Jeho články se blyštěly

„Lukáši! Další zákazník si stěžuje na syrový hranolky! Co tam děláš, můžeš mi to vysvětlit?!" zaburácel hlas vedoucího a odrážel se od zdí jeho prťavé kanceláře, až mi zalehly uši.

„To se mi nezdá, šéfe," zakličkoval jsem. „Asi si to spletli, ne?"

„To asi těžko! Stížnost je z doby, kdy jsi prokazatelně stál u hranolek ty!" setřel můj chabý pokus vedoucí. „Ale to není to nejhorší. Víš, co je to úplně nejhorší, Lukáši?"

Že zrovna já musím mít takovýho debila za šéfa, šéfe, pomyslel jsem si v duchu, ale nahlas jsem moudře odvětil: „To opravdu nevím, šéfe."

„Úplně ze všeho nejhorší, Lukáši, je ten zcela politováníhodný fakt, že ta stížnost není jedna. Dokonce ty stížnosti nejsou ani dvě. Troufneš si uhádnout, kolik jich je, Lukáši?!" pěnil vedoucí.

Odpověď mi chvilku trvala, protože jsem si musel v hlavě uvědomit, že není dobrý nápad fláknout šéfovi jednu přes ksicht. Potlačil jsem chuť zařvat na něho, že za rok, až mi konečně vyjde hraní závodů a dostanu se mezi špičku, budu vydělávat víc prachů, než kolik zrovna on viděl za celej svůj podělanej život, a všichni si ze mě sednou na zadek, ani máma už nebude mít pokaždý, když mě uvidí, kecy, že jsem se vykašlal na vysokou... Jenže šéf mi překazil i můj triumfální sled představ.

„To to zkoušíš spočítat, nebo co?!" zařval. Zvedl ruku se zdviženým palcem, ukazováčkem a prostředníčkem, aby rozmáchlým gestem doprovodil svoje vítězoslavné zvolání. „Byly tři! Chápeš to vůbec?! Tři! Tři stížnosti na jednoho zaměstnance! To je o celý tři stížnosti víc, než kolik by jich na tebe mělo přijít, Lukáši!"

Věděl jsem, co se stane dál. Čeká mě přednáška o kapitalismu, o zákazníkovi, kterému se musí podřídit úplně všechno, a o zaměstnancích, kterým se naopak nemusí podřídit nic. Šéfova samolibost při prezentaci svých hlubokých úvah byla zdaleka nejvíc nesnesitelná z celého kázání. Nezbývalo mi než mlčet a čekat na vyčerpání šéfových hlasivek, k čemuž bohužel došlo až dlouho po vyčerpání jeho mozkové kapacity. Vrcholem kreativity vedoucího během výkladu byl okamžik, kdy na zdvižené ruce se třemi prsty, kterou stále mával před sebou, schoval ukazováček, aby mi ukázal, k čemu mohou vést tři stížnosti od zákazníků. Ze zbytku jsem moc nepostřehl, protože jsem se v duchu zaobíral spíše svým nadcházejícím vítězstvím při závodech, po kterém se konečně budu moct vykašlat na celej fastfood, na vedoucího i na všechny lidi, se kterými teď musím udržovat aspoň trochu přátelské vztahy.

Zrovna když jsem si všiml, že v kanceláři je zvláštní ticho, vedoucí s pohrdavým výrazem zvolal: „Tak co tady ještě stojíš? Už jsem s tebou skončil, Lukáši!"

To mě trochu vyděsilo. Tuhle práci potřebuju. „Ehm, skončil, pane?"

„No jasně, že skončil! Padej zpátky do provozu! Všechny reklamace ti strhnu z platu, jasný? A dneska tu zůstáváš i po směně a ručíš mi za čistotu provozu, jasný?"

„Jasně, šéfe," zamumlal jsem, ale přece jen se mi trochu ulevilo – nevyhodil mě.

Pohledy ostatních v provozu byly napůl posměšné, napůl účastné. Až když jsem procházel kolem nich – jako improvizovanou uličkou hanby –, poprvé během dne jsem si uvědomil, že dneska jsou tu kupodivu všichni, celá parta. Teda, ne že bychom byli přímo parta, ale najímali nás společně a trochu jsme se znali mezi sebou. Skvělá příležitost pro představovačku, co?