Viděla jsem pravdu...

17

   Celý zbytek dne pokračoval v pochmurné náladě. Vždycky když to vypadalo, že jsme malinko v klidu (divné to řict po smrti svojí kamarádky) zase jsme si vupomněli na tu hrúzu na toaletách.
   K večeru se jak ve filmu ještě zatáhlo a hustě se rozpršelo. Kolem desáté jsme se museli s Lili, Verčou, Sofi a Barunkou rozloučit, protože sli spát k sobě na pokoj.
   Nikdo z nás neměl chuť se osprchovat, tak jsme se navzámej přesvědčili, že na to se vrhneme ráno. V pyžamech jsme leželi každá na své posteli a dlouho do noci jsme si povídali. Co bude dál?

-

   Ráno jsem se vzbudila snad až po deváté, nikdo se nás očividně neobtěžoval budit, protože Barča ještě taky pospávala, i když se vlastně probudila pár minut po mně.
   Začali jsme se malinko povídat. Hlavní otázka ale byla stejná jako večer: ,,A co bude dál" zašeptala Amina, nikdo jí ale nedokázal odpovědět.
   Nutila jsem se nezačít znova brečet, už jsem na to neměla sílu. Pokusila jsem se odreagovat, tak jsem se šla odprchovat, jak jsem večer řekla.
   Jenže to bylo ještě horší, v prázdné koupelně jsem si připadala ještě víc sama než ve společnosti holek. Navíc sprcha, dlaždičky, umyvadlo... to všechno mi připomínalo koupelnu, kde Lili Nagálku našla.
   I přes to, že smýt ze sebe všechny ty slzy bylo příjemné, sprchu jako takovou jsem si neučila. Rychle sjem to utnula a usučila jsem se, navlekla jsem na sebe tepláky a mikinu.
   Pak mě něco napadlo, mezi tím, co se ostatní holky postupně sprchovali. Po chvilce přehrabovánínv kufru jsem našla blok a penál.
   Schromáždila jsem všechny zatoulané dušičky našeho pokoje u mojí postele a dala jsme každýmu papír a pisátko. ,,Prostě se zkuste soustředit na to dobrý co jsme spolu s Natuškou zažili,"vysětlila jsem stručně.
   Vyslivit její jméno mě stálo děsnou várku sebeovládání a i tak to bolelo, víc než si dokážete představit.
   Tak jsme psali zážitky, popsali jsme jedeny dva, tři papíry a pořád jsme pokračovali. Oslavy, schody, přespávačky, maturáky a další úžasnoti.
   Nakonec jsem prostě seděli, pocídali si, osvěžovali jsme vzpomínky a já se konečně malinko rozveselila a hlavně trochu uvolnila.
   Naší pamětní sešlost rozpustila až Konečná, která nás přišla odvést na oběd. Až v tu chvíli mi došlo, že snídaně vlastně nebyla a že mám dost hlad.
   Všechny jsme tedy odešli na oběd a cestou jsme narazili  a druhou oůlku party, která vypadala jako my: vlastně všichni vypadali tak divně. Asi to bude tim že nám umřela spolužačka hele, okřikla jsem se v duchu abych přestala kritizovat vzhled ostatních.
   Posadili jsme se ke stolu a váhavě jsme se dali do jídla. Najednou se ke mně přes stůl naklonila Lenička. ,,Hej Sáruší... prej že včera našli u bazénu nějaký hosté večer Patrika s Robertem, taky...však víš." Ani to nemusela doříct, jasně že jsem věděla.
    To bylo jasný, matně si vzpomínám, že tu noc/večer co byla párty jsem od bazénu odcházela později, protože jsem si ještě šla zaplavat. Všimla jsem si, že kořenovci tam nechali plechovky od těch nealko piv a když jsem cestou potkala právě Patrika s Robertem, upozornila jsem je na to.
   Všechno tohle jsem vyklopila holkám. ,,Takže to je jasný, šli tam pro ty plechovky a," Anička si přejela prstem po krku. Bylo mi jasné že naznačuje smrt ale nepomohla jsem si: ,,Proč bych mu přejíždel prstem po krku?" Obohatila jsem přítomné o hlášku Draxe z prvvních Strážců Galaxie.
   Anička a vlastně všichni kdo Strážce viděli se pousmáli a já byla ráda, že i takovýhle kraviny pomáhají na špatnou náladu, která celkově ve třídě panovala.
   Dojedli jsem oběd více méně v tichosti, sem tam se některá z nás pokusila zlehčit atmosféru nějakou hláškou nebo vtípkem, tak jsme z oběda odcházeli s poněkud lepší náladou než se kterou jsme přišli.
   Ještě před odchodem k nám promluvila Perinová: ,,Kvůli tomu, co se během posledních dnů přihodilu se program na zbytek týdne ruší a do Čech se vrátíme už zítra, odlétáme ve 23:30, z hotelu budeme odcházet okolo 19. hodiny."
   Mohla jsem to čekat, že se budeme vracet dřív, i tak mě to ale trochu mrzelo. Měli jsme mít tolik fajn akcí...
   Vrátili jsme se na pokoj v jedné velké partě a zakempili jsme to u nás. Lenička vytáhla karty, já jsem usoudila, že je nejvyšší čas na Ligretto, tak jsme začali hrát.
   Různě jsme to střídali, i když já byla většinou u Ligetta, kde jsme tomu já s Amičkou více méně vládli, protože s touhle hrou jsem já třeba nejvíc posedlá.
   Během fajn času, co jsme hráli se nám nějak, bůh ví jak, podařilo zprovodit ze světa snad všechny baše zásoby ňaminek. Vůbec to nemám na svědomí já...
   Po asi hodině hraní už mi začali docházet nervy, takovou smůlu jsme už dlouho neměla. Ve hře byla zelená 1 a já měla doslova zelenou 3,4,5 i 6 a pak někde ještě 8,9 a 10, ale tu zelenou 2 jsem za boha nemohla najít, i když jsmejí musela mít.
   ,,JÁ. NEMAM. ZASRANOU. ZELENOU. DVOJKU!" Vztekala jsem se asi tři kola, pak jí tam hodila Lenička, já tam nasázela 3-6.
   No jo, pak nastal problém jménem ,zelená 7.' Minulost se opakovala a já vyřvávala na celej pokoj kam se sakra teleportla zelená 7.
   Když hru ale Anička vyhrála, častečně vzteky ale hlavně smíchy jsme skolabovala a chytila jsem brutální výtlem. Prostě a jednoduše jsem asi pět minut umírala smíchy a válela jsem se na podlaze.
    Nakonec jsme hráli, smáli se a kecali tak dlouho, že se blížila večeře. Verča, Sofi, Lili a Barunka se vrátili k sobě na pokoj, aby se před večeří trochu zkulturnili a já i zbytek našeho pokoje jsme se uchýlili k tomu samému.
   Tak za deset minut jsme už čekali jen na Aminu - kupodivu ne na mě - když to pokoje zase někdo vtrhl. Tentokrát to ale nebyla Lili, byla to Sofi a... Stepman?
   ,,Co ten tady dělá?" Ani jsme si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas, dokud na mě Stepman nevrhl uražený pohled. Sofi se ho zastala: ,,Nech ho být! Hledam Verču prosimtě."
    ,,Nee, to už znova ne," zbledla Anička. Jestli se opakuje to co ráno, řádí tady sériovej vrah nebo nevim.
   ,,Kdy si jí viděla naposledy," vyslíchala jsem jako detektiv. Při té myšlence mě trochu bodlo u srdce. Natálka by vyslíchala úplně stejně, to ona je tady detektiv.
   Sofi se ani na moment nezamyslela. ,,Před cca 5 minutama odešla z pokoje že si jde k vám něco zařídit. Pak jsem odešla já, šla jsem se sejít tady se Štěpou."
   Bože, tyhle naše hrdličky. ,,No tak... byla jsi u vás na pokoji," nadhodila Lenička celkem dobrý nápad. Sofča se plácla do čela. ,,Jsme to ale debylka, nebyla jsem tam."
    Celá naše parta, výjmečně i včetně Stepmana se vydala k vedlejšímu pokoji. Vevnitř nikdo nebyl. ,,No tak jestli šli holky do jídelny tak šla logocky s nima," snažila jsem se uklidnit Sofi, mterá už začala vyšilovat.
    Tak jsme se obrátili na podatku (Sofi doslova) a rázovali jsme si to do jídelny. Našli jsme tam Lili, Barunku a to je všechno. ,,Neviděli jste Verču," ozvalo se asi pětkrát, z toho jednou já a dál nevim.
   Nikdo jí neviděl. Začala jsem už taky docela vyšilovat, když se ozval Stepman. ,,Neser mě Miroslave, kde seš." Říkal si to asi spíš pro sebe, ale Mirda fakt nebyl nikde k vidění.
   ,,Kontrolovala si pokoj kořenovců a sauny?" Obrátila jsem se na Sofi. Ta vypadala jakoby se jí právě rozsvítilo. Ami, Lili, Anička a Barči šli k saunám a já, Sofi, Lenička a Stepman jsme šli k pokoji kořenovců.
   Stepman dolsova vykopnul dveře a pak zmrzl na místě. I já se svojí celkem obstojnou výškou jsem si musela stoupnout na špičky, abych přes něj viděla. A přála jsem si, abych to nedělala.
   ,,Děláš si prdel?" Vykřikli Sofi i Stepman, každý to myslel na někoho jiného...

Nazvala bych to cliffhangrem ale všem vám asi je jasné, co jsme to zas našli... nebo spíš koho🥲😅

Jinak tuhle kapitolku věnuji Callypso1 a Lemurkavy protože tyhle dvě ženušky mě zapsamovapi dohromady přesně 34 zprávama, když se mě snažili donutit ať píšu kapitolu🤗🤣😅

(1375 slov)

Děkuji vám za všechnu podporu a za všechny přečtení, hlasy i komentáře❤❤❤

Nebudu to protahovat, mějte se krásně a budu se snažit vydat kapitolu co nejdřív😘

Vaše Sáruše❤💅👍💕