Navždycky✅

🐾27.🐾

Brooklyn
Probrala jsem se. Všude bylo bílo a nikde nikdo.  Zkusila jsem se rozhlédnout, ale vážně tady nikdo nebyl.

,,Halo je tady někdo?"
,,Ahoj Brooklyn." ozvalo se za mnou. Byla to babička. Ta mě měla vždycky nejraději.

,,Ahoj babi, co tady děláš?"
,,Já? Spíše co tady děláš ty? Nemáš být náhodou dole a užívat si svoji lásku."

,,Jakou lásku?"
,,Ty si to nepamatuješ? Tady to místo znamená, že se můžeš rozhodnout jestli chceš žít a nebo ne. Věř mi já si vybrala špatně, ale bylo to správné, každý musí někdy zemřít. Hlavně se rozhoduje srdcem."

,,Babi a jak poznám, že je to rozhodnutí správné?"
,,Podle toho co ti říká srdce. Já jsem se rozhodla jít sem, protože už mě to samotnou nebavilo. A navíc mi chyběl tvůj dědeček."

,,Ale já tam nikoho nemám. Chci být tady s tebou."
,,Nemáš? A co ten kluk co za tebou pořád chodil?"
,,To je kamarád. Ani ho pořádně neznám."

,,Ale on by chtěl být víc než kamarád. Tak jdi dolů a buď s ním."
,,Babi, ale já ho moc neznám."
,,Neboj poznáš." babička mi něco vhodila do obličeje a poté zmizela.

• • •

Snažila jsem se probrat a otevřít oči, ale nešlo to. Nakonec se mi to povedlo. Oslepilo mě světlo. Rozhlédla jsem se a viděla tak maximálně doktora. A na puse mám tu dýchací masku.

,,Slečno, jak se jmenujete?"

,,Brooklyn Keylez." zamumlala jsem přes tu masku.

,,Kolik vám je?"

,,Sedmnáct."

Doktor jen přikývl a odešel. Já jsem bezmocně ležela s pozorovala strop. Otevřeli se dveře a v nich byl Theo.

,,Ahoj." řekl opatrně a sednul si na židli co byla u mojí postele.

,,Ahoj."

,,Víš kdo jsem?"

,,Theodor Antony Peterson. Můj přítel." řekla jsem. Já si to pamatuji. No ty vole.

Zahlédla jsem jak se rozzářil. Chytl mě za ruku. Já si druhou rukou sundala tu masku.

,,Můžu tě o něco poprosit?" zeptala jsem se.
,,O cokoli."
,,Polib mě konečně."

Usmál se a naklonil se nade mně a políbil mě. Ruku jsem položila na jeho tvář. Bylo to překrásné. Jako kdyby to byl můj první polibek. 

Odtáhl se a měl úsměv od ucha k uchu. Posadil se na konec mojí postele a pořád mě držel za ruku. 

,,Co je vlastně dneska za den?'' zeptala jsem se. ,,Za prvé je březen a to desátého. A je myslím pondělí.'' zasmál se. 

,,Cože? To už je březen? Jak dlouho jsem byla mimo?''

,,Přibližně dva měsíce. Jo mám ti od učitelů vyřídit, že ti drží palce a ať si s učením neděláš starosti. A od kluků a Evelyn, že už jim chybíš. Nathan a Charlie se taky ptali jak ti je. Jo a Wesley ti taky drží palce.''

,,Tak jim všem vyřiď, že jsem v pohodě a ať se někdy staví. A kdo je Wesley?'' odpověděla jsem mu už docela unaveně. ,,Jeden kluk co jsem mu pomohl a on zase mě, někdy tě s ním seznámím, je docela fajn.'' pomalu se mi zavíraly oči. 

,,Tak se v klidu vyspi, já přijdu zase zítra.'' dal mi pusu na čelo a odešel. Já jsem zavřela oči a v klidu usínala. 

. . .