Slytherins

/19/ návrat paměti

Listopad byl za námi a před námi poklidný prosinec a vánoční prázdniny.. No to jsme si tedy pouze mysleli.. Dostali jsme úkoly snad úplně ze všeho. Venku bylo tak půl metru sněhu a jistě by jsme si venku užili plno zábavy jenže na to nebyl vůbec čas. 

"Ta McGonagallová se úplně pomátla." stěžoval si Theo na cestě do knihovny. Po celém týdnu jsem byla pěkně unavená a myslím že kluci na tom byli podobně. 

Knihovna byla plná ale jeden volný stůl jsme přece jen našli. Vytáhla jsem svoji učebnici 'Proměňovací kouzla pro první ročník' a začala si vypisovat poznámky. Kluci dělali to stejné jen se pořád pošťuchovali a dělali si naschvály. Cítila jsem jak na mě dopadá únava, mlžily se mi oči a klesala víčka.

Nesli nás směrem k chatce. Nebyli to lidé ale ani zvířata, nebyli to dokonce ani lesní přízraky... byly to...stromy...? Ne, počkat, přece jen to byli lidé, ale jejich kůže...byla...byla jak...jako kůra, kůra stromu. Byla jsem v bezvědomí ale jen napůl. stále jsem slyšela zvuky a viděla, sice velmi rozmazaně ale přesto viděla. Snažila jsme se rozhlédnout ale nešlo to, jako bych byla paralizovaná, jako bych ztratila moc nad svým tělem. Těch tvorů tam bylo mnoho, velmi mnoho. Podle toho co jsem viděla, nejméně padesát. Někam nás nesli. Nejprve jsem doufala že nás nesou do hradu, ne nenesli, byla to spíše chatka, ale nepatřila Hagridovi. Kam nás to vedou? Upadla jsem do bezvědomí. Probrala jsem se až uvnitř chatky... tedy.. zevnitř to vůbec jako chatka nevypadalo, bylo to spíše jako dům, velký a útulný. Stále jsem nedokázala ovládat své tělo. Slyšela jsem hlasy. Ti 'lidé' mluvili velmi vysokým hlasem, skoro až pištěli, ale byt tu i jiný hlas, mužský hlas. Byl mi velmi povědomý. Začala jsem se rozkoukávat, stále jsem viděla velmi rozmazaně. Zrak se mi konečně zaostřil. První co jsem spatřila byl veliký obraz, veliký černý kůň, na koni seděl jezdec zahalen ve velikém černém plášti. Zkusila jsem pohnou hlavou do strany, nešlo to, mohla jsem se snažit sebevíc ale stále nic. Hlasy se blížily. 

"Myslíte že se to opravdu vrátilo?"
"Ano, opravdu je to to zpět.."
"Je to pro ni bezpečné?"
"Tím si nejsem jist pane, víte že by Brumbál udělal cokoliv pro.."
"Ano, to samozřejmě vím. Co tedy navrhujete?"
"Asi by se tam měla vrátit, samozřejmě i s těmi hochy."
"Nevím jestli s vámi mohu souhlasit"
"Pane, je to jediné možné řešení, Brumbál se za chvíli dozví co se stalo a nenechá to jen tak být, to přeci víte."
"Vím. Ale také vím že nebude nadšený z toho že TOMU unikla další oběť, že ano."
"Bohužel."
nastala delší odmlka
"Nemyslím si že si něco budou pamatovat, ale pro jistotu jim radši vymažte paměť. Je to pro jejich dobro."
"Pane, ale paměťové kouzlo nebude pro tento případ fungovat. Víte že to nefungovalo ani minule. Později se jim stejně paměť vrátí."
"Ano, já vím. A také vím že Y/n udělá vše pro to aby zjistila pravdu. Přeci jen jsem to udělal taky."
"Dobrá pane Blacku..."

Udělalo se mi nevolno a opět jsem upadla do bezvědomí.