The Deathly Wings

Kapitola 15

Tak jo, není nijak zvlášť dlouhá, ale je tu! :D Musela jsem si to všechno celý znovu přečíst, abych si vzpomněla, co se tam vůbec dělo, a tušim, že vy s tim taky budete mít problém, takže shrnutí toho co už se stalo!

Matt+Beatrice

Eric+Cass

Matt+Fia

"Michael+Beatrice"

Běhání, Bea si vylosovala Gabriela.

Nějaký otázky? :D

Běhání může být super - člověk se zpotí, nadýchá čerstvýho vzduchu, zdravě namůže svaly... Ale není nic skvělýho na běhání s Gabrielem. Po pěti minutách běhu už umírám, zaostávám za ním o dobrých 10 metrů a jsem naprosto přesvědčena, že on běhá už od narození. Mám sice perfektní výhled na jeho zadek, ale ta bolest na plicích, ani ten pocit, že umřu, mi za to nestojí. 

"Víš o tom... Že... Do cíle... Musíme doběh...nout... oba, že jo?"dostanu ze sebe během lapání po dechu. Gabriel mě ignoruje. Uběhnu dalších pár metrů, při kterých proklínám svět a takzvanou štěstěnu, která mi vybrala zrovna Gabriela, než konečně usoudím, že dál už prostě nemůžu. Myslela jsem si, že nejsem tak hrozná běžkyně, ale Gabriel mi moje sebevědomí naprosto zničil. Zajímalo by mě, co by dělal, kdyby vyfasoval Cass. Svou příležitost na zastavení spatřím o další metry dál. Lesní cesta, po které naše trasa vede, má miliony výmolů a kořenů (řikám si, jestli nám tuhle cestu Eric nevybral schválně, aby nás trochu oslabil) a já přímo před sebou uvidím jeden opravdu obrovskej balvan. V duchu se pokřižuju a doufám, že to nebude moc bolet, než schválně nezvednu nohu a vrazím jí přímo do balvanu. Bohužel se ale netrefím rovně, takže se mi hodně nemile ohne kotník. Vykřiknu bolestí, druhá noha se mi podlomí a já se skácím na zem. 

"Au, au, au..."kňučím a držím se za kotník. Jsem vážně nešikovná, ani bezpečně padat neumim! Držím si kotník ve snaze udržet tu bolest pod mými prsty, ale ta neslábne. Naopak cítím, jak mi kotník natéká a opravdu mě to děsí. 

"Jsi...?"

"Jestli se zeptáš, jestli jsem v pořádku, přísahám, že ti jednu vrazim."fňuknu a zjistím, že mám tváře plné slz. Gabriel, kterému se nějak podařilo dostat vedle mě aniž bych ho zaregistrovala, (což ale není zas až tak obtížný, vzhledem k tomu, že mě naprosto zaměstnává bolest v mém kotníku) si klekne, překvapivě jemně odstraní mé prsty pryč a vymění je za svou studenou ruku. Chlad, který z ní vyzařuje úspěšně mírní mou bolest. Zvednu ubrečené oči a setkám se s jeho pohledem. Překvapí mě, že v nich nevidím nenávist ani naštvanost, jen... něhu? Ve čtení v očích jsem nikdy nevynikala. Chvíli se na sebe jen tak mlčky díváme, zatímco mi chladí nohu, než uhne pohledem. 

"Omlouvám se, že jsem tolik pospíchal."zamumlá. Přes bolest se usměju. 

"Myslela jsem, že to zvládnu."pokrčím rameny. Upřímně, mám pocit, že bolest v kotníku ustupuje. 

"Snad to bude jenom vyvrknutý a ne výronovatý. Úplně nevim jak bych tě odsud dostal, tahat se s tebou nehodlam."

"Nebyls to náhodou ty, kdo mi řikal, že bych měla přibrat, páč jsem jako žížala?"pronesu uraženě a on se na mě usměje. Gabriel. se. na. mě. usmál. Konec světa se blíží. 

"To ale neznamená, že se s tebou chci tahat."opáčí pořád s úsměvem a já mu ho prostě musím oplatit. Má ďolíčky na obouch tvářích a vypadá mnohem mladší, když se usmívá. Taje mi z něj srdce. 

"Pojď, zkus se postavit."úsměv mi okamžitě opadne a vážně zavrtím hlavou. Jenom představa chození mě bolí.

"Budu tě držet, ale nechci aby ti to ztuhlo. Musíme to zkusit rozchodit."zaúpim, ale to už mě vytahuje na nohy. Při prvních pokusech syčím bolestí. Jeho ruka je pevně utažená kolem mého pasu a při každém nebezpečí mého sesunutí na zem, ještě zpevní. Jeho vůně mě obklopuje a to, jak se ke mě jeho tělo tiskne je jediný důvod, proč se pořád zkouším na bolavou nohu postavit. Trvá pár minut, než na ní dokážu opravdu stát a dalších pár, než zvládnu udělat 3 neohrabané kroky. 

"No... Na běh to už dneska nevidim. To bude ale dlouhá procházka!"zamrmlá Gabriel a pustí mě. Dojde mi, že se vrátilo jeho protivný já a povzdychnu si. To ale bude.