V Sobě Chyceni

Kapitola 15.

,,Ale já to myslím vážně ségra. To nemůžeš konečně překousnout, že máš na našem plánů značný podíl. Vždyť jsi Stín, tak tolik nevyváděj a obleč se do toho černého oblečení a na trh se vpliž. Všichni tři víme, že to nebude bez ohlasu, ale o hladu zůstat taky nemůžeme." bručí Andrew na jeho obvyklém místě na stromě, ale připravuje nás na přenos do jedné, skoro vůbec nepoužívané, uličky.

Asi bych vám měla vysvětlit, jak jsme se dostali do tak nehezké situace.

Psal se den, kdy se Onyxa ( Anděl ), rozhodla, že už temnotu a světlo ovládám "dokonale" a vrátili se zpět do laboratoře. No a po prvním příchodu se nám povedlo nechtěně rozbít pár stěn s Andym a to by nebyl náš všem milovaný ředitel a poslal nás do vyhnanství na pár těch měsíců. Při tom se mi doměnil i poslední vlas a peříčko, takže teď vypadám jak emo s bílým pruhem na konci a s ohněm na hlavě. Se mi to ale bude schovávat, když vypadám jak uhlík... První dny byly v poklidu, ale pak přišel onen problém. Není jídlo a zbytek si dokážete domyslet.

,,Ani mě nehne!" oponuju mu. Onyxa za náma se směje, až se za břicho popadá a říká u toho prohozy typu, ,,Jste jak sourozenci. Ajo, vy jste sourozenci." takže taky žádná sláva.

,,Rey, nestojíme tu v té zašlé boční uličce, abychom se tu, jak děti hádali a přitahovali nechtěnou pozornost." namítá, už více než naštvaný bratr a plameny z jeho očí přímo sálaly.

,,A proč tam nejdete někdo z vás?!" zeptám se pobouřeně.

,,Onyxa a její bílé vlasy jsou moc nápadné a kolem mě se táhne aura smrti a ty!" ukázal prstem na mě, ,,Jsi nejméně nápadná, i když...ale když si odhmotníš křídla světlem, tmou, je mi jedno co použiješ, se tam dostaneš skoro bez povšimnutí."

Na to mu jen kývnu a nastavím ruku dlaní na horu, aby mi do ní dal těch pár drobáku co máme. Onyxa pochopí a zašmátrá v kapse, přičemž nahodí nejsnaživější výraz světa, ale co nevidět mám pár eur na dlani. Sevřu je a otočím se směr východ z uličky. Hned co výjdu mě do očí udeří odpolední paprsky slunce, které obyvatela planety vůbec nešetří a zahřívají vzduch, jak se jim zachce. Proplétám se mezi stánky s všemožným zbožím. Od oblečení, drogerii, až po potraviny. U jednoho takového stánku se zastavím, ale není tak nic výživného. Musí nás to přece nějakým způsobem zasytit... Procházím se dál kolem dalších stánků. Nakonec se zastavím u jednoho zašlého. Ceny jsou tam levné a jídlo na první pohled výživné.

,,Prosím chleba, máslo, sýry a jabka." zaprosím a podám jí euro. Prodavačka jen spokojeně přikývne a začne požadované suroviny chystat. Největší naší výhodou je, že se všude platí eury a mluví anglicky či německy. Svaté sjednocení... Slečna mi podá můj nákup. Otočím se na patě a veselím krokem se vydám do oné zašlé uličky, kde na mě určitě netrpělivě čekají. Když v tom uviděla vojáky z laboratoře. A do háje... Pomocí vlny světla ihned varuju své přátele a sama se otočím na druhou stranu od vojáků. To se mi ale překazí, kvůli vojákovi za mnou. Smetanově bílá zbroj mu obepíná tělo a jen na pár místech se spojuje. U pasu se mu houpal obušek a ne úplně pěkně vyhlížející injekce.

,,Dlouho jsme se neviděli Raven." nadhodí ironicky robotický hlas, ale podle samotné skladby věty poznám Samuela.

,,Taky mě těší, plechovko!" odseknu mu a začnu periferním viděním hledat únikovou cestu, která tu bohužel není, protože zbytek vojáků obestoupilo mou, ne příliš velkou, maličkost.

,,Odsud se nedostaneš, vzej to Stíne!" prskne na mě odpověď, jak na nějakýho prašivýcho psa.

