24 VEČERŮ

1. KAPITOLA

Být princeznou nese jisté oběti. Musím se chovat vybraně, jít všem příkladem, nosit všechny ty honosné róby, co mi moje komorná a nejlepší přítelkyně Annie chystá, v jednom kuse se usmívat a rozhodně neříkat, jak mi tohle všechno leze krkem.

Je 21. století, proboha. Svět se vyvíjí, ale čas jako by se v našem království a naší rodině zastavil někde ve 14. století.

„Nechápu, proč si nemůžu vzít kalhoty," protočím očima, zatímco na mně Annie upravuje dlouhé žluté šaty bez ramínek.

„Nehýbej se, Bridget, nebo tě zraním."

Když Annie konečně dokončí poslední úpravy a zvedne se ze země, přejdu k vysokému zrcadlu, abych se prohlédla. Vlasy mám rozpuštěné, upravené do splývavých vln, tvář jemně nalíčenou, abych vynikla. „Vypadáš úchvatně, jako vždy," pochválí mě Annie se širokým úsměvem.

„Je to tvoje zásluha, jsi kouzelnice," mrknu na ni.

Annie začala pracovat na zámku už před lety. Zprvu tu jen vypomáhala v kuchyni, ale natolik jsme se spřátelily, že jsem přemluvila otce, aby konečně vyhodil Ginu – starou a nerudnou babu, co spíš než starání se o mě zajímalo to, jak dnes princezny upadají a stávají se z nich obyčejné holky v kalhotách.

„Asi bychom měly jít, Bridget. Tvůj otec bude naštvaný, když přijdeš pozdě."

Úsměv na tváři mi při představě dnešního večera poklesne. Je to teprve pár dní, co jsem oslavila 20. narozeniny, a doufala jsem, že s tímhle otec počká alespoň pár měsíců. On počkal pouhých pár dní.

Je tradicí, že jakmile princezna dosáhne 20 let, sjedou se do zámku všichni svobodní a urození mládenci, aby se ucházeli o její ruku. Už jsem říkala, jak je naše království zaostalé? Ano, ani v tomhle jsme ještě nedospěli.

Vždyť i princ Harry si vzal neurozenou dívku a všichni, i jejich království to přežilo. „Tady jsme v Arcadii, broučku. Tahle tradice vznikla už před stovkami let a my tradice ctíme," odbyl mě otec před týdnem.

Snažila jsem se ho přesvědčit, aby to alespoň odložil. Aby mi dal víc času se na to připravit, ať už po psychické, tak po fyzické stránce. On byl ale razantně proti.

„Pojď, Vaše Výsosti," zazubí se na mě Annie a já s povzdechem přikývnu.

Palác je zahalený pod vrstvami sněhu, který napadl už před týdnem. Služebnictvo to tu vyzdobilo světýlky a vánočními dekoracemi, všude planou svíce a v krbech hoří oheň. Voní to tu zimou, což je moje nejoblíbenější roční období. A Vánocemi, což je můj nejoblíbenější svátek.

Cestou do společenské místnosti pozdravím několik komorných, které se na mě jen zdvořile usmějí a jdou si zase po své práci. Být to na mně, účastnili by se plesu i všichni zaměstnanci. Můj otec byl ale jako obvykle proti.

Sál, ve kterém se konají všechny bály nebo podobné společenské události, je vyzdoben ještě honosněji než zbytek paláce. Na stropech visí několik zářivých lustrů, které prozařují celou místnost, na stolech jsou talíře a mísy s cukrovím, pečeným masem a celá místnost je provoněná vonnými svíčkami. Co tu ale jednoznačně kraluje a poutá pozornost všech přítomných, je majestátní, nejméně šest metrů vysoká borovice ozdobená světelnými řetězy a barevnými kouličkami. Táta letos hajným kladl obzvlášť na srdce, aby vybrali co největší a nejkrásnější strom, co se v našich lesích ukrývá.

„Tak hodně štěstí, princezno. Budu poblíž, kdybyste mě potřebovala." Ann se na mě usměje a zmizí v chodbách. Já se zhluboka nadechnu a už už kývnu na dva vojáky po stranách, aby otevřeli, když se po mém boku objeví William.

Můj bratr je vysoký, štíhlý muž se stejně světlými vlasy jako mám já. Oba jsme je zdědili po matce, ale zatímco já po ní zdědila i modré oči, William zdědil oříškově hnědé po otci.

Věnuje mi povzbudivý úsměv, nabídne mi rámě a já se do něj vděčně zavěsím.

Místnost s naším příchodem okamžitě utichne. Zatímco nás muž v obleku uvede, hosté se rozestoupí a my bok po boku projdeme uličkou až ke třem prázdným trůnům. S Williamem se usadíme na ty boční.

O pár vteřin později se hosté opět utiší, když do místnosti vejde král. Náš otec, král George XVI. z Arcadie, vypadá honosně jako obvykle. V perfektně vyžehleném obleku, bílé košili a kravatě a samozřejmě i s ohromnou korunou na hlavě, což mi připomene, že i mně na hlavě sídlí korunka. Snažila jsem se otce i Ann přemluvit, že ji přece nemusím mít, ale oba trvali na tom, že se to sluší. Že bych prý každému měla dát jasně najevo, kdo je tu šéf. No dobře, takhle to možná neřekli, ale chápete.

„Dobrý večer," pozdraví všechny přítomné otec. „Jak jistě víte, moje dcera Bridget II. z Arcadie právě před dvěma týdny oslavila své 20. narozeniny, což je podle naší dlouholeté tradice věk, ve kterém se ženy z našeho rodu vdávají. A proto se dnes večer do našeho zámku sjelo 12 urozených princů a rytířů, aby se ucházeli o ruku mojí nejdražší a jediné dcery Bridget. A ta má, jak říká tradice, přesně 24 dní na to, aby si mezi nimi vybrala svého budoucího ženicha." Otec krátce odhlédne od hostů, aby mi věnoval přívětivý úsměv. Já mu ho oplatím, i když bohužel ne tak nadšeně.

„A teď poprosím svého věrného přítele, pana Jamese de Briana, aby nám urozené pány představil."

S tím se otec usadí a James začne odříkávat jména.

Do místnosti vejde princ Johnson nevím-kolikátý a s přehnaně širokým úsměvem se mi ukloní. Jeho zrzavé lokny mu padají do tváře, zatímco se zase zvedá. Zhluboka se nadechnu a dalších jedenáct jmen zapomenu tak rychle, jak je James představí.

Všichni hosté, i Will s otcem si mé nápadníky prohlížejí s upřímným zájmem, ale já se nezmůžu na nic než na zkoumání faktu, jak jsou všichni stejně nudní. Někteří jsou malí, druzí zase vysocí, jedni hubení, další tlustí, někteří blond, tmavovlasí a někteří už ani moc vlasů nemají. Jeden je horší než druhý a mně se svírá srdce z představy, že si jednoho z nich musím za pouhý měsíc vzít.

Dobré prosincové ráno! 😍
Vánoce se nám blíží a já doufám, že Vám tenhle příběh zpříjemní čekání na ně. Napište mi prosím, jak se Vám líbí.
Děkuju! 😍♥️