Hell Savitur 2

Finálová štvanice

Já: Cože? 
Roman: Chce se pomstít. Plánuje to dnes večer.
Jeremy: Kolik máme času?
Aspen: Asi 3 hodiny.
Berenika: Tak že děcka teď se všichni sebereme a okamžitě na večeři. Hned potom... Hej! Já nedomluvila. Hned potom se půjdete převléct do něčeho teplého čem můžete běhat. A nezapomeňte si hůlky. Teď můžeme za panem profesorem Svenem.

Všichni se rychle hrnuli za Svenem. Já se ale na nějakou večeři vykašlala, hned jsem běžela k Jolaně do pokoje. Musel tam někdo být jelikož pokoj vypadal naprosto chaoticky. Všude byli poházené papíry a trochu upálené nebo jinak poničené kusy nabídku. Vše jsem opravila pomocí kouzla Reparo a jen tak zběžně prohrabala papíry co se váleli na zemi a posteli. Vše to byla mě již známá kouzla. Jakoby se teprve snažila naučit první 2 levly, a pak jsem našla zlatý důl. Úplně nahoře na skříni se váleli kusy jemně ohořelých papírů, ale to co mě zarazilo byl druh magie jenž byla na pergamenu černým inkoustem napsaná. Byla to kouzla uvěznění, svázání, mlčenlivosti a schovávání, nejhorší na tom ale bylo že to vše byla černá magie. To vysvětlovalo ty dopisy a následnou klec. Když jsem četla tyto kouzla sedla jsem si na zem. Přesně v sekundu kdy jsem dočetla poslední kouzlo celou místnost pozřela temnota. Vypadalo to jakoby zmizeli všechny stěny, podlaha a strop. Vše bylo černé ale stále bylo vidět.Okamžitě jsem vstala a podívala se rychle kolem sebe, objímající papíry a tisku s kterou jsem si do teď hrála. Všude bylo ticho, ale všimla jsem si červeného stínu který se kolem mě mihnul a lehce se zasmál. 

Já: Kdo seš?
Stín: Ten koho potřebuješ. To co utlačuješ. To čeho se bojíš. Ta věc o které nemluvíš.
Já: É...Éter?
Éter: To to trvalo. Chyběl jsem ti?
Já: Během školního roku jsi mi napáchal dost škody. 
Éter: Teď ti mohu pomoci.
Já: To jsi říkal i předtím. A málem mě to stálo život.
Éter: Zase bude zkoušet to co posledně?
Já: Budu to dělat dokud se tě nezbavím.

Klekla jsem si na jedno koleno, otočila se dokola a položila kolem sebe papíry.Rychle jsem na ně začala psát kombinace run. Éter se napůl zhmotnil do lidské podoby, Vypadal jako 20 letý hoch s krátkými, kudrnatými, červenými vlasy a s zářícíma červenýma očima. Na sobě měl černou košili a velké černé kalhoty s páskem. Měl ruce položené na hrudi s podlím úsměvem. rychle jsem spouštěla kombinace, ale všechny ho minuly. Následně se přemístil mě za záda a s ledovým hlasem se mi vysmál a zmizel. A já se zase objevila v Jolalnině pokoji. Byla jsem rozklepaná ale věděla jsem že musíme jít. Prudce jsem se zvedla, až se mi z toho zatočila hlava, a rychle se vydala ven. Děcka se zrovna scházeli na nástup. Roman, Eliška, Matěj a Aspen zůstali na pokoji a my mohli vyrazit tam kam nám řekli ti 4. Nebylo to daleko, jen pár minut cesty. Když najednou jsem uviděla Jolanu, na někoho mluvila a zřejmě si nás nevšimla. Až když jsme stáli několik metrů od sebe na rovné cestě, prudce se zastavila a okamžitě vytáhla hůlku. Úplně to samé jsme udělali mi. Hned jsem zahledla že někoho drzi v rukou. Jolana drží Lucce pritisklou hůlku ke krku mezitím co má její tělo pritiskle na sobě a drží ji druhou rukou pod krkem. Za mnou stojí všichni studenti a profesoři.

Jolana: Približte se a zabíjí ji!
Hell: Udělej to troufni si, udělej to a zabiju te.
Jolana: Já s tím nemám problém nebyla by první ani poslední. Ale víš co můžeš ji při tom držet! *odhodila Lucku ke me chytila jsem ji*
Hell: Lucko. *se slzami v očích *
Jolana: AVADAKEDABRA!

Kledba vystřelila z její hůlky a během dvou sekund sebrala Lucce duši. Zelená záře ozarila kus jejího těla a do rukou mi spadlo bezvladne tělo. Spadla jsem na kolena stále držící Lucku. Moje oči se podlili slzami a uvnitř se ve mě probudil vztek. Položila jsem Lucku a stoupla si. V obličeji jsem neměla výraz. Můj vstek se zvyšoval Jolaninym smíchem. Všichni byly v šoku. Stala jsem 10 metrů od smějící se Jolany a za mnou staly všichni ostatní v šoku. Moje oči se u přeli na Jolanu z me svesene hlavy. Jolana se přestávala smát. A koukala zpět na mě. Byla jsem zničena. Zavřela jsem oči a objevila jsem se v tmavé místnosti neviděla jsem konec byla jsem v temnotě. Předemnou se mihala ruda věc vypadala jako roztaveny kov. Z éteru stojícím přede mnou se ozvalo.