Šustění látky je nepřeslechnutelné a odhalí vojáka po její pravé straně. Jedna plechovka totiž začala vytahovat pistol. Na to jen povytáknu obočí a dál ho odhodlaně ignoruju. To bych ale nebyla já, kdyby mi studená hlaveň nestanula na spánku. Kolem našeho hloučku se začaly ozývat vyděšené výkřiky, jak se lidé z tržiště vyděsili střelné zbraně a začali pelášit pryč. Někteří odvážlivci se stáhli jen do úctihodné vzdálenosti, aby mohli celou vyhrocenou situaci pozorovat.

,,Zahráváte si s ohněm a vy to všechni víte." řeknu již lhostejným hlasem a začnu si hrát s lemem černé mikiny, jakoby byla zajímavější, než deset vojáků kolem mě.

,,Žádný uhel nám nebude rozkazovat." řekl někdo za mými zády a právě touto větou mi ruply všechny nervy. Zhmotním zpět své perutě, kterými hbytě skolím polovinu gardy. I poslední člověk, co tam zbyl se dal okamžitě na útěk. Možná...

,,Máte to ale mizernej den." praví někdo mimo chumel. Všichni, i ti, co leželi na zemi, se kouknou na Andrewa, jak si tam jen tak stojí a neodvažuje se skrývat své rozložité křídla.

Z druhé strany se ozve pobavený hlas Nyx. ,,Snad si nemyslíte, že bychom ji tu nechali. A nebo jste si snad mysleli, že tu bude sama?"

,,To je ten projekt, na který se únašeli ti lidé!" zakřičí někdo z nadalekého stánku, který se snaží prodavač hránit.

,,~A to ani nemusí.~"  zasměje  se ďábel, teda Tapaov. Furt mi ty jejich zastaralá jména nejdou do hlavy.

Chladný kov hlavně mě zastudí  na spánku, zase. Bohové, zač mě trestáte... A to ani na vás nevěřím... Zpropadenej osude, nemáš kreativitu... ,,Dobrovolně pojďte s náma a tady Stínu se nic nestane!" zavrčí Sam.

,,Námitka! Nikam nejdem. Nejsme psi!" namítám mu, protože fakt nikam nejdu. Ať si trhnou.

,,Nejsme u soudu." zavrčí voják, který mi držel zbraň u hlavy poprvé.

,,Ale co když jo?!" pobavený hlas Onyxy se ozve až nepřirozeně blízko Samovi. Huh...

Mého věznitele sejme křídlo bílé barvy. To zapříčiní pozor všech zbylých vojáků. Já Anděla hned nabodobím a sejmu těch pár nešťastných.

Odběhnu o notný kus dál a aktivuju temnotu. Taky, že jo, co jinýho... Začnu se soustředit na vojáky ležící na zemi a temnota se jim obvazuje po končetinách. Z usilovného soustředění mám zavřené oči, ale hned, jak vím, že se mé představy začínají plnit, je otevřu a vidím přesně to, co chci. Zbytek, který donedávna stál, se už řítil k zemi s rukama a nohama prazvláštně skroucenýma za zády.

,,Ještě tu tvoji kreativitu doveď do dokonalosti, co kdyby se jednomu z mých vojáků něco stalo. To by bylo ještě horší, než jen odporování a prozrazení." zašeptá mi někdo, až nebezpečně blízko u ucha a jako na zavolanou se ozve nechutné zapraskání vycházející od svázaných vojáků. Ale noták... ,,Tos posrala holčičko!" prskne naštvaně Samuel.

Nějakou prazvláštní zvláštností se moje ruce objeví za mými zády, už zpoutané pouty. Ten zmetek... A pak to šlo všechno, jako na skluzavce. Zpoza doslova ničeho se objevila další halda bíle oděných lidí a vrhli se na Andrewa s Onyxou. Zato já už upadala do lákavého bezvědomí, ale snažit se odporovat chvíli pokouším. Zbytečně. Už jen cítím, jak někomu padám do náruče.

————
To to trvalo. I know... Ale jsem tu s další kapitolou. Btw bych to moje vydávání nazvala přibližně takto:
Pravidelně nepravidelný vydávání, něčeho z dálky připomínající hodnotnou knihu.
...
Nemá někdo volnou rakvy. Mám pocit, že mě asi Čičí ukamenuje.

مرحبًا

Sim.