Šťístko | FF Shaw ✅

10.

Seattle, Washington DC

Už to bylo dlouho co jsem cestovala vlakem....a to ještě ke všemu na černo. Schovala jsem se v nákladním prostoru a nechala se dovést až do Seattlu. Z Vegas celkem štreka, necelých šestnáct hodin zavřená ve tmě. Nesnášela jsem to. Jak se totiž ukázalo ta podělaná tajná základna byla v pouštní Nevadě.

Sice můj dům v Kanadě byl zničený, ale moje bankovní konta ne. A v Seattlu jsem měla kontakty. Na nádraží jsem se dala jakž takž dohromady na veřejných toaletách, abych vypadala nějak k světu.  Bylo sedm hodin ráno a centrum od hlavního nádraží bylo cirka hodinu cesty pěšky.
Můj cíl byl malý obchod s elektronikou. A to né jen z tak bezvýznamného důvodu. Nohy mě bolely, měla jsem hlad a byla unavená když jsem dorazila na místo. Zvonek cinkl nade dveřmi při mém příchodu. Za pultem se ke mě otočila mladá žena s úsměvem.
,,Vítám vás u Rogera. S čím vám mohu pomoci?"
,,Zdravím, jedině s čím mě můžete pomoci, že mi zavoláte majitele. Potřebuju s ním mluvit." Ženin úsměv opadl.
,,Nemám ho rušit. Má teď v zadu práci."
,, Řekněte mu, že je tady Šťístko. On si ten čas udělá."  Žena zaváhala. Podívala jsem se na její jmenovku. Usmála jsem se.
,,Podívejte, Karen, mám za sebou dlouhou cestu. Nemám chuť se dohadovat. Buď tam půjdete za ním vy nebo já a já jsem už celkem mrzutá." Zaváhala, ale nakonec šla. Po pár minutách vyšla s bezvýrazným obličejem.
,,Máte jít dozadu." Odměnila jsem jí s úsměvem.
,,Moc děkuji."  Obešla jsem pult a vešla do dveří, prošla jsem skladem až jsem narazila na dveře s nápisem kancelář. Zaklepala jsem.  Za dveřmi se ozval smích. Dveře se otevřeli. Roger Waters se smál.
,,To je snad poprvý co jsi zaklepala. Neuvěřitelný. Praštila si se někde do hlavy?"
,,I tak se to dá říct." Ukročil ze dveří a ukázal dovnitř kanceláře.
,,Tak pojď dál. Tebe na návštěvě jsem neměl už roky."
Vešla jsem dovnitř a sedla si na malou pohovku podél zdi. On si přitáhl židli naproti mě.
,,Takže čím vděčím za takovou vzácnou návštěvu?"
,,Potřebuju nadupanej notebook, nejvyšší výkon. Několik flashdisků, adaptéru a taky pořádnej mobil. Jo a několik nabitých powerbanek."
,, Ále....něco se stalo?"
,,Můj počítač byl zničený. Potřebuju novej."
,,No pár suprovejch notebooků máme v nabídce -"
,,Ty jsi mi asi nerozuměl. Nadupanej notebook. Tvoji kvality. Ne prodejní." Jeho úsměv byl ta tam.
,,Nebude to levný." Sundala jsem malý batůžek ze zad a otevřela jsem ho. Hodila jsem mu pět svazků stodolarovek.
,,Bude ti to stačit? Je to padesát tisíc dolarů."
,,Vyloupila jsi snad banku?"
,,Ne. Jen prodala auto."
,,Budu to mít připravený do deseti minut."
,, Skvělý. Mám celkem na spěch."

💣💣💣

Sydney, Austrálie
O pět měsíců později

Umění založit si novou identitu a život neumí jen tak někdo. Já jsem mezi ně naštěstí patřila.
Důležitá jsou pravidla, který si člověk musí nastavit. Platit hotově, vyhýbat sociálním sítím, najít si práci a minimalizovat kontakt s minulostí. Což jsem tak trochu porušovala.

