Tohle jsem já... (ff. avengers)

4.

   ,,...od dopoledne. Tvrdí že je vaše." slyšela jsme rozhovor za dveřmi. Usla jsem no. Nikdo se mi nemůže divit, když mě tady nechali sedět minimálně tři hodiny.

Ve dveřích se zase objevil Nick a podržel dveře...hadejte komu.. Ano spravně. Mému nejmilovanějšímu otci. Mám se postavit nebo se na to mám vykašlat?

   ,,Necháte nás chvilku o samotě?" otočil se na Nicka. Můžu mu tykat?,,No ty kráso." začne.
   ,,Emm...tak jo.." nechápu. Vypadá...divně. Jako je hot ale...je to můj táta. Nebýt..noo...no nic.
,,Jo jo, veřím ti. Jsi moje dcera." posadí se.
,,To jsi jako poznal z pohledu na mě?" tykam mu. A nevadí mi to. Je fakt kus.
,,Jsi moc hezká, já jsem...moc hezkej." egoista.,,Takže i tvoje matka musela být fakt dobrej kus. A před...kolik že ti je?" zeptá se. Jako vážně?!
,,Sedmnáct." odseknu.
,,Jo jasně..promiň. No a před sedmnácti rokmi jsem byl...jak to říct.." hledal slova.
,,Děvkař, zajíček nebo necitelný prase." doplnila jsem.
,,Hele! Takhle se s otcem nemluví." namítl.
,,Jako vážně! Takže se jako budeme chovat jak normální rodina a vůbec nebudeme brát v potaz, že jsem monstrum?" řečnická otázka.
,,Proč by jsi měla být monstrum. Nedávno se objevil takovej můž..chlap..pán." hledal zpravný slovo.,,No děda akorát vypadá tak na dvacet, i přesto, že dělal v ledu 70 let rampouch... A ty že jsi monstrum?!" postavil se.
,,Emm...tak asi dík." snažil se.
,,Jojo, baví mě ho urážet. Má v sobě napíchaný séra. Je to pokus, na kterém se podílel můj otec...tvůj děda." vysvětlil.
,,Joo..." jak mám jako reagovat.

,,No nic, jedu.. Jedeš se mnou?" zeptá se.
   ,,Kam?" nechápu.
   ,,Domů. Jsi přece moje dcera ne. Musím ti představit tvoji nevlastní maminku." řekl sladkým hlasem. Co to je!!
   ,,Rozhodně ne. Zůstanu tady." rozhodnu se.
   ,,Dobře. Je ti skoro osmnáct, takže tě nechám rozhodovat. Zítra třeba přijedu, ale nic neslibuju."
   ,,Jasný." protočim oči.
   ,,Jsi u mě vždy výtaná jo."
   ,,Děkuji." kývne na souhlas. Otevře dveře a naposledy se na mě otočí.
   ,,Jak se jmenovala?" to jako vážně!
   ,,Ava...Ava Corner." odpověděla jsem.
   ,,Zelenooká blondínka...jo pamatuju si." jen se usměju.

Co na to mám říct jako? "to jsi fakt borec táto"? Ne a ne a ne!.

Po pár minutách přišel zase Nick.
,,Takže slečno Starková, váš otec si přeje aby jsme vás vycvičili." oznámí mi. Vykulim na něj oči.
,,Nejsem pes abych poslouchala povely." odseknu mu.

Popravdě jsem pořád trochu mimo. Asi pět hodin v kuse sedím v jedný místnisti bez jídla a pití. Nevim proč jsem poslouchala toho pošuka a někam se hnala.

   ,,Taky vás nechceme naučit povely ale chceme abyste ovládala svoji sílu." namítne.
   ,,Tak jo." kývla jsem rameny.,,Můžu se jen zeptat, co se stane s mým domovem?"
   ,,Váš dům zdemolovala hydra. Netrvalo dlouho než jsme našli kde bydlíte. Když jsme tam ale vešli, židle, stůl, všechno bylo rozházeno. Někdo se vám tam dostal a udělal pěkný nepořádek." asi mi zaskočil vzduch. Teď už nejsem v bezpečí nikde, snad jen tady.
   ,,Dostanu jídlo?" jo dobře..."teď si bude poroučet", ne jen malm hlad.
   ,,Vše co si budete přát." jemně se usměje. Je to snad jediná emoce, co jsem od tech agentů dostala. Zvedla jsem se ze židle a šla ke dveřím.
   ,,Ale varuji vás...rozbíjím baráky." skoro jsem zašeptala.

Neumím ovládat svoji schopnost. I přes to, že se zaměřím na jediný objekt, rozbiju přitom další věci. Jsem jak časovaná bomba. K tomu ani neumím ovládat svoje emoce. A když se dost naštvu...rozbíjím. Nechtěně...

Jak jsem chtěla, dostala jsem pořádný kus burgeru s velkou kolou. Jak jste asi už mohli poznat...nejím úplně nejvíc zdravě. Moje tělo je ale spokojené a můj rychlý metabolismus mi jistí postavu.

   ,,Zařídili jsme vám pokoj v budově naproti." přišel ke mně ten colen nebo co to je.
   ,,Děkuji....můžu jenom...jméno?" nemám dobrou paměť no.
   ,,Můžete mi tykat. Jsme Phil." nabídne mi ruku.
   ,,Lowen." potřesu si s ním. Juuuj...mám novýho kámoše.
   ,,Budou tě trénovat profesionální agenti S.H.I.E.L.D.u., tak jim prosím nic neudělej." poprosil mě. Jak milé.
   ,,To ti nemůžu slíbit." usměju se na něj.,,Mohla bych vidět ten pokoj?" zeptám se opatrně. Nechci znít nějak arogantně nebo tak.
   ,,Samozřejmě. Za mnou." zavelil. Jak řekl, tak jsem udělala.

Vedl mě budou až k jednim dveřím.
   ,,Není to nic spešl. Máme to tu jen pro vyjímečně okamžiky." omluvil pokoj, který jsem zatím ani neviděla.

Opatrně jsem otevřela dveře a vešla. Velká postel vedle obrovského okna na střed celého dění. Noční stolky z obouch stran. Naproti postele velká skříň do které jsem neměla co dát. Vedle skříně otevřené dveře, které skrývali koupelnu se záchodem.

   ,,Ujde to." pokrčila jsem rameny. Bylo to naprosto boží. Budu tady a nikam se nehnu.
   ,,Mám se tě zeptat jestli by jsi chtěla zkusit trenink už dnes nebo až zítra." to mluví přes to sluchátko co má v uších? Hustyy.
   ,,Myslím, že až zítra. Dnes si už musím odpočinout." konstatovala jsem.
   ,,Dobře. Zítra se za vámi staví váš otec."
   ,,Nemůžete mu prostě říkat Stark a ne můj otec. A mně říkejte místo "slečno Starková" třeba "slečno Lowen". Moc bych to ocenila." postěžovala jsem si.
   ,,Vyřídím."
   ,,Děkuji." je to fajn pán.