Éter: Už to chápeš? Potřebuješ mě.
Já: Ano.
Éter: Podej mi ruku a dostanes pomstu po které touzis.

Natahl ruku v podobě Rudého chapadla a já s mrtvim výrazem chytila. Probudila jsem se zpět do reality. Všimla jsem si že mám v ruce tu rudou věc. Ale věděla jsem že to je jen kus mé moci. Baldy se chtěl ke mě rozběhnout ale dříve než stihl vyběhnout z davu jsem před celý dav postavila obrovskou zeď která jim zabraňovala se ke mě dostat.

Jolana: Oooo tak že jen ty a já? Tohle si užiju.
Já: ...

Ruda energie podebrala Lucku a vsmunula ji do malé škvíry v zdi a následně se zeď opět zavřela. Ruda energie mi teď slehla z obou rukou. Jolana nahlas polkla a začal usutupovat ve chvíli co já se k ní přibližovala.

Já: Tak že celou dobu jsi to byla ty. Celou dobu jsem měla pravdu. Kvůli tobě všichni trpí. Kvůli tobě je tohle všechno. Mučila jsem spoustu lidí. Spoustu lidí kvůli tobě skončí v nemocnici. Zabila jsi Lucku a proč? PROČ?

Každou větou kterou jsem řekla jsem se měnila. Po první větě mi vzplanuly dlaně. Po druhé větě mi vzplanuli ruce až po lokty. Po třetí až k ramenum. Po ctvrte mi  vzplanuli nohy. Po páté hruď. Po šesté jsem byla obalená v Rudém ohni. A na poslední větu jsem začala znít jako démon a cítila jsem nával síly. Jolana stala v šoku jako prikovana k zemi. Přišla jsem k ní popadla ji za triko a silou éteru jsem ji zvedla vysoko do vzduchu aby mě slyšela ale nemohla nic dělat. Bez tónu ale hrubým hlásem jsem prohlásila Tohle je za Lucku a hodila s ní o zem. Jolana se pokoušela vstát a kašlala prach z cesty. Kopla jsem ji do zad a srazila k zemi. Jolana mě začala prosit o slitování. Na což jsem ji jen s ledovým hlasem odpověděla že na to měla myslet dřív a znovu jsem ji srazila k zemi. Slyšela jsem jak se vedoucí snaží probojovat přes magickou stěnu ale ignorovala jsem to. Byla jsem zaměřená jen na tu mrchu podemnou.

Já: Přiznej to! Přiznej že je to vše tvá vinna, že jsi věděla že mi to dojde! Že to byl tvůj plán! Že jsi jeho sestra! *chytila jsem ji pod krkem a pevně chytila* SEŠ SESTRA PAJI!
Jolana: Ano. Ano jsem. Pu... Pusť mě!

Praštila jsem s ní o zem a v tu chvíli jsem ucítila ruku na rameni. Naštvaně jsem se prudce otočila, a i přes bolest z moci která spalovala jeho ruku, mi stále držel ruku na rameni. Až teď jsem si uvědomila že zeď kterou jsem za sebou vytvořila praskla jelikož jsem se na ni plně ne soustředila. Baldur stal a jen se na mě mrtvolně a klidně koukal. Nic neřekl prvních pár vteřin. Pak pomalu a potichu abych ho sotva slyšela řekl s klidným hlasem.

Baldur: Dost.
Já: Ne zabila Lucku! Mučila studenty! Všem lhala! Celý rok dělala vše pro to aby jste mě vyhodili!
Baldur: Dost, holka dost! Svažte ji, a odveďte! Ráno pošleme sovu ministerstvu!

Padla jsem Baldurovi do náručí s slzami v očích. Začal mě utěšovat když si mě přitáhl k hrudi. Ostatní Jolanu svázali a odvedli.

Já: Chci ji pohřbít.
Baldur: Pomůžu ti.

Pomocí hůlek jsme zvedli bezvládné Lucčino tělo a odnesli to k tvrzi. Zalezli jsme za tvrz a začali kopat. Chvilku trvalo najít to správné kouzlo na vykopani díry. Opatrně jsme položili její tělo do díry a zahrabali. Z klaciku okolo jsme udělali križeček, bohužel moc nedržel. Na kousek papíru jenž u sebe vždy nosím jsem tužkou nakreslila vločku a položila ji k kříži. Asi 5 minut jsem ještě brečela nad jejím hrobem než jsem se sebrala a šla zpět do resortu. Baldur mi před našimi pokoji dal pusu na čelo a zalezl k sobě do pokoje. Já si taky zalezla do pokoje. Nat už spala. Ani jsem neměla energii se převlékat, sundala jsem si boty a zalehla do postele. Přehodila jsem přes sebe deku a po pár minutách tvrdě usla.