Seděla jsem ve své kanceláři. Práce sekretářky mě nějak zvlášť nebavila, ale pan Werder byl starší pán a provozovatel autoservisu. Zvedat telefony, vařit kafe a dělat faktury nebyko nějak zvlášť těžké a hlavně jsem se nějak zabavila. Momentálně jsem na svém notebooku sledovala Owena. Byl to teprve týden co ho propustili z nemocnice. A rozhodně se nešetřil. Od ročního dne chodil běhat a do posilovny. Od doby co jsem ho viděla naposed nehorázně zhubnul. Což se teď snažil nejspíš napravit. Z mého smírování mě vyrušil jeden z automechaniků. Steve. Svobodný, namakaný a taky mi furt čumel na kozy.
,,Summer, drahoušku."
,, Steve?"
,,Mám prosbu. Musím dneska vypadnout dřív, přijela mi sestra."
,,A?"
,,Volal jeden chlap. Má poruchu na autě a odtahovka ho sem veze. Stačí, když to složí před vrata. Zítra se na to vrhnu. Musejí se podepsat papíry."
,,Kdy má přijet?"
,,Asi za hodinu." Skvělý ještě tu zůstat dýl než je nutný.
,,Fajn."
,,Jsi nejlepší." Protočila jsem očima. Jasně. Obzvlášť, když něco potřeboval.
Sbalil si věci a odešel. Normálně jsem dělala od sedmi do tří. Teď jsem tu tvrdla už půl druhý hodiny přesčas a ta zatracená odtahovka nikde.  Složila jsem si hlavu do dlaní.
,,Dlouhej den, Summer?" Nadskočila jsem a okamžitě zvedla hlavu ke dveřím. Opíral se o jejich rám ramenem. Na sobě měl černé džíny , bílou košili a černý kabát. Zírala jsem na něho jako na přízrak. Deckard Shaw osobně.
,,Co chceš?" Usmál se.
,,Dalo mi práci tě najít. Jsi dobrá, vážně." Opřela jsem se v křesle.
,,Budu hádat. Ty seš ten chlap co má poruchu na autě. Hádám, že venku není na podválu co?"  Neodpověděl mi. Povzdechla jsem si.
,,Co mě prozradilo?"
,,Ta nemocnice je soukromá víš a mají dobré zabezpečení. O to jsem se postaral. Obzvlášť po technické stránce."
,,Fajn. Tak jsi mě našel a co teď?"
,,Utekla jsi."
,,Jen jsem začala žít normální život jak jsi chtěl." Zamračil se.
,,Jak jsem chtěl? O čem to sakra mluvíš?" Povdechla jsem si a vstala jsem. Sáhla jsem po kabelce. Chystala jsem se odejít, ale on se nehnul ze dveří.
,,Dovolíš?" Místo, aby uhnul mi zatarasil východ úplně.
,,Nikdy jsem nic takovýho neřekl. Měla jsi počkat na základně. Vem si to překvapení, když jsem tam dorazil a ty jsi byla v trapu. Ukradla jsi auto a vzala čáru."
,,A ten dopis byl jako co?"
,,Dopis? Vypadám snad jako  někdo kdo píše zasraný dopisy?" To mě trochu zarazilo.
,,Nikdy jsem nebyl chlap pro tebe. Nejsem ten co ti dá bílý laťkový plot a dům. Nedám ti bezpečí po, kterém by jsi prahla. Mám příliš mnoho nepřátel a ty by jsi byla vždycky má slabina. Žij svůj normální život. A to co se stalo ber jako povyražení.
Deks." Odrecitovala jsem mu dopis, který mi kurva úpěl v hlavě, protože jsem měla ztracenou eidetickou paměť. Zamračil se.
,,Kdy jsem ti ho měl údajně dát?"
,,Dal mi ho Brian než mě posadil do tý podělaný helikoptéry."
,,Nic jsem mu nedal. Nic jsem nenapsal."  Mlčela jsem. V hlavě jsem si to všechno přehrávala.
,,Proto jsi utekla?"
,,Věděla jsem, že si mi nic neslíbil. Nejsem zas tak naivní ale..."
,, Přesto jsi utekla."
,,To jsem celá já."
,, Kocchar pro tebe už hrozbou není, kdyby tě to zajímalo."
,,Zabil jsi ho?"
,,To štěstí měl Hobbs."  Usmála jsem se.
,,A to že žere co?"
,, Věř mi, že bych toho parchanta nezabil tak rychle. Nezasloužil si rychlou smrt. Ne, když chtěl něco co je moje."
,,Tak tvoje hm? Taky si někdo fakt fandí."
,,Jsem majetnickej a o to co je moje se starám."
,,A říkáš mi to proč?" Udělal krok kupředu a já zase dozadu. Zavřel za sebou  dveře. Svlékl si kabát a pověsil ho na věšák vedle dveří.
,,Co to děláš?" Začal si rozepínat košili. Knoflíček po knoflíčků. Zadkem jsem se opřela o pracovní stůl.
,,Tady tě z dovolením zastavím." Neposlechl mě. Rozepnul poslední knoflík a přešel líně ke mě. Svaly se na jeho břiše vlnili jak je zatínal. Džíny měl nebezpečné nízko a odhalovali to žhavé véčko, které většina ženského rodu milovala. Opřel se pažemi vedle mých boku a obličej přiblížil k mému.
,,Dej mi jedinej důvod proč bych měl teď přestat." Dotkla jsem se tvrdých svalů na jeho břiše a koutkem úst jsem se usmála.
,,Trefil si špatnej týden, Casanovo. Možná ten další."  Semknuk rty a pobaveně zvedl koutky.
,,Koupelna tady asi není co?"
,,Je, ale do tý by jsi mě nedostal ani za milión. Uklízecí četa tady zrovna neodvádí dobrou práci." Zapnula jsem mu košili a urovnala límeček. Ustoupil a já si přehodila kabelku přes rameno. Nechal mě dojít ke dveřím.
,,Jestli znova utečeš. Najdu si se." Překvapeně jsem se zastavila a otočila.
,,A já myslela, že dáme večeři nebo si přišel fakt jen na sex?" Měřil si mě pohledem než odpověděl.
,, Večeře zní fajn."

