Navždycky✅

🐾18.🐾

Brooklyn
Ležela jsem jak tělo bez duše. Jak mi tohle mohl udělat? Vždyť já mu věřila. Musím si jít zabalit na ten lyžák. Všechny věci mám už tady. Zítra odjíždím. Aspoň nebudu v tomhle městě. Jsem na pokoji sama. Někdo zaťukal. Zase nemluvím. Nikomu nevěřím.

Otevřeli se dveře a dovnitř vešla ta žena, která mě sem odvezla. Nesla nějakou krabici.

,,Tohle ti přinesl nějaký kluk." přikývla jsem a nechala to být. Zase odešla. Sedla jsem si a podívala se na tu krabici. Vzala jsem si ji k sobě a otevřela. Navrchu byla obálka. Otevřela jsem jí a přečetla si co bylo uvnitř.

Princezno
Moc mě mrzí co se stalo. Vím, že to asi nechceš slyšet ani číst, ale já nic nenahlásil. Mám takové malé podezření, že to byl ten náš správce Zinkerz. Rád bych tě viděl a všechno ti to řekl osobně. Mám tě moc rád a tohle jsem ti chtěl dát hned jak přijedu. Myslel jsem, že můj návrat bude hrdinější ;) myslím, že se ti to bude líbit. Až budeš mít chuť a budeš ve mě mít zase důvěru dej vědět. Rád bych tě viděl. A zkusím vše vyřešit.
Theo

Položila jsem ten dopis a podívala se co je v té karbici. Byli tam brusle (média). Vytáhla jsem je a podívala se co je na nich napsané. Princess. Usmála jsem se.

Položila jsem je vedle postele a šla balit. Všechno jsem měla hotové až když bylo deset večer. Šla jsem rovnou spát.

• • •

Ráno mě budila ta paní. Dovezla mě ke škole, kde už byl autobus. Věci už jsme měli v úložném prostoru a čekalo se ani to až tady budou všichni.

,,Princezno." ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a viděla Thea. ,,Rád tě zase vidím. I když to mohl být lepší návrat."

Já se jen usmála. A podívala se na svoje ruce.

,,Aha ty nemluvíš. Promiň pokud jsem něco udělal, ale já jsem tě vážně nenahlásil. Vždyť já tě chci mít u sebe. Tohle" celou dobu měl ruce za zády a teď mi podal středně velkého béžového medvídka. ,,jsem ti přivezl. Našel jsem ho hned první den. Jinak ty brusle jsou od nejlepšího chlapa co je dělá v Evropě."

,,Slečno Keylez pojďte si nastoupit. Jinak jedeme bez vás." šla jsem tam, ale uprostřed cesty jsem se zastavila a vrátila se. Dala jsem mu pusu na tvář. A běžela k autobusu.

Celou cestu jsem na něj myslela. U sebe jsem měla toho medvídka. Cesta trvala asi dvě hodiny. Nikdo u mě neseděl. Když jsme tam dojeli, tak jsme museli jít ještě asi kilometr do kopce. Byla jsem uprostřed kopce a už nemohla.

,,Chceš pomoct?" za mnou se objevil Leo.
,,Asi ne díky." odpověděla jsem.
,,Jak myslíš. Nabídka byla."

Došli jsme k chatě a tam nás učitelka zastavila. Všichni sotva popadali dech, včetně mě.

,,Takže teď budu říkat jména a čísla pokojů. Ano rozradili jsme vás, takže ty co chtěli být spolu nebudou." vytáhla nějaké papíry a začala číst.

Já jsem skončila s nějakými holkami co ani neznám. Nejlepší bylo, že jsme měli pokoj s koupelnou. Zabrala jsem si postel nahoře. Nikdo mě tam neotravoval a tím pádem jsem nikomu nemusela odpovídat.

Vedle nás měl pokoj Leo a nějakou dva kluci. My jsme byli na pokoji čtyři. Měli jsme do večeře volno a tak jsem si chtěla číst.

,,Hele ty. Budeš s námi hrát karty?" podívala se na mě jedna z holek. Jen jsem zavrtěla hlavou a dál četla.

,,Jak se vůbec jmenuješ?"
,,Brooklyn." řekla jsem polohlasně.
,,Aha. Já jsem Avery." představila se černovláska.
,,Já jsem Camilla." řekla blondýna. Vypadala docela uměle. Vlastně tak vypadaly všechny.
,,No a já jsem Penelophe. Peny." řekla druhá blondýna.

Já se jen usmála a podívala se na telefon. Měla jsem tam jednu zprávu. Od Thea.

Theo: Princezno. Rád jsem tě zase viděl. Je mi líto, že mi nevěříš. Miluji tvůj hlas. Jinak proč ti píšu, kromě toho, abych řekl tohle všechno. Napiš až dorazíte, mám o tebe strach.

Usmála jsem se a rozmýšlela se, jestli mu odepsat. Nakonec jsem to udělala.

Já: Jsem v pohodě. Na pokoji mám další tři holky, které vypadají dost uměle. Jak se máš ty doma? Jinak děkuji za medvídka.

Odpověděl mi vzápětí.

Theo: Jsem moc rád, že si v pohodě. Jinak ty holky nech být a užívej si. Já doma? Blbě. Nejsi tady ani ty ani pan mistr Leo. Jsem moc rád, že se ti ten medvídek líbí. Jak se tam máš ty?

Já: Lepší to nikdy nebylo

Theo: Co se děje princezno?

Já: Nic musím jít.

Dál jsem už nic nenapsala. Vstala jsem a šla na chodbu. Rovnou jsem došla i ven na nějakou terasu. Byla to větší chatka, kde jsme bydleli.

Telefon mi neustále zvonil. V očích se mi objevili slzy. Nechala jsem je volně stékat. Je mi šestnáct za necelé dva týdny mi bude sedmnáct. A potom budu muset ještě být čtyři roky v tom hnusném dětském domově.

Opřela jsem se o zábradlí co tam bylo a koukala do tmy. Po chvíli jsem uslyšela volání na večeři. Našla jsem ty holky a sedla si k nim.

,,Kde si byla?" zeptala se mě, myslím že Camilla.
,,Nikde." zamumlala jsem. Přinesli nám jídlo a já začala jíst. Teda jíst, no dloubla jsem se v tom. Moc mi to nechutnalo.

Jen co jsem měla možnost jsem vystřelila z jídelny a zabrala si koupelnu. Vysprchovala jsem se a zalehla do postele. Zkontrolovala jsem telefon. Měla jsem tam dva nepřijaté hovory a několik zpráv a pořád od toho samého člověka.

Theo: Co se děje?
            Proč neodepisuješ?
            Princezno stalo se něco?
            Dej mi vědět jestli si v pořádku. Mám o tebe strach.
            Fajn vzdávám to. Až budeš mít chuť tak klidně napiš. Já se vnucovat nebudu.

Přečetla jsem si všechny zprávy. Rozhodla jsem se mu odepsat jenom, že jsem v poho a ať nemá strach. Byl ula jsem ho a snažila se usnout.

Už by se mi to skoro podařilo, kdyby nepřišli ty tři umělkyně a nezačali řvát na celý pokoj, ne-li na celou chatu. Zabrala jsem se pod peřinu a snažila je nevnímat. Jinak pokoj máme v podkroví.

• • •

V noci mě probudila bouřka. Slezla jsem z postele a vyšla na chodbu. Měla jsem v ruce telefon a rozhodla se to udělat.

,,Ahoj princezno, děje se něco?"

,,Nevadí, že volám že ne?" zašeptala jsem.

,,Jasně, že ne copak se děje?"

,,Je mi to trapný, ale bojím se. Je tady bouřka."

,,Klid. Není to trapný, rád ti pomůžu ano?"

,,Ano."

Začal mi vyprávět nějakou pohádku. Pozorně jsem poslouchala a přestala vnímat tu bouřku.

,,Je to lepší?" zeptal se, když skončil.

,,Jo trochu jo. Děkuji." šeptala jsem.

,,Takže princezno, moc rád jsem ti pomohl, ale jestli si chceš povídat, tak budeš muset počítat s tím, že možná usnu."

,,Já děkuji. Klidně jdi spát. Dobrou."

,,Dobrou."

Položil to a já se vydala zpátky na pokoj. Lehla jsem si a začala si přehrávat tu pohádku znova a znova. Po chvíli jsem upadla do říše snů.