Čeština, jak záživný a zajímavý to předmět. Do školy jsme nastoupili před míň než měsícem avšak už teď bych byl radši asi kdekoliv jinde než tady. Seděl jsem v první lavici, do které jsem si potupně musel přisednout jelikož jsem hned první den přišel jako úplně poslední. Samozřejmě. Jak inak. Opření o lavici jsem se snažil pochopit né moc zajímavý výklad nahluchlé profesorky která nás všechny za ty 3 týdny dokázala alespoň jednou vytočit. Potrpěla si totiž na neustálou komunikaci se studenty, to se avšak moc nezhodovalo s naší stále nesmělou a poměrně tichou třídou.
Vždycky mi tak nějak vadilo mluvit s lidmi obecně, natož s někým koho znám tak krátkou dobu. Proto jsem byl sticha prakticky vždycky když sem mohl.
Profesorka mluvila a mluvila a moje chuť lehnout si na lavici a proste usnoust narastala společně s množstvích poznámek. Tento plán však jaksi nebyl v souladu s faktem, že se 99% času nacházela přímo přede mnou. Po už klasickém proslovu o tom, že čeština je maturitní předmět a že se musíme naučit s ní mluvit se všichni už vzdali jakékoliv snahy a jen se netrpělivě koukali na hodinky s očekáváním zvonku ohlašujícím konec hodiny.
Já jsem si jako obvykle odpovědě na její otázky říkal ve své hlavě, neměl jsem potřebu je říkat nahlas když jsem sám věděl, že to umím. Její hlas jsem úspěšně odfiltroval a už jsem přemýšlel nad tím jak příjdu domů a budu moct alespoň na chvíli vypnout a v klidu zavolat jediným lidem s kterými mi nevadí se bavit, a kterým nevadí bavit se se mnou.
"Igore ty toho asi moc nenamluvíš co?" přerušil proud mích myšlenek hlas oné nepříjemné osoby. Cuknul jsem sebou a zadíval jsem se jí do tváře ze které sršela ironie. Uvědomil jsem si, že musím něco říct a tiše jsem ze sebe vykoktal jednoduché "N-no m-moc ne." V tu chvíli se mi už tep zvýšil, dostavil se nával horka a doufal jsem že k tomu už nič nedodá. Jak jsem se mýlil. "Ale víš o tom, že tohle je důležitý předmět, že? A taky jistě víš, že já tě musím hodnotit podle ústního projevu. Pokud nezačneš víc mluvit, já tě podle toho taky musím oznámkovat." Šila to do mě zatím co zbytek třídí tiše poslouchal a zaslechl jsem i pár uchechtnutí. Nebo se mi to jen zdálo? Nevím. V uších mi pištelo a jen jsem sledoval hýbající se rty ve snaze nedát na sobě znát stupňující se stres.
"A u maturit mluvit budeš?" byla otázka která mě vzbudila a já, snažící se zakrýt to jak stísněné jsem se cítíl, jsem jen s falešným úsměvem odpověděl "No asi budu muset". "To teda budeš." neodpustila si sarkastickou poznámku a jelikož medzi časem zazvonilo, rozloučila se a opustila třídu.
Jen málo co mě přinutilo cítit se takhle špatně. A to jsem si zrovna říkal, že to tu snad nebude až tak zlé. Kdyby to alespoň udělala v soukromí, ale ona mě musela zvozit před celou třídou. Samozřejmě. Následovali však další hodiny a tak jsem jako obvykle nahodil nacvičený výraz, který jakoby říkal "Všechno je v pohode. Nic se neděje" a vydal jsem se po těch nekonečných schodech do jídelny. Na obědě jsem, jako podstatně vždycky, seděl sám. Jídelna plná lidí, všechny stoli obsazení a nebylo ani jediné místo kam si sednout a i tak jsem měl stůl pro 5 sám pro sebe. No jo, to umí zvednout sebevědomí. Při odchodu z jídelny jsem si jen dal sluchátka do uší a v třídě si sedl na zem, záda opřená o zeď, čekající na další hodinu...
