Tears of Happiness

15. kapitola

! UPOZORNĚNÍ !

Ano, uvědomuji si, že v realitě chtěl Tom spáchat sebevraždu kvůli něčemu jinému, ale je to jen čistě moje fantazie. Děkuji za pochopení a přeji přijemné čtení :)

Seděl jsem na posteli a svíral telefon ve svých dlaních. Je to jen pár vteřin, co mi zavolali z nemocnice, že Mike, můj nejlepší kamarád, je po tragické autonehodě mrtev. Slzy mi z očí tekly proudem. Můj dech se ztrácel mezi vzlyky. Hrudník se mi chvěla při každém vzlyku. Ta bolest byla nepopsatelná. Bylo to, jako kdyby se polovina mě rozpadla na milion kousků. Seděl jsem tam a před očima se mi míhaly naše společné vzpomínky. Když jsem jsme se poprvé naučili oba dva jezdit na kole, jak jsme ukradli balíček bonbonů a utíkali před rozzlobeným prodavačem, nabalovali spolu holky, nebo dělali kraviny ve škole. Nemohl jsem uvěřit, že už ho nikdy neuvidím. Byl něco jako můj druhý bratr, kterého už nemám šanci nikdy spatřit. Jen jsem tam tak seděl na posteli, hlavu v dlaních a dlaně plné slz, slz bolesti. Bylo to k zbláznění, přes nepřetržité vzlyky bylo těžké popadnout dech. Byli jsme kamarádi celý život, celých čtrnáct let. Dveře do mého pokoje se z ničeho nic otevřely. Ve dveřích stál Bill, který neváhal ani vteřinu a šel mě obejmou. Zabořil jsem se mu hlavou do krku a dál plakal. Bill na mě ani nepromluvil. V téhle chvíli nebylo potřeba slov. Bill měl taky slzy na krajíčku, ale snažil se být silný a být tu pro mě. I když se Bill snažil, stejně to bolelo. Když se zamyslím, bolelo to víc než jakýkoliv pád, jakékoliv poranění, víc než bych si kdy pomyslel.

....

Už je to několik dní a já nejsem schopný se s tím vypořádat. Psychicky jsem se úplně sesypal. Ani Bill mi s tím tentokrát není schopen pomoci. Ale já už nemůžu. Nemůžu zažívat tu bolest každý den, po večerech truchlit, už zkrátka nemohu jít dál. Ukončím to. Billovi a matce jsem napsal dopis, ve kterém se jim omlouvám a loučím se s nimi. Bolest v mém srdci byla stále silnější a už s ní nešlo dál bojovat. Svůj boj jsem prohrál. Naposledy jsem si prošel dům, podíval se na rodinné album a pak následovala poslední procházka. Šel jsem na nejvyšší budovu. Stoupal jsem pomalu po schodech nahoru. Nepřemýšlel jsem nad následky, jen jsem stoupal po schodech výš a výš. Když jsem byl nahoře a přede mnou se rozléhal celý Berlín. Dole lidi normálně fungovali. Hleděli si svých problému, ani by si nevšimli kdybych skočil dolu. Přišel jsem ke kraji a v tu chvíli začal váhat. Vzpomněl jsem si na Billa. Nahrnuli se mi slzy do očí. Jak jsem mohl být tak sobecký! Vyčítal jsem si to. Nenáviděl jsem se. Musí si teď myslet, že už tu dávno nejsem. Jeho veselé oči jsou teď plné bolesti, hořkosti a provinění. Smrt Mika mě sice zasáhla a tá rána v srdci zůstane napořád, ale já vím, že by si to nepřál. Chtěl by, abych tu zůstal s Billem. A vím, že na nás bude dávat pozor ze shora. Sice umřel, ale v našich srdcích zůstane navždy. Když jsem přišel domů, matka s Billem seděli v kuchyni a plakali. Když si mě všiml Bill, hned mi padl kolem krku. Vzlykal mi do ramene a já se mu omluval. Je zajímavé, že si začnete vážit toho, o co jsme málem přišli, jako já si teď vážil Billa a on mě. Uvědomil jsem si, jak moc mi na něm záleží a i když si každý den neříkáme, že se máme rádi, vždy to vyplývá z našeho chování, a taky z toho, co vše pro sebe dokážeme udělat. Dýchali by jsme za sebe. Máme mezi sebou pouto, které už se asi nikdy nezlomí. Když se ode mě odtáhl, jeho oči byli přesně takové, jaké jsem si představoval. Obviňoval se, přemýšlel, kde udělal chybu. Jsem si jistý, že by se psychicky zhroutil, kdybych skočil.

Večer jsem nemohla vůbec usnout. Hlavou mi neustále vrtalo, co bylo spouštěčem toho záchvatu paniky. Podívala jsem se na spícího Toma, který sebou za posledních pět minut několikrát škubnul. Jeho hlava se převracela ze strany na stranu, po tváři mu stékala slza. Netrvalo to dlouho a škubnutím se probudil. Vyhoupl se do sedu a ztěžka dýchal. "To nic, jen zlý sen." pohladila sem ho po tváři. "Do prdele." zaklel Tom. "Dobrý ?" zeptala jsem se . "Jo díky, jak si říkala, jen zlý sen." odpověděl mi a pokusil se o falešný úsměv. "a můžu vědět, o čem byl?" zeptala jsem se ho opatrně. On se mi podíval do očí a ztěžka polkl. "Nejsem asi ještě připravený o tom mluvit." omluvně se na mě podíval. Já jen kývla hlavou, že to chápu. Poté jsme si ještě chvíli povídali a pak už jsme oba upadli do říše snů.

Čauky mňauky moji milí, doufám, že jste nezačali pochybovali o mé existenci, protože jsem konečně dokopala svojí línou prdel a začala se zase věnovat psaní. A mám pro vás skvělou zprávu, zase mě to začalo bavit, takže už nebudete čekat měsíc, ale jen půl. Ne, dělám si srandu. Každopádně mi děláte radost. Jako kámo, ty hvězdičky! Takže vám moc děkuju. A vzhledem k tomu, že je tahle kapitola krátká už pro vás chystám další, která by měla vyjít do konce tohoto týdne. Ještě jednou moc děkuji a mějte krásní zbytek dne a papa ❤️.