Navždycky✅

🐾26.🐾

Theodor
Měl jsem namířeno za svoji princeznou. Včera večer jsem pro ni vytvořil koláž. Byly tam fotky nás všech. Jako naši party. Něco z Vánoc a něco z dřívějška.

Dorazil jsem do nemocnice a vydal se za ní. Došel jsem do chodby, kde byl její pokoj. Byl tady docela velký rozruch.

Všichni pobíhali sem tam. Zastavil jsem jednu sestřičku.

,,Co se tady děje?"
,,Jedna dívka má krvácení do mozku musime ji dostat na sál." řekla a zase spěchala pryč.

Rozešel jsem se k pokoji, když ji vyváželi. Na posteli. Byla napojena na několik hadiček. Byla jako mrtvá.

,,Princezno!" vykřikl jsem a běžel k ní. Chtěl jsem ji chytnout za ruku, dát pusu, ale někdo mě zarazil.

,,Klid pane. Musíme ji odvézt na sál. Posaďte se a mi vám potom dáme vědět. Pokud jste rodinný příslušník?"

,,Přítel, ale ona to ještě neví - tedy nepamatuje si to."
,,Dobře." řekl a odešel. Všichni odešli.

Položil jsem ten rámeček na ty plastové židle. Pěstí jsem udeřil do zdi. Několikrát.  Vlastně jsem do té zdi bouchal tak dlouho, dokud mi z rukou netekla krev.

Frustrovaně jsem vydechl a sedl si na židli. Nemůže umřít. Já ji tady potřebuji. Opřel jsem si hlavu o zeď a zavřel oči.

• • •

Musel jsem usnout. Někdo mi klepal na rameno. Trhnutím jsem se probudil. Přede mnou stála sestřička.

,,Pane, vaše přítelkyně je stabilizovaná. Víc vám, řekne doktor." zvedl jsem se a šel za ní.

Dovedla mě do místnosti se stolkem. Bylo tam sklo a za ním ležela. Měla zavázanou hlavu a byla v bezvědomí.

,,Pane...?" ozvalo se za mnou. Nechtěl jsem se otáčet, a tak jsem jsem jen odpověděl.

,,Peterson."

,,Pane Petersone, je mi to moc líto, ale vaše slečna možná oslepne. Nedokázali jsme to úplně zachránit. Je to možnost padesát na padesát."

,,Dobře a kdyby ano? Co mám dělat pro to, aby žila plnohodnotný život."

,,Zatím to není aktuální. Tady se nehraje na žádné kdyby. A víte co si myslím?" odmlčel se, asi si myslel, že mu odpovím, ale na to jsem neměl buňky. ,,Myslím si, že vaše slečna je velká bojovnice a zvládne to. Bude v pořádku. Jenom musíte, že si vás nebude znova pamatovat. A nechci vám dávat velké naděje, ale je možné, že ji buďte muset skoro každý den připomínat kdo jste."

,,Udělám, vše pro to, aby mohla žít plnohodnotný život, bez ohledu na omezení."

Doktor už na to nic neřekl, ale slyšel jsem klapnout dveře. Očividně odešel. Povzdech jsem si a opřel dlaň a o to sklo.

,,Můžete jít za ní, ale pouze pod podmínkou, že to na mě neřeknete."

,,Samozřejmě, bude to naše tajemství."

Zvedla se a podala mi nějaký oblek. Vzal jsem si ho a ona mě pustila k ní. Pomalu jsme došel k ní a chytl ji za ruku.

Měla jí ledovou. Políbil jsem ji hřbet ruky. Utekla mi jedna slza. Rychle jsem ji setřel.

,,Lásko já budu dělat co můžu, aby si se uzdravila, ale i ty musíš bojovat. Nevzdávej se. Udělej prosím všechno pro to, aby si uzdravila. Miluji tě."

Seděl jsem tam a poslouchal pípající stroj, který už mě začínal pomalu srát.

,,Pane Petersone. Musíte už jít, za chvilku přijde doktor a neměl by vás tady najít."