Tohle jsem já... (ff. avengers)

26.

Sedím opřená o zeď lodi a přemýšlím. Proč jsem měla zrovna tuhle vizi? Proč jsem nemohla mít cokoli jiného, a místo toho jsem dostala tu nejhorší vzpomínku, co mám?
   ,,Média vás milují. Ale lidi vám nefandí. O Bennerovo zatčení zatím nikdo oficiálně nežádal ale visí to ve vzduchu." začne mluvit ta paní. Měla bych se ji zeptat na jméno.
   ,,Co Starkova nadace?" zeptá se Steve.
   ,,Už je na scéně. Jak je na tom tým?"
   ,,Každý to nějak schytal. Sebereme se." odpoví.
   ,,Prozatím bych se skryla a držela se dál." poradí.
   ,,Máme utéct a schovat se?" ujistí se táta.
   ,,Dokud nenajdeme Ultrona, tak nemám co jiného nabídnout." vyjasní.
   ,,To my taky ne." dodá Tony.,,Nechceš vystřídat?" zeptá se Clinta.
   ,,To je dobrý. Jestli se chceš prospat, tak teď je vhodná doba. Do cíle zbývá ještě pár hodin."
   ,,A co je ten cíl?"
   ,,Útočiště."
   ,,Táta moc nespí. Radši pracuje a vymýšlí smrtelné zbraně." prohodím. Otočí se na mě a dojde blíž.
   ,,Mám začít?" zeptá se varovně.
   ,,Jen do toho. Ale ještě mě bolí hlava, tak by jsi mohl šeptat." rýpnu si. Vzdá to a sedne si jinam.

Po několika hodinách začneme spomalovat. Probudím se z mikrospánku a vyjdu ven. Jsme u nějakého baráku.
   ,,Co je to za místo?" zeptá se Thor.
   ,,Útočiště." odpoví otec.
   ,,Doufejme. Zlato? Jsem doma. Ahoj. Máme hosty. Promiň, že jsem nezavolal předem." vejdeme do obýváku.
   ,,To bude nějaká agentka." prohodí Tony.
   ,,Týme, tohle je Laura." představí nám Clint ženu co drží po boku.
   ,,Já samozřejmě vím, kdo jste." pousměje se.
   ,,A jsou tu." doběhnou k nám nějací děti. Jej, už nejsem nejmladší.
   ,,Tati." řekne malá holčička.
   ,,Ahoj, broučku. Ahoj, chlape. Jak jste se tu měli?" pozdravý je.
   ,,To jsou menší agenti." dodá táta.
   ,,Je s tebou teta Nataša?" zeptá se holčička
   ,,Tak ji pojď obejmout a zjistíš to." ozve se Nat.
   ,,Promiňte, že jsme sem tak vtrhli." omluví se Steve.
   ,,Zavolali bychom předem ale neměli jsme tušení, že existujete." dodal Tony.
   ,,Fury mi to tu pomohl zařídit, když mě naverboval. Náš dům je mimo záznamy S.H.I.E.D.L.u a tak to taky zůstane. Jako schovávačka je to ideální." vysvětlí Clint.
   ,,Co malá Nataša?" zeptá se Nat. Jak roztomilé..
   ,,Bude to Nathaniel." můžu se smát prosím.
   ,,Zrádce." ohne se ke kulatému břichu.

Po krátkém seznamování jsem se vydala na louku. Tohle mi chybělo. Ticho, jen zvuk motýlku a otírajících se listů o sebe v lese kousek ode mě. Pořád musím přemýšlet nad tou vizí. Myslím, že mi chce dát jasně najevo, abych už překonala svoji minulost. Nebo alespoň velký kousek z ní. A upřímně si nemyslím, že je jiná možnost, než to udělat. Zvednu se z travičky a postavím se. Z kopce jde vidět na tátu a Steva jak sekají dřevo. Steve má výrazný náskok. Oba se napřáhnou, aby rosekli další špalek ale já jsem rychlejší. Moje ruce i zmiňované dva špalky pohltí fialový přízrak a rozseknu je na rovnoměrné čtvrtiny. Pěkně po 90°. Oba se na mě podívají a já se na ně naoplátku usměju.

Otočím se na patě a jdu blíž k lesu. Tam, kam se bojím jít. Na les obecně nemám dobré vzpomínky. Stoupnu si pár stop před začátkem lesu a uklidním myšlenky. Musím to alespoň zkusit. Zavřu oči a stoupnu si tak, abych měla 100% stabilitu. Přestanu přemýšlet a začnu vnímat jen zvuky přírody. Listí ve větru, zvuky zvířat v lese, šumění trávy a foukaní větru. Když jsem naprosto klidná, začnu přemýšlet na HYDRU. Jak mi zabili matku, jak jsem kvůli nim vše ztratila. Promítám si poslední vzpomínku na les a další události, které mě vytáčely. Sevřu ruce v pěst a dál si promítám špatné vzpomínky. Slyším, jak začnou praskat větvičky. Začnu z hluboka dýchat a ani se nehnu. Zaměřím se jen na jeden strom a znova si představuji nejhorší vzpomínky.
,,Ah." zařvu a otevřu oči. Změnila jsem strom v prach. Jen jeden. Vše ostatní stojí.
,,Low." zařve někdo za mnou. Leknutím sebou cuknu a udělám prasklinu v půdě. Otočím se a doběhnu za Stevem.

,,Promiň. Něco jsem zkoušela." omluvím se a pomůžu mu vstát ze země. Vyhneme se prasklině pod ním a rozejdeme se do lesa.
,,Ne, to já promiň, že jsem tě vylekal. Zařvala jsi a já nevěděl co se stalo." vysvětlí. Dojdeme ke dvoum stromům u sebe. Máme tu další zkoušku. Opět zavřu oči a zameřím se jen na část stromů. Půl metrů od země se kolem dokola kůry udělá fialová čára. Škubnu rukami a nechám zmizet větší část stromů. Sednu si na zbylej pařez.
,,Tak sedej." pobídnu ho.
,,Nevěděl jsem, že tohle umíš." poslechl mě.
,,Neumím. Učím se. Vždy se učím, tak nějak za pochodu. Je to nejlepší způsob, protože nemáš navybranou. Prostě musíš uspět." vysvětlím.
,,Jak to, že se nedokážeš ovládat?"
,,Moje emoce mají nademnou moc. Když jsem naštvaná..ničím. Když jsem šťastná..věčinou mi nejde nic. Neměla bych mít tuhle schopnost, když ji nezvládnu ovládat." prohlédnu si boty. Je to na prd..