V Sobě Chyceni

Kapitola 2.

  Nevím co mám dělat. Zastavili jsme ještě pětkrát a nic. Házeli sem lidi jak hadrové panenky. Už jsem začínala pomalu usínat, když znovu promluvil ten samý muž. ,,Takže teď vás všechny odvezeme na základnu. Eliote pojď si prostě zkontrolovat jestli jsou to fakt všichni!" ozvali se těžké kroky směrem k nám. Další muž, asi Eliot, si nás počítal a pod vousy si říkal. ,,Dva, čtyři..." nic nenormálního.

   ,,Je tu jeden člověk navíc vy nemehla." zakřičel.

  ,,A jaký?" zeptali se sborově.

  ,,Myslím že Tim Vevher." než se vzpamatuju už Tima táhnou pryč.

  ,,Pane a co s ním uděláme, může být moc nebezpečný a prozradit to co tu bylo řečeno?!" řekne v rozpacích nějaký další z mužů. Zní tak na můj věk.

  ,,Co třeba zapomínající sérum. To se ti asi vykouřilo z hlavy." podle hlasu poznám Eliota. Asi fakt bude jejich velitel.

  ,,A máme ho tady?" ptá se nazpět ten muž podobného věku.

  ,,Myslím že jo, ale nejdřív vyřídíme něco jiného..." odmlčel se jejich velitel, ,,Máte někdo potuchy co by se s váma v budoucnu bude dít? Nebudu čekat a řeknů vám jen to co mi je dovoleno. Vy jste naši pokusní králíci. Musíte projít zkouškou a ta vás rozdělení na dvě části a nebudou rovnoměrně, tím si buďte jisti, protože většina neprojde. To nebudu předbíhat. Další částí bude že dostanete nová jména, aby vás nebylo možné identifikovat. A jedne otázka. Kdo tu má strach z lvů ať zvedne ruku." slyším šustění oblečení, já se naštěstí lvů nebojím. Teda doufám... ,,Z 46 co tu jste tak jen 14 se nebojí. Zbytek máme kandidáty na horší skupinu." jakou horší skupinu... proč nás rozdělují na dvě skupiny a proč tu nemá byt Tim a proč mu chtějí vymazat pamět... otázky v mé hlavě se jen hrnuli. Bylo jich tolik že jsem jich jen pár zachytila.

  ,,Same podej mi sérum," bylo slyšet dusot bot, které se zase vrátili a Eliot se zas ujmul slova.

Pohled třetí osoby:

  Zatímco Sam - jeden ze členů tohoto únosu - šel pro sérum, Eliot odendal Timovi pásku z očí a zavřel dveře od dodálvky. Lidé ve vnitř se polekali, ale nějaká mladá žena všechny začala uklidňovat. Zpět se vrátil Sam s divnou skleničkouv v rukou, přičemž zase promluvil velitel. ,,Kopni to do sebe. Hned."  rozkázal. Tim teda poslechl. Neměl na výběr. Nedůvěřivě se na látku v jeho ruce díval. Eliot je už známou svou netrpělivostí. Řekl dalšímu muži ať ho podrží. Sám mu dal látku k ústům a vlil do vnitř. Chlapec spolk a promluvil. ,,Pane omlouvám se ale kde to jsem a co tu dělám. Naposledy si pamatuju jak vycházím ze školy s Kathars. Nevíte kde je." Eliot jen zatřásl hlavou a odpověděl. ,,Omlouvám se chlapče ale přišel jste sám."

Pohled Kathars:

  To co právě slyším mě donutí brečet, ale potichu ať nevzbudím pozornost. Vedle se ozve šoupání a v tom je vedle mě člověk. ,,Neboj všechno bude dobrý. Po tom co nás - možná propustí se s ním můžeš znova sejít." chlácholila mne ale to nepomáhálo. Brečím ještě intenzivněji.

  ,,Startujem, už tu není co pohledávat. Ještě si nás někdo všimne." rozkazoval El.

  Cesta byla dlouhá a až hodně moc nudná, když nic jiného než tmu nevidíte. Občas slyšíte otevření malého okénka na zkontrolování. Nic víc, nic míň. Asi po hodině se uzval nějaký muž. ,,Kam to jedeme, prosím?" zeptal se. Odpovědí mu bylo naštvané zabručení ale s odpovědí. ,,Do Švýcarska. Tam jedeme."

  O můj bože. Takže mi jedeme z Norska do Švýcarska. Odvážím se zeptat. ,,Jak dlouho tam ještě pojedeme?" zeptám se nejistě.

  ,,No jelikož máme stroj časoprostoru tak ještě hodinu." odpoví mi Sam kterého jsem poznala pomocí hlasu.

  ,,D-d-dobře." zakoktám se u  odpovědi.

***

  Po jejich použití stroje časoprostoru se mi udělalo blbě, že se nedivím že jsem se ne pozvracela a moje snídaně neleží na někom naproti mě. Podle toho jak všichni začali být nervózní, tak usuzuju že tam jsme. A taky že jo. Hned se ozval Sam. ,,Takže lidičky, teď vás uspíme a odvedeme na místo určení. Nějaké námitky?" nikdo, to se dalo čekat. To že nás uspí mi ani nedělalo takový problém. Jsem prostě divná no co. Otevřeli se zadní dveře a to znamená v praxi, jsem byla chvíli mimo, jinak bych slyšela kroky směrem ke dveřím. S velkou námahou mužů dveře otevřeli a někteří vešli dovnitř. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Pár kroků a bum. Pár kroků a bum. To se opakovalo jak uspávali ostatní v autě. Pár kroků a...nic, teď je řada na mě. Slyším pár zaťukání nehtu o sklo a vteřinu na to nepříjemnou bolest v krku.
Nic... Nic nevidím, neslyším a ani nemůžu.

***

   Zamrkám... Rozhlédnu se. Pokusím vstát ale to nejde, všichny nás připoutali k lůžku. Ležím ve velké místnosti plné lidí, kteří se téže probouzí. Zvednu pohled ke stropu. Bílí, jak jinak. Co s námi chtějí udělat...? Otočím krkem a hned se dostaví bolest z injekce, kterou mi dali... Co je za čas či den...!? pomyslím si už tak padesátou myšlenku za posledních asi... 6 minut.

  Cvak... ozve se otevírání dveří kam všichni vzhlédneme. Stojí tam vysoký muž zahalený v kápi, trsem klíču v ruce a za sebou dalších asi dvanáct mužů se stejným úborem.

  ,,Subjekty!" zvolal ,,takže my vás všechny po jednom odpoutáme, ale za to vy nebudete utíkat - což by vám bylo prt platný - nebudete panikařit nebo napadat pracovníky!" dořekl a dal pokyn k už zmíněným pracovníkům. Ti se rozešli každý k jedná posteli a začali odemykat lidi k nim připoutáné. Ke mě šel samotný "velitel".

  ,,Nesnaž se nic udělat, jasný." řekl ale o dost v klidu a hodněji. To ve mě probouralo první strahy ale pořád mu nevěřím.

  Přikývnu a zeptám se s třesoucím hlasem. ,,C-c-co s n-náma t-teď bud-de, prosím vás."

  Velitel se pousmál a odpověděl tónem jako bychom byli dlouholetí kamarádi. ,,To vám poví za chvíli, ale slyšela jsi o tom pokusu, který chtějí provádět?"

  ,,Ano, proč bych neměla. Otec každý den kouká na zprávy." v tu chvilku mi to došlo, ,,Ale...proč...proč já...co na mě je tak zajímavého...?"

  ,,Ano myslí ti to dobře, jsi velice chytré děvče, to musím podotknout... Co je na tobě zajímavé? To já nevím ale asi jodně co tak poslouchám a teď vstaň." ani mě nedošlo že právě povolit poslední pás, který mě tržel.

  ,,Děkuju." odpovím než začne všechny svolávat s oříkazy že jdeme. Velitel odešel ke dveřím a otevřel je. To bylo znamení ať tam všichni jdou a já šla taky.

  Procházeli jsme bílými chodbami bez oken, s hromadou dveří a změtí hodeb. Ani se nesnažím zapamatovat cestu jak ve filmech či knih, protože jak to dopadá...postava řeknu že má blbý orientační smysl.

  Muži nás dovedou pře jedny dvoukřídlé dveře. ,,Teď vám bude všem vysvětleno. Proč jste tady a takové otázky." řekl jeden z mužů a následně otevřel dveře do další místnosti s muži v bílém obleku. Vkročím tam a postavím se co nejvíce do rohu.

  Jeden zakuklenec promluví. ,,Už jste konečně tady. S váma budeme probouzet lidskou etapu dopředu a novým směrem. Pokus, který na vás budeme zkoušet s vámi udělá...

———

Prosím nezabíte mě za neaktivitu...
Catherine-S splila jsem slib takže neprotestuj.
Omlouvám se za chyby v příběhu a já jdu asi zas pod zem.

Sim.

Ahoj.

(Ps : Budu ráda za každý názor, děkuju)