V Sobě Chyceni

Kapitola 12.

Varování: následující kapitolka je lechce sprostá, mi to nějak ujelo, ale k tomu ději to sedí. Komu to vadí tak s tím nic boužel neudělám a musí to přežít. :P

Otevřu oči. Pohled je rozmazaný, bílý a nepřesný k tomu, co si pamatuju naposledy. Zaostřím na strop a rychlostí blesku následně si sednu. Sedím na lůžku v...ošetřovně!? Jak?! Jak jsem se sem mohla dostat, poslední co si pamatuju je, jak jsem střelila po Ondrovi.

Spustím nohy z postele a postavím se. Hned mě udeří bolest pravé nohy. Kouknu na ni. Je celá zavázána krvavím obvazem. To jsem musela slušně krvácet, když to prosakuje...jak dlouho?!  Jedno mě ale zarazí, krev prosakující obvazem je lechce nazlátlá, ale to bude dezinfekcí, doufám...

Zaposlouchám se a slyším přibližující se hlasy. A sakra... Hlasy se zastaví přede dvoukřídlé dveře a něco řeší a já bohužel pochycuji pouze útržky.

,,...ale co když ne..."

,,...určitě..."

,,...kdy nás už zatraceně pustíte, o Rey se postaráme samy..."

,,...nemůžu dokud se neprobudí..."

Začínám v tom poznávat hlasy Andrewa, Jacka a té ženy, která nás uvítala. Počkat! My jsme ještě furt tady! Proč nás neodvezli zpět?!

Dveře se otevřou a vejdou tam tři postavy. Co mě spatří kluci, se ke mně rozeběhnou a opatrně obejmou. Já jim objetí oplatím a užívám si tuhle chvíli. Ničím nerušenou a úžasnou bezstarostnou chvíli. Odtáhnu se od nich a prohlédnu si je pořádně. Pár modrřin na obličeji a rukou, Jack má obvázanou ruku, asi zlomenou či pohmožděnou a jinak se zdají v pořádku. Takže největší úhonu jsem si zase přivodila já...jak neobvyklé...

,,Jak dlouho tu jsme? A...zabila jsem h-ho" zeptám se narovinu chraplavým hlasem. Oba se kouknou na ženu. Tu mi něco uniká, to jako nemají přehled o čase...vždyť se tu mohli zbláznit...

Ta nám všem třem odpoví. ,,Ano zabila, hned co se to stalo jsem tam vešla a ukončila to. Byl to nejlepší člověk, kterého jsme tu měli, Stíne." dramaticky se odmlčí a použije mě neznámý pseudonym. Počkat, já ho zabila...ale...on si to asi zasloužil, podle toho kolik zabil lidí...budu si to vyčítat? ,,Ohledně času. Nechtěla jsem to říkat, ale když vás teď pošlu zpět tak můžu. Jste tu už dobrých pět dní a je zajímavé, že i k tomuto místu se váže smlouva o mlčenlivosti, jak unikátní." řekne a vytáhne zpoza desek tři papíry.  A do prdele, já byla tak mimo, že jsem si ji nepřečetla a jak to že ji má podepsanou i Andrew... Všichni se na sebe podíváme a pak zase. Nepříjemný stav bez tíže, pocit, jako když se chcete poblít a tma.

*

Dopadneme na zem a první co slyším je Jack, jak nadává. ,,To ta prokletá ženština nemá trochu soucitu, aby nás přemístila jinak, než do jídelny, jsem se málem nabodl na židli."

,,To mi povídej, ty nemáš v prdeli nohu." odpovím mu a zvedám se ze stolu.

,,Máš recht."

,,Hej vy dva, pomůžete mi, nebo se tam budete vykecávat do zítra?" zaprosí Andy na obrovském lustru. Já a Jack dostaneme nefalšovaný záchvat smíchu. ,,Ale notak, dlouho tu nevydržím a nechceme Samuelovi dělat tu radost z uklízení mý rozlámaný mrtvolky, to snad ne." zaskřehotá. To ale říkat neměl, my dva se rozesmějeme ještě víc, až se válíme po zemi. Schopím se skoro hned, protože měl pravdu.

,,A jak ti mám jako pomoci. Zas takový silák nejsem, abys mi mohl v klídečku skočit do náruček."

,,Třeba posuň stůl něco, vím že jsi velice kreativní osoba." navrhne Andrew.

,,Nechci ti kazit představy, ale nejkreativnější věc, co jsem kdy udělala byla brambora, která měla v sobě zapíchnuté klacky, namalovaný obličej a zaháknutá na balkoně, kde zplesnivěla a to mi bylo šest." zahuhlám na něj, přičemž se pokouším přemístit nejbližší stůl k Andymu. Co se mi to povede hned seskočí a v tom se probere i Jack a omluvně se na něho podívá.

,,Vypadáš jak štěně." vytkne Andy. Já s ním musím plně souhlasit.

Už už se nadechuju že něco řeknu se rozrazí dveře. ,,Kdo tady dělá takový bordel, máte být na zkoušce létání..." zasekne se v půlce věty ředitel. Tak ten mi chyběl... ,,Můj ty bože, vy jste přežili...ale, ale t-to není možné. Odtamtud se nikdo nikdy nedostal živý. T-to..." zasekl se podruhé, ale pokračoval, ,,nikdy, opravdu nikdy, to nikomu nesmíte říct, to se z laboratoře nesmí dostat, nikdy!" změní pohled na věc jak lusknutím prstů. ,,Teď...běžte do pokojů, jsou jinde, takže si u dveří vemte mapu. A ty. Raven běž ještě na chvilku na ošetřovnu."

První se ke dveřím vydal Jack a my ho následovali. Venku byl klasický stojan na mapy a my si každý jednu vzali. Rozevřu ji a no...čekala jsem ji větší, ale jako zas nám nemůžou ukázat vše. Očima najdu nápis Ošetřovna a vidám se tam. To nemůže být tak hrozné, to zvládnu, nestradím se...doufejme... Jo tak po tomhle myšlenkovém pochodu si myslíte, že se nestratím, ale opak je pravdou. Po dvěstě metrech se stratím. Se stává... Kurva, vždyť já nevím, kde jsem, od kud jsem se sem dostala a na jakým rozcestí jsem...

Dobrou chvíli tu ještě točím mapou, jak nějaký poblázněný turista a pak si vzpomenu. Malý zlatý nápisy, vyryté v zemi... Má role pomateného turisty přestane a vystřídá ji houbař. Kleknu na zem a koukám po písmenkách. První, které uvidím tvoří nápis "Ošetřovna".  Pokud ošetřovatel/ka ví, že mám přijít, tak si myslí, že tam jedu spojem Českých drah... Vyjdu směrem, kterým ukazuje šipka a záhy vidím dveře, s kýčovitým nápisem z injekcí, špachtlí, stroječků, krve, zvířátek, kelímků a různých blbostí, co si představíte u doktora. Bhle...

Zaklepu a dveře mi otevře postarší paní. ,,To jste za sebou nechala táhnout slimáka, nebo co, že jdete tak pozdě." praví.

,,Netáhla a já za to nemůžu, že tohle je jedno velké bludiště." odpovím stroze.

,,A já jo...prosím vás, pojďte dál, ať se tu nedohadujeme věčnost." otevře dokořán paní a mě se naskytne pohled na poloprázdý pokoj. A proč poloprázdý. Protože uvnitř je Denisa. Ano ta Denisa, s kterou jsem se pohádala. Ta ihned zareaguje a vrhne po mě otráveným pohledem. Já jí ho hned oplatím.

,,Slečny, nechte se a Rey, posaď se." zarazila nás sestřička, doktorka, nebo kdo to kurva je. Poslechnu ji a neochotně se posadím vedle Deny. ,,Musíme ti převázat obvaz a odebrat vzorky krve, jako u ostatních."  A jé je, nemám už teď málo krve?  Evidentně ne...

Sestřička odešla k šuplíku a začala z něj vytahovat potřebné věci, zatímco já a Denisa pokračovala v souboji vražedného pohledu.

Sestřička k nám znovu přišla a pohledem nás zpřažila, ať toho okamžitě necháme. Pak se koukla na mě a vše se najednou začalo dík hrozně rychle.

(Poznatek budoucí Rey: všechno si to pamatuju jenom v mlžném oparu.)

Sestra mi rychle vzala za ruku a bez jakýchkoliv příprav do mé žíly na předloktí, kterou teď podle všeho začnu uctívat, do ní strčila jehlu. Mě se začaly dělat mžitky před očima, asi z nedostatku krve, ale to mi ihled vyvrátil hlas sestřičky s Den.

,,Co jste jí to udělala!" začala nadávat Den.

,,Dala do toho sedativa. Teď bude mimo a pak pár hodil trochu sjetá!" vysvětlila bez známek emocí. Teď už vnímám jen okrajově, ale naposled ještě uslyším Denisu.

,,Proč?" v jejím hlase poznám zoufalství.

Ucítím ostrou bolest hlavy, jak do něčeho narazím a pak se dostala do říše snů.

———
Já se fakticky omlouvám, ale teď je přímačkové období a kdo to zažil, tak ví, jak je to těžké. Nemáte čas a když už jo tak rodiče za vámi dojdou se slovy: koukni se na nějakě to cvičení, nebo nejlépe na test. Takže je to teď dosti na kejháku.
Ale snad jste si užili kapču a já se du pustit do další kupy učení.

Užívejte života.

Vaše přepracovaná Sim.