💣💣💣

Krájela jsem batáty na hranole a pokutovala po muži vedle mě co dělal steiky na kontaktním grilu a to předtím vykouzlil rychlou, pepřovou omáčku na maso.
,,Na co tak koukáš?"
,,No je to jako bych viděla prezidenta sekat trávník."
,,Jsi překvapená, že umím vařit?"
,, Upřímně? Jo."
,,Co od tohodle čekáš, Morgan?"
,,Život mě naučil, že nemám očekávat nic. Pak není člověk zklamaný."
,,Pokud ten dopis co jsem údajně psal tvůj bratr tak měl v něčem pravdu. Nemůžu ti dát laťkový plot a dům." Opřela jsem se bokem o linku a rozmáchla rukou v níž jsem držela nůž.
,, Připadám ti jako tip domácí puťky, která celej den sedí na zadku v šatičkách a čeká až se mužíček vrátí z práce, aby mu naservírovala teplou večeři a pak splnila manželské povinnosti?" Pozoroval mě.
,,Ne."
,,Tak vidíš. Já nechci žádnej podělanej laťkovej plot. Nehledě na to kdo by ho furt natíral. Vopruz."
,,Jsme z rozdílných světu."
,,V tom tvým světě jsem chvíli žila."
,,Morgan."
,,Proč mi najednou připadá, že si něco snažíš rozmluvit. Víš vůbec co chceš, Deksi? Nejdřív mi vyhrožuješ, že když uteču, že si mě najdeš a teď si tedy protiřečíš."
,,Jak by se ti líbilo v Londýně?"
,, Cože?"
,,Slyšela jsi mě. Jak by se ti tam líbilo?"
,,V Londýně jsem byla maximálně pracovně a moc jsem toho neviděla." Přikývl.
,,Co by jsi řekla na krátký výlet?"
,,Jako fakt?"
,,Jo."
,,Tak fajn."
,,Fajn?"
,,Jasně."
,,Tak tedy fajn."