V Sobě Chyceni

Kapitola 5. - Test

Vidím před sebou velkého lva... Artura a už dobrou minutu na mě vrčí. Zkusím udělat krok do místnosti, ale lev přidá na intenzitě vrčení. ,,Tak jo, tak takhle se do místnosti nedostanu." začnu větu, kterou si myslím že si řeknu sama pro sebe. Ale ne Artur trochu povolí. Hned toho využiju a pokračuju ve větě, ,,Takže...ty chceš abych celou tu dobu co tu budu, byla u dveří. Vždyť tohle je tost velká místnost pro dv nemyslíš." prvotní strach byl ta tam. Teď tam stojím před lvem, který už nevypadá nijak hrozivě, spíš pravý opak. Kouká na mě jako malý štěňátko v útulku. Roztomile. Udělám krok k němu a on překvapivě neodporuju. Sehnu se k němu a pohladím ho po mohutné hlavě. V tom si zpomenu na Samova slova. ,,Nebuď dost dobrá ale zase ne moc špatná."

Tahle slova mi v hlavě zněla další několik hodin, při tom sedím opředná o zeď a na klíně mi vrní obrovský lev. Zajímavé....Ale jak to mám udělat... Z mého několikahodinovém přemýšlení mě vytrhne hlas z venčí. ,,Večeře." prosté ale nebylo to od věci... Počkat cože...to tu sedím už den... Zvednu se šetrně ze sedu abych nějakým způsobem nenaštvala Artura.

,,Pane jak dlouho tu už jsem?" zeptám se muže za dveřmi.

,,Omlouvám se přeřek jsem se." odpoví vyjeveně.

,,To mi teda nepřijde, kdyby jsi se přeřekl, už dříve říkáš že to je teda snídaně. Jak to tedy je?" zeptám se.

,,No tohle...že by jsi si toho všimla. To není možné. Podle tvého vnímání si tu teprve několik hodin ale tomu tak není. Ve skutečnosti jsi tu dobré dva dny. Jo a bacha na ten náramek, pokud ho rozbiješ za dobré tři hodiny se objevíš na hranicích, od lud jste se teleportovali..." pak mu to ale dojde, ,,Ježiš marja...to jsem ti neměl říkat, dělej že jsem ti to neřekl, prosím. Jinak mě utopí v blízké jezeře."

Tázavě se podívám nejdříve na náramek, kterého jsem si doposud nevšimla, pak zvednu pohled zpátky na muže. ,,Ale proč by to někdo děl-" nestihnu to však doříct. Do místnosti vtrhnou tři muži.

,,Dařbujáne, připrav se na výlet pod hladinu." zařve jeden z nich a pokyne zbytku aby ho vzali a odnesli. Artur, protože už přede dveřmi stojí hodnou chvíli, začne vrčet.

Děsím se toho aby mne zabili a tak se rychle vezmu večeři. Dojdu k němu a s námahou se posadím. Vezmu si vidličku a začnu jíst jídlo, které mi donesli a které jsem nečekala že mi donesou. Taky jim tu přece nemůžu umřít hlady...ne? pomyslím si

Jak tak koukám na Artura a jeho smutný výraz, tak neodolám. Utrhnu trochu masa a dám mu ho. Vděčně ho přijme.

Po tom co dojím jídlo, odložím talíř s příborem zpátky ke dveřím. Kouknu na velkého lva,který pozoruje každý můj pohyb jako by něco analyzoval. Povzdechnu si. ,,Co je na mě tak zajímavé že na mě furt musíš koukat. Vždyť nic neovládám, nic nedělám tak úžasného na obdivování...co tu říkám,stejně mi nerozumíš, jsi jen lev, ale co jsem slyšela tak inteligentní lev." dokončím svůj výklad o jeho pozorných očích.

V tom se stane něco co nečekám. ~Vždyť ale něco ovládat můžeš, koukám na tebe z prostého důvodu, jsi zajímavá ale nemůžu se rozhodnout, kam tě poslat ale to asi rozhodne poslední část zkoušky.~

,,P-p-počkej...ty mě chceš poslat do horší skupiny...a...proč se mnou dokážeš mluvit...to přece nemůžeš umět..." vyhrku to na něj tak rychle že se divím že to pobral a odpověděl.

~No evidentně to umím. A ne sto pro budeš v té lepší skupině, jenom mi vrtá hlavou jedna věc. Kam tě zařadit.~ řekne narozdíl ode mne klidně a vyrovnaně. Po jeho slovech se mi ulevilo. Nebudu muset pracovat jako ve Středověku, uff...

Sednu si na zem a periferně vidím jak Artur nervózně přešlápnul.

Jak tak bývá už se začínám nudit a tak si začnu prohlížet onen náramek. Je tvořen z různě velkých šedých krychliček, jsou na sebe tak zvláštně naskládané. Z přemýšlení mě vytrhne až otevření dveří.

,,Kathars Arno. Konec testu, pojďte prosím k nám." pověděl neznámý. Nechci problémy a tak se zvednu, ze sedu a zamířím ke dveřím. ,,Přidej, chodíš jak mrtvola!" nerudně zařval muž.

~Nikdo, nikdo, nebude takhle mluvut s mojí Onyx~ zavrčel a Artur.

,,Počkej co si to řekl." vyptávám se hned.

~To...já....se jenom...přeřekl....někoho mi totiž strašně připomínáš.~ koktal lev, což nečekám a dál na něj civím. Když se dostatečně vykoukám na jedno místo, otočím se zpátky na muže.

Podle mé profesionální úrovni odhadování co si dotyčný člověk myslí, odhadnu že ho pro změnu překvapilo, že jsem se bavila s Arturem.

,,To na mě budete ještě jak dlouho. Koukáme tu na sebe asi dobrých pět minut a vy ne a ne se pohnout. Stojíte tam jak kůň ve chlívě." vyprsknu na něj. Ten ale chytí opačný přístup než zamýšlím. Dostal záchvat smíchu. Zamrkám na něj že chci vysvětlení, co to do něj vělo.

,,Dnes si snědla vtipnou kaši, co?!" zakření se na mě. Přestávám mít nervy. Ten chlap mi na ně asi hraje... ( pokud někdo nepochopil - hraní na nervy )

Naposled pohladím obrovského lva a odejdu k muži. Ten mě chytne pevně za ruku...a...rychle mi něco vrazí do zad, přesně mezi lopatky. Moje prvotní myšlenka je, že mě chce zabít a že je to hodně malá kudla, pak mi ale zašeptá do ucha. ,,Tohle je tvoje zkouška číslo jedna, teď si projdeš "vývojem". Zkus dýchat, sice ta injekce bolí jen chvilkově, ale je to dost bolestivé." tohle jsou poslední slova co slyším, než upadnu do..spánku...bezvědomí...to teď netusím, hlavní je že budu mít chvíli klid od ostatních, od všeho.

----

Jsem zpět. Omlouvám se za jméno Dařbuján ale tak nějal se mi tam připletlo...juj. Taky se chci omluvit za nepravidelnost, mám teď těžké období a taky se mi nechce, ale co pro vás neudělám. Mám vás ráda.

Ahoj.

Sim.

Ps: Jo a ještě, pokud vám tu něco nedává smysl, tak to neva, vše se časem vysvětlí, kdyžtak pište co.