24 VEČERŮ

2. KAPITOLA

Jako princezna musím dělat spoustu věcí, které mě nezajímají. Musím jíst podle jistých pravidel, nemůžu se oblékat tak, jak bych chtěla, nesmím říkat to, co mi přijde na jazyk, nebo se nesmím ksichtit na veřejnosti, aby to náhodou někdo nevyfotil a neocitla jsem se na titulní stránce novin.

Jedna z mála věcí, které jako princezna musím umět a které mě opravdu baví, je tanec. Už jako malá jsem pobíhala po paláci, prozpěvovala si a tančila, nutila jsem svého bratra, aby se mnou tančil, a to on tanec z hloubi duše nesnáší. Učila jsem se kroky i v době, