Viděla jsem pravdu...

3

   ,,Sofie hejbni zadkem! Už to jede!" Náš autobus, číslo 5, právě přijížděl na zastávku a já vážně nechtěla aby mi ujel. Proto jsem běžela jak jen mi to ta asi tunová aktovka dovolovala. Zato Sofi to dost nefeelovala.
   Doběhla jsem do autobusu. ,,Prosím počkejte na mojí kamarádku," spustila jsem hned na řidiče a ten jen přikývl a nechal přední dvere otevřené, aby mohla Sofča nastoupit. Nemyslete si, Sofča je dobrá běžkyně, ale taky má v oblibě vysoké podpatky, takže běh je pro ní ve většině případech docela výzva. Naopak já vysoký podpatk, skoro nikdy nenosím.
   Niceméně autobus doběhla, poděkovala řidiči a posadila se na volné místo přímo u dveří. ,,Prý děkuji," odfrkla jsem si, ,,děkovat bys měla mě." Sofi se omluvně usměje. ,,Mně je jasný, že jsi mu to řekla ty, ale taky se na mě mohl vykašlat a prostě ject." Přikýbla jsem. ,,Taky pravda."
   Po chvilce  trapného ticha Sofča vytáhla nové téma: ,,Asi blbá otázka se ptát, jestli se těšíš do tý Anglie, co?" Protočila jsem panenky, ale nenuceně jsem se zasmála. ,,Bingo Sherlocku," odtušila jsem.
   ,,Jedeš k Metropolu?" Sofi změnila téma. Její paměť je vskutku výjmečná. ,,Zlato už ses ptala. Ano jedu a dokonce budu čekat na 16 takže budu čekat na stejný straně jako ty." Sofi vypískla radostí. Ona je taková milá a upřímná a vždycky svoje povity ukazuje úplně na rovinu. Pár lidí po nás hodilo divný pohledy, ale obě jsme dělali, že jsme si toho ani nevšimly.
   ,,Počkej, však 16 jezdi i Mirda!" Jsem fakt nadšená, že to Sofi vytáhla. Fakt moc. ,,Omg vážně," hrála jsme překvapenou ale herectví mi jikdy nešlo. ,,Nekecej Sofi, to jsme si za těch sedm let fakt nevšimla,že Mirda jezdí 16, když bydlí v Litvínovicích."
   ,,Já vím, že jsi z toho mrzutá," začala opatrně a stejně opatrně pokračovala, ,,ale já za to fakt nemůžu  mě to jen tak najednou napadlo." Mávla jsem nad tím rukou. ,,V poho, neber mě vážně,jenom mě to fakt štve." Sofi se zasmála. ,,Se ti nedivim, Konečná to dneska fakt zabila." Zahrozila jsem jí zdviženým ukazovákem. ,,Mlč, nebo tě prohodim oknem!"
   Sofi se tomu zasmála, ale už mlčela. Díky bohu.

- Asi o 5 minut později -

   Autobus zastavil u Metropolu a my se Sofi vystoupili. Rozhlédla jsem se po celý zastávce, ale Mirda naštěstí nebyll nikde k vidění. Díky bohu, většinou jezdi už od Nádraží. Jakoby zas tak často s nim 16 nejezdim, ale jak jsem řekl Sofče, za sedm let se toho dá zjistit hodně.
   ,,Hele! Já mam štěstí!" Vypískla (už zase) Sofča. ,,Z čeho tak usuzuješ," zeptala jsem se a upřímě, už jsem se bála, co zase vymyslí. ,,Se koukni, 10 mi jede za dvě minuty!" Zatvářila se spokojeně ale pak se zase trochu namračila. ,,Jajks... tobě to jede až za osm minut... nechtěla bych."
   Koukla jsme na tabilu a ono to tak fakt ukazovalo:
16 - Litvínovice, Mokré, Točna - 8 min
   ,,Sakra... doufám že stihnu trénink!"  Sofi nad tím jenom lhostejně mávla rukou. ,,Nebooj, to stíháš."  Má pravdu, nevim proč se stresuju, trénink mám od sedmi a nejsou ještě ani tři. Jakoby stejně předešlej bus jsem nemohla stihnout, jel 2 minty před koncem naší poslední hodiny a ještě jsem musela jít na oběd.
   Z přemýšlení mě vytrhla Sofi. ,,Tak čau, zítra se uvidíme!" Všimla jsem si, že její bus už přijel, takže jsem jí zamávala a obětovala jsem její pozdrav. ,,Čaukyy užívej života a pozdravuj Míšu s Viky!" Sofi přikývla a konečně nastoupila. Sedla si na nějaké volné místo, zamávala mi a autobus odjel ze zastávky.
   Zašmátrala jsme v kapse a vytáhla jsem mobil a sluchátka. Nandala jsem si je a zapla jsme si Linkiny (láskuju forever - to tady bude pravdě podobně ještě hodněkrát 😝).

- Když přijel bus (16) -

   Konečně... Ta 16 měla snad deset minut zpoždění a to čekam na druhý zastávce od začátku trasy. To mi sakra vysvětlete, kde mohla reálně stát tak dlouho, aby přijela tak pozdě. Tyhle věci mi jednoduše nejdou na mozek.
   Otevřeli se dveře a vystoupili asi 3 lidé. Zato ze zastávky se jich do busu hrnulo asi 10. Já byla jedna z prvních, ale stejně jsem se neposadila, snad ani jediná sedačka nebyla volná. Zamířila jsme tedy na místo pro kočárky a ano, vím že když nejsem/nemám kočárek, nemám tam co dělat, ale kam si asi tak jinam mam stoupnout?
   A hádejte, kdo tam taky stál? Nechte se podat, byl to Mirda. Že to vůbec překvapuje... Rozhodla jsem se ho ignorovat a že na to mám talent. Do busu se ale hrnulo čím dál víc lidí a Mirda se začal nenápadně přibližovat víc směrem ke mě. Ehm, né díky.
   V kapse mi zapípal mobil (jestli vám nejde na kozeky jak jsem to slyšela přes hlasitou hudbu ve sluchátkách, pravda je taková, že mi to zapípalo do sluchátek). Vytáhla jsem ho a zjistila jsem, že mi napsal Ondra, jestli nechceme s nim a jáchymem já, Ami a Lenka zítra na bubble tea a na pokec.
   Jako na většinu takových pozvánek jsem odpověděla, že bubble tea nepiju ale že ten pokec zní fajn. A taky že klidně půjdu, když půjde alespoň jedna z holek. Odeslala jsem tu zprávu a uklidila jsem mobil zpátky do kapsy. Když mi někdo poklepal na rameno. Otráveně jsem si vyndala jedno sluchátko a obrátila jsem se na toho někoho.
   Nebylo to teda přesně "někdo," samozřejmě to byl Mirda. ,,Proč si píšeš s Topkou," vychrlil na mě. Pozvedla jsme nad tim obočí. ,,Tak 1) říká se ,,ahoj" a 2)  co ti doslova je do toho, s kým si píšu?" Pokrčil rameny. ,,Když to takhle říkáš tak asi nic," připustil konečně. ,,Dobrej postřeh," opáčila jsem.
   Chvíli mlčel a já si už chtěla zase nandat sluchátka, když se zase pokusil rozproudit hovor: ,,Sorry za to ve třídě." V duchu jsem byla dost vyjevená. Wtf, Mirda se mi oMlOuVá?! To on umí? (Dobře to trochu přehánim ale u některých lidí si tohle fakt říkám.) Na venek jsem ale jenom pokrčila rameny. ,,Díky. A za co přesně?"
   Teď pro změnu porkčil rameny Mirda. Hezký. Omlová se, ani neví za co. Ale zase snaha se cení. Změnila jsem téma: ,,Ten zájezd do Anglie, to je dost hustý, co?" Mirda přikývl. Chtěla jsem dál nějak udržovat - v rámci možností - normální hovor, a tak jsen pokračovala: ,,Já teda byla jednou v Londýně a bylo to tam fakt- áÁá!"
   Nedokončila jsem větu, protože autobus strašně prudce zastavil a já letěla k zemi. A ke vší smůle na Mirdu. Kterej mě chytil. Ty. Vole. Co se to právě stalo. Doslova si jsem naprosto jistá, že to vypadalo jako nějaká romantická scéna z takových slaďáren, na který kouká Sofi. Bohužel.
   Totálně jsem zrudla a moje první myšlenka byla, že je super, že tu neni Verča nebo Lenka, protože jinak bych asi umřela (hlavně mentálně) a to doslova. ,,D-díky," vykoktala jsem po několika vteřinách, co mě Mirda držel, tak jak se mu povedli mě chytit. ,,Em... nemáš zač."
   Mirda byl skoro stejně rudej jako já. Normálně bych se mi vysmála, ale teď mi bylo cokoliv, jen ne do smíchu. Překvapivě. Midra mi pomohl se normálně postavit a já se radši tentokrát pořadně držela, protože věřte nebo ne, tohle jsem si fakt nechta zopakovat. Ani jeden z nás už nepromluvil ani slovo, jenom když už Mirda vystipoval, rozloučili jsme se.

Třetí kapitolka je na světě. Teď už se alespiň něco málo stalo. Au, tahle scénka mě bolela... (kdo nechodìte ke mě do třídy, nepochopíte.)

Anyway díký za přečtení a za hlasy, mám vás moc ráda <3

Jako vždycky, díky holčičky za podporu. <3

Callypso1
Filomengaaaaa
Lemurkavy
Lilinkatoptop
Lunchmeat23
nagalkaaaaa
BangtanGirlyGirl

(1260 slov)

Sáruše <3