V Sobě Chyceni

Kapitola 8.

Kroky se ozívají čím dál tím blíž a bolest zad neustupuje ani o píď. Vzchop se Kath, přežila i přežíváš  horší věci...třeba krámy...

Pomalu se vysápu na nohy a rozběhnu se dál chodbou. Záda bolí, ale to mě neodrazuje od toho, abych z tohoto institutu utekla. Už teď mám zničený život...

Cítím silnou ránu následovanou bolestí ruky s náramkem. No tak teď mi bude ještě ten egoista stát v cestě... To mu nepřeju... Pudy - které netuším kde se ve mě vzali - se aktivují. I přes veškerou bolest, která šla do pozadí, se otočím. Překvapí mě že za mnou není Samuel ale Andrew. Roztáhnu křídla, ať na obranu či jen dojem.

,,Proč?" zeptám se ho tichým nakřáplým hlasem, plných obav.

,,Protože musím. Tohle je moje povinnost a já ji musím splnit...za čas pochopíš. Dělám to vše pro tebe..." zašeptá mi nazpátek.

Dělá to pro mě...

Ubližuje mi pro mě...

Chová se ke mě zle pro mě...

Plno myšlenek mi brouzdá hlavou. Jedna věc mě ale vyruší. Kolem Andrewa je...hologram. Ne, ne, to nemůže, je to jak iluze vytvořená za účelem něco skrýt, ale co? Slyšíme kroky blížící se k nám, směrem od kud jsem přiběhla. Sam... Přiběhne k nám a iluze se pohla, aby tam mohl Samuel projít a byla za Andyho zády. Tady fakt něco nehraje...

,,Tak jo hrdličky, Raven jdeš se mnou. Dělej." řekne ten hrubý Sam, který nepřipouští odpor.

,,Ne! Odvedu ji tam sám. Sám jsem ji odvedl blbě. Sám ji dovedu na správné místo. Sám a né ty Same." odporuje Andrew. Tak oni se mi tu budou ještě hádat...kluci...

,,Jak chceš, já jí chtěl vše vysvětlit jak to s tebou je, že si na tebe má dávat bacha, ale...když nechceš tak si počkej až vyluští nějakou z těch tvých přiblblích šifer, nad kteréjma sedíš už ani nevím jak dlouho. Přeji hodně zdaru." zafuní Sam. Otočí se na patě a jde zpátky odkud přišel. Vrhnu po Andrewovi tázaví pohled. Co myslel ten egoista těmi šiframi. Nechci se schazovat jo, ale, budu upřímná, nikdy jsem neoplývala nadměrnou inteligencí, spíš jsem zlatý průměr.

,,Časem na vše příjdeš...no když už to víš...Jezero zkázy. A teď už pojď, už tam máš hodnou chvíli být." ledově klidný hlas zazněl chodbou mi se vydali, tam, kam máme jít. Jezero zkázy, to jako fakt. Co mi to má říct. Nic. Teda doufám.

Co se dostaneme před další dveře, které nejsou ničím výjimečný. Andy na mě mrkne a pobídne, abych vešla dovnitř. Rozevřu dveře s lechkým zaskříkápí. 1:0 pro dveře že na mě upozornili... Uvnitř sedí podstatně o dost méně lidí, přesněji deset. Dvacet párů očí nejdříve kouká na mě a následně jeden po druhém přesunou svůj zrak na Andrewa a lechce skloní hlavy. Ptáte se proč, tak to netuším. Andrew odejde a dveře na upozorněnou zavržou. 2:0 pro dveře... Gratuluji, teď jsem pro změnu na straně dveří...

Kouknu po volném místě na lavičkách. Nikde. Ksakru...

Zaujmu místo v rohu a cítím pohledy upřené na mou osobu, krčící se v rohu.

Klučina - od pohledu starší jak já - si odkašla a získá pozornost nás všech včetně mě. ,,Co budete dělat, až nás pustí?"

Všihni vládci, král i královna odpověděli dvě odpovědi, ,,Půjdu domů či netuším." nic konkrétního. Pak přijde řada na mě. Nějakým způsobem z nich mám respekt ať chci nebo ne.

,,A jste si jisti že nás chtějí jen tak vyslat do světa, když jsme pro ně podřadný druh, když jsme jejich výtvor, který podle všeho má být extrémně vyspělí, proč by nás tady zavírali, aby měnili naše osobnosti a vizáš. Proč by mi Andrew dával nějaká vodítka k něčemu, k čemu ani netuším, co s nima mám dělat. Tak mi řekněte proč." řeknu svoje momentální myšlenky. Ani se nepozastavím, jaká slova právě vyšla z mích úst.

,,Ty nám budeš nějaká chytrá a  v depkách." začne ke mě jít onen klučina co tuhle konverzaci započal. Všichni se za jeho zády začnou potichu smát. Kouknu mu so obličeje na kterém mu hraje úšklebek. Respek jde do ústraní. Hbitě se postavím na nohy. Instinktivně lechce pootevřu křídla. On udělá to samé ale ve větším měřítku. Co dochází mému zpomalenému mozečku, je, že je o hlavu a půl větší. Obr jeden zaprášenej... ,,Tak ti se nám chceš prát, tak pojď štěně. Uvidíme, kdo má navrch."

,,Naříkej mi štěně." vyprsku na něj. To já ale dělat neměla. Síla obou perutí, útočící na můj střed, tak prudce, že v normální okolností bych se nikdy neuhla. Ale jak je vidno, mám rychlejší reflexi než bych měla mít, protože dva metry je dost málo, takže hurá to naprat do stěny. Já si lepší strany vybrat nemohu. Vzůhu. Bum... Auu... Naštěstí se rychle otočím do strany, abych narazila do zdi zádama, ne obličejem

Úšklebek na jeho tváři se změnil na škleb. Vyškrábu se na nohy a úder mu oplatím. On to však ustojí, ale zavrávorá, čehoš využiju a podseknu mu nohy. To nečeká, ale vezme mě s sebou dolů a on skočí na nohy, doslova vyskočí. Na tváři se mu rozleje výtězoslavný úsměv. ,,Zkus to příště štěně." vysměje se.

Nasupeně se opřu o roh zdi a začnu skučet nad bolavým celým tělem.

Skupina vládců přede mnou se začne pošklebovat a s respektem chlapce poplácávat po zádech. Tak pokud tohle má být Arturem vybraná vláda tak sem asi čínský bůh srandy...

Slýchám hodně pomluv na můj účet, ale tohle bylo hodně i na můj vkus a toho od Viktorie sbírám mnoho. A podle toho teď flirtuje s Timothym... Co ten vůbec dělá... Shání mě vůbec teď, nebo jsem mu dozajista ukradená...

Myšlenky mi proudí hlavou až mě to ukolebá k neklidnému spánku, který stejně brzo skončí...

———

Pojďte mě ukamenovat za živa za neaktivitu. Nebudu se nějak zdlouhavě vymlouvat. Prostě se mi někdy nechce a píšu to následovně: začnu psát, po 200-300 slov mě to přestane bavit, za další dva dny se vrátím a napíšu 200 slov to máme průměrně cca 450 slov, pak přijdu za další dva dny a dopíšu to do 800-900 slov a zbylých 100-200 slov - záleží jak to mám v plánu dlouhý - píšu další 14 dní asi po 50 slovech či míň a někdy doplním jen větu o třech slovech. :D a tadá mám hotovo.
Teď seriózně, prosím neodcházejte od příběhu i když vydávám málo, nenechte se odradit. Teď si podle všeho - nemusí vyjít - dám ještě o něco delší pauzu a zkusím předepsat kapitoly dopředu.

Aaaaaa....mějte se krásně, skládejte básně.

Sim.