Hell Savitur 2

3krát veritasérum prosím

Ráno jsem se probudila kvůli sluníčku do očí. Jemně oslepená sluncem, jsem chytila hůlku a přetáhla závěs přes okno. Trochu to utlumilo světlo a já si promnula oči. Nat stále ležela ve svém pelíšku vypadala jako malý, růžový, chlupatý míček. Pomalu jsem vstala a vzala si na sebe to samé co včera, dala si hůlku do obalu připevněném na mé noze, vzala do rukou Nat, kterou to vzbudilo a já vyšla ven. Když jsem otevřela dveře od chatky znovu mě praštilo slunce do očí. Hodila jsem si na hlavu kapuci od pláště a Nat posadila do místa v kapuci. Začala mě trochu hřát ale i přes to vedro co už takhle bylo fakt velké vy-ignorovala jsem to. Věděla jsem že je jí dobře a to je jediné důležité. Po chvíli si moje oči zvykli na ranní paprsky slunce. Přesto jsem nesundala kapuci. Začala jsem se procházet po resordu, nasávala vůni březovského rána. Přerušil mě až Jeremy z vysílačky. Jeremy mě akorát volal že mám být na nástupu. Neměla jsem ani sílu na to mu odpovídat, sebrala jsem se otočila na podpadku a po asi 5 minutách jsme se vrátila zpět k Bongu. Nikdo tam už nebyl, došlo mi že se jim asi nechtělo čekat, což je pochopitelné, a tak jsem se vydala směrem do jídelny. Přišla jsem dovnitř kde už snídaly, vzala jsem nějakou zeleninu pro Nat a sama se rozhodla být o hladu. Sedla jsem si na kraj stolu u vedoucích a pomohla Nat na stůl a ta se bez váhání vrhla na jídlo. Mezitím co Nat jedla jsem opřená o stůl koukala z okna směrem na venkovní jídelnu kde teď nikdo nebyl. Myšlenky mi náhodně prolétaly hlavou a já nevnímala okolí. Až po chvíli mi došlo že Nat mi už asi dobrých 5 minut líže ruku a snaží se mi dostat zpátky na rameno. Pomohla jsem jí, zvedla se a odnesla talíř. Sedla jsem si zpět a poslouchala ostatní.

Jeremy: Dnes je na programu vlastně co? *kousl si do rohlíku*
Tálet: Máme uklízet kolem chatek, lanáčku, bonga a máme zarezervovaný bazén.
Baldy: Tak to zní "fákt" lákavě.
Jolana: Nedělej že se zase nezdejchneš a neutečeš aby jsi nemusel dělat ani jedno.
Baldy: Na tom něco bude.
Jolana: No tak vidíš, co myslíte udělá to samé Hell?
Baldy: Já bych jí nechal na pokoji, radši.
Jolana: Jo, aby se nám nenaštvala.
Baldy: Hele jo měla by se krotit ale každý občas potřebuje trochu klidu.
Táletus: To možná ale ona ho potřebuje vždy.
Baldy: Náhodou-
Jolana: Baldy nedělej že to tak není. Je líná a nebezpečná. Já se vsadím že za to mučením stojí ona. Je to Savitur, ti si libují v bolesti.
Jeremy: Já myslím že Hell je lepší než Baldur.
Jolana: Teď se Baldur chová lépe než ona. Je zodpovědnější.
Baldy: To protože má mě a je v mém těle.
Joalana: Možná by taky měla být pod zámkem. Je nebezpečná a neříkejte že vás nikdy nenapadla.
Jeremy: Mě vlastně ano.
Táletus: Mě taky jednou.
Baldy: A mě ne.
Jolana: Napadla i mě, a napadla i Baldura. Svého vlsatního bratra!
Baldy: A to víš jak?
Jolana: Zjistila jsem si to.

Už jsem nevydržela dál jen sedět, a poslouchat ty pomluvy mířené na mě. Zvedla jsem se a šla kolem ostatních pomalu přišla zezadu k Jolaně. Zašeptala jsem jí do ucha.

Já: Myslíš že o mě víš vše ale nevíš nic.
Jolana: Ona mě chce kousnou!
Baldy: Hell! Zpátky!
Já: Hehe, kdyby jste jen věděli co před vámi skrývá.

Všichni mě začali probodávat pohledem a já pomalu odešla. Hned jak jsem za sebou zavřela dveře od budovy jsem pustila koutky a z tváře mi zmizel škodolibí úsměv. Samozřejmě že jsem taky nevěděla co skrývá. Ale byla jsem si skoro 100% jistá že lže nebo alespoň něco tají. Ale neměla jsem jak to dokázat. A nikdo se ani nechce přiklánět možnosti že bych měla pravdu. Přestávám mít chuť to řešit. Nikdo mi nevěří a neposlouchá mě. A jak se říká lež má krátké nohy. I když mé lži zatím na 90% prošli. Ten nával negativních myšlenek a emocí mě ubíjel. Už zase jsem měla chuť nechat Pepu mě utopit v našem rybníce. Měla jsem pocit že Jolana definitivně vyhrála tuhle válku. Vylezla jsem po schodech u bonga nahoru do věže. Sedla jsem si do tureckého sedu a koukala na Březovou, místo kde jsem měla pocit bezpečí i přesto všechno co se stalo. Ponořila jsem se do svých myšlenek. Lehla jsem si a zavřela oči. Myšlenky se mi začaly objevovat jako film. Chtěla jsem vědět čeho jsem si mohla nevšimnout. Zajímala mě ta postava v kápi. Kolikrát jsem ji viděla a jestli jsem někdy nezahlédla něco co by mi mohlo pomoci si být jistá kdo to je. Vzpomněla jsem si že jsem ji viděla už minulý rok neviděla jsem jí do tváře ale měla stejný luk jako ta postava z včerejší noci to zdobení vypadalo až moc podobně a ty runy. Kdybych neměla tak hrozně rozmazané vzpomínky, že když jsem je nemohla přečíst. Když jsem se znovu začala soustředit na tu postavu vzpomněla jsem si na světlé vlasy koukající z onoho hrozně tmavého pláště. Fialové pláště tu má spousta lidí. Sice mám nějaké nápovědy ale vždy je k nim více lidí. Přestávám si být jistá tím co říkám, přestávám věřit že je to ona. Ale vždy když nad ní přemýšlím vidím jen lež a faleš. Nemám z ní dobrý pocit, ani vzpomínky. Zajímalo by mě jestli je to ona, kdo nám vzal zápisky. Doufám že se to dozvím dřív než bude pozdě. Koukala jsem dolů z věže, naštěstí nemám strach z výšek, viděla jsem jak kolem bonga běhá Žemle s pytlem na odpadky a za ním pár žablátek s odpadky. Bylo to komické. Čím více dětí se k Žemlemu hrnulo tím víc mi začínalo být blbě. Moje upírské chutě zase začínaly vylézat na povrch. Snažila jsem se koukat jinam, ale už jsme o nich věděla. Seběhla jsem dolů, teď už úplně omámená jejich krví. Všichni byli kolem Žemleho, jedna malá holčička s zrzavými vlasy se na mě podívala.