V Sobě Chyceni

Kapitola 11

...V Sobě Chyceni...a co já s tím. To mi to jako chce říct, že jsme jenom uzavření do sebe nebo jako co?

,,Prosím, posaďte se." řekne ředitel a ukáže rukou na již připravené židle, které tu byly už od začátku, takže věděl už před tím, že nepřijdeme na svolání. Uklidím všechny písmenka. Snad si to zapamatuju... Všichni se naráz zvedneme a vydáme se k židlím.

,,Takže, vy dva," ukázal na nás prsty, ,,jste se dopustili neuposlechnutí kodexu, pravidla číslo 91 a to zní jak?!"

Nechápavě vykulím oči. ,,Já...to máme vědět jak?" otázám se. Nechápu, jak to mám vědět, když mi nikdo nic takového neřekl. Jako jo, něco o tom kodexu záhadně vím.

,,Váš druh - Xenogové jak jsme vás nazvali, ale klidně si dál říkejte okřídlení - máte kodex a ten se musí dodržovat a jak to že to nevíte, vždyť vám to mohli ti dva říct." klidně odpoví říďa. ,,Ale evidentně neřekli a já teď s tím nechci ztrácet čas. Abych vám řekl míru vašeho trestu, tak je jednoduchý. O život. Pomocí časoprostoru, vás přemístím do Německa a tam se o vás všechny postarají a bude zázrak, když se vrátíte."

,,Ale tati, nemůžeš mě poslat zemřít, jsem přece tvůj syn, však máš nějakou lásku ke mně." žadonil jako málé dítě Samuel. Hodím po něm otráveným pohledem, ale nezdržím pohled na něm moc dlouho, protože vrátím pohled na ředitele. Ten chvíli vypadá, že se nemůže rozhodnou, ale nakonec se jen bez výrazu v očích kouknul na nás tři - já, Andrew a Jack.

,,Same, máš měsíc prospěšné práce a vy tři si užíte výlet." vstane, vezme klíče a odemkne Samovu ruku a připne volné poutko k mé druhé ruce. Zvednu jedno obočí a pomyslím si. To sem zas tak nebezpečná... Projede mnou již známí pocit, jako když jsem se poprvé dotkla toho stínu na papírku a přesně vím co to znamená. Dokážu hýbat světlem...jsem to ale šikula...
Ředitel vytáhne malou krabičku a něco tam naťuká a já už jen cítím stav bez tíže a nepříjemné zhoupnutí žaludku a tmu před očima.

Nepříjemně všichni tři dopadneme do bílé chodby. Jack se mi začne hned omlouvat, protože na mě dopadl a já se taky začnu zvedat akorát z Andyho. Mé tělo tíží nepříjemný pocit a tak začnu sbírat světlo zářivek, ale do míry, aby si toho nevšimli. Za námi se otevřou dveře. ,,Tady jste, dlouho Vás tu očekáváme." usmála se na nás žena středního věku. Dosti ironické, když nás tu chtějí zabít. ,,Nestůjte tu jako tvrdé Y. Pojďme si trochu užít, trocha krve a adrenalinu nikoho ještě nezabili." nádherně si protiřečí žena. Ukáže rukou před sebe do dlouhé chodby a vydá se tam sama. Tupě ji následujeme, protože co taky máme dělat, že jo.

Putujeme chodbou a začínám si všímat nejdřív kapek, pak celých šmouch krve na zemi i zdech. Po asi nekonečných třista metrech, dojdeme ke skupině lidí, oblečených v bílém. Když zaostřím, což se mi do teď nepovedlo, zjistím, že to jsou mladí kluci o trochu starší jak mi tři, bavící se o něčem. Pokud bych nebyla na místě jako tohle, řekla bych, že to je úplně normální banda lidí. Bohužel není.

Až když k nim dojdeme si nás všimnou a skoro všichni vykulí oči. ,,T-t-to udělala věda, nebo t-t-to je jenom kostým." vykoktá vystrašeně jeden kluk. Hned po něm koukne ona záhadná žena s výrazem 'ano to je výtvor vědy'.

,,Nebuď tak vystrašenej Ondro, budeme mít větší terč." jó takže Ondra, ale ten hnědovlasej mě dost znervóznil a to až tak, že se neznatelně přikrčím, protože si dělají srandu z mých křídel.

,,Běžte se připravit, já pomůžu jim." rázně pronese žena. Banda jen přikývne a odejde do levých dveřích, zatímco my jdeme do pravých. V nich jsou výstavní skříně plné zbraní na zabíjení a různé stoly na nichž jsou hadříky od...krve a malý svezek klíčů. Dojdeme k jednomu stolu a žena nám odemkne pouta. Automaticky si začnu mnout zápěstí, přičemž nám začne vysvětlovat pravidla, jak to tu chodí nebo co to má být. ,,Takže, vždy se sem pošlou lidi, kterých se upřímě řečeno chce zbavit a je to tím pádem proti přesile v tmavé místnosti, nebo ve světlé, záleží podle nálady. Jenom, jak jste bojově zdatní?" zeptá se.

Andrew se nadechne. ,,No, prát se umím, ale se zbraněma moc ne." co Andy řekne, si slečna zapisuje.

Druhý promluví Jack. ,,Jsem na tom stejně."

Pak přijde řada ne mě a já - jelikož v takových situacích mám záhadnou potřebu vtipkovat - řeknu. ,,Improvizuju za pochodu." aaa zlatý kousek staré hlášky. To si taky zapíše a promluví.

,,Každý má povoleno maximálně dvě věci." řekne a vypochoduje z místnosti. Překvapeně kouknu na kluky a ti mi pohled oplatí. Nekoukáme na sebe moc dlouho a každý se vydáme pro zbraně. Já si vytáhnu revolver a dám do něj maximum nábojů a několik dám do kapsy. Následně si vezmu klasický kuchyňský nůž a pro jistotu, - jestli není tupý - ho nabrousím. Kluci mají každý něco jiného, ale jedna věc se u každého shoduje, revolver. Kývnem na sebe, že jsme připravení a já ještě v rychlosti zkontroluju zda mám vše a ještě oděv. K mé hrůze mám furt ty samé kalhoty s dírami po stranách. Prohledám všechny skříně, ale taková věc jako jehla a nit tu není. Vzhůru umřít na vykrvácení... Kluci si mých rozpaků všimnou, ale po tom co jim řeknu že tu nic není, zabuší na dveře, že jsme připraveni, se otevřou jiné. Nejistě do nich vejdeme a při cestě si upevňujeme všechny věci k tělu.

V místnosti, jsou oni kluci ověšeni zbraněmi. Co vejdeme se na nás ušklebí.

Ke mě se nahne Andrew. ,,Dej Jackovi trochu světla, uděláme tu pěknou tmu, však víš, že sám to ovládám." zašeptá mi do ucha a já ho poslechnu, ale ještě dodá, ,,mám sice větší moc, ale nemám ji nikde nasbíranou, takže si musíme udělat jeden velký zdroj." na tohle mu jenom přikývnu.

Tohodle si chytnou kluci naproti. ,,Co je šeptem, to je žertem. Bouhužel si teď nezavtipkujeme." řekne jeden z nich a vrhnou se po nás. Já, jakožto největší srab uskočím do rohu. K mému neštěstí si mě vybral Ondřej.

,,Kdopak, kdopak, ptáčátko se mě bojí." pobaveně řekne a já začnu ještě zplašeněji dýchat, ,,Klid, bude to rychlé a nebo, si pojďme někam v soukromí užít, takové pěkné tvářičky by bylo škoda." rozejde se ke mě blíž a já k němu natáhnu ruku, že chci něco říct.

,,Andy, další prasák." zakřičím, ale zbytek je určený do soukromí, ,,tohle už jednou někdo zkoušel, pro tvoji zajímavost, měl tu být s náma. Dopadlo to málem smrtí, ale jsem tady. S životem nehazarduju poprvé." zavrčím.

Ondra se po mě rozběhne a já uskočím a narvu to do zdi a sesunu se dolů těch 160 cm - ano jsem poněkud malinká. Vzhlédnu vzhůru Ondřej se nade mnou tyčí a usmívá se posměšným úsměvem. Od pasu vytáhne nůž a dvakrát si s ním pohodí. Pak se mi zadívá do očí a na místě kde nemám látku udělá docela hlubokou řeznou ránu na stehně a pokračuje kousek pod kolenem. Hned jak to udělá, se za to místo chytím. Bolí to jak čert a taky pěkně krvácí, možná až moc - tak jo, zkapu na vykrvácení.

,,Rey, zhasni!" zařve Andrew.

,,Nechci vám tu nic kazit, ale vypínač je z venku, takže nic no." zařve Ondra v odpovědi na Andyho, který se pere s dvouma klukama.

Tak jo Rey, ignoruj bolest a zhasni... Začnu v mysli hledat tu část, která ovládá sílu temnoty a najdu ji. Tak si začnu představovat, jak celá místnost potemní. Když otevřu oči tak se tak povedlo a to poznám tak, že se všichni zastaví v pohybu. Já v tom normálně vidím.

,,Kdo si tady s námi hraje, máme tu práci!" zavrčí Ondřej.

,,Já..." odpovím mu a zaměřím na něj připravený revolver. Místnost pročístne zvuk, líbezný jedině psychopatům a mě se líbí, teda teď pro jednou.

Bum!

———

Tak co, myslíte si, že trefila Ondru nebo strop?
Doufám že jsem zlepšila den. Omlouvám se za mé blbé schopnosti popisování, ale tak, vy to přežijete.
Btw hrozně shipuju Andrewa a Raven.
Já se s vámi loučím.

Mějte se famfárově! Ahoj!

Sim.