chce znovu brečet. “Nemusíš to říkat jestli nechceš.” řekl jsem jí a nechal ji prostor na rozmýšlení. “Ne už to potřebuji někomu říct. No před půl rokem mi zemřela babička, byli jsme si hodně blízké a její ztráta mě opravdu zasáhla a do teď nejsem schopná se s tím vypořádat.” řekla a nahrnuli se jí do očí nové slzy, které nechala ztéc. “Pojď sem.” objal jsem ji a ona mě objala na zpět.

TVŮJ POHLED

Jen co jsem se Tomovi svěřila, jsem cítila, že se mi trochu ulevilo, je to takový pocit že už na to nejste sami, že vám může někdo pomoct. “Ještě jednou se chci omluvit.” svěsila jsem hlavu a koukala na zem. “A za co prosím tě?” zeptal se mě Tom. “Tak fňukám tady, jak malá holka.” podívala jsem se mu do očí a v tu chvíli se ve mě něco zlomilo, něco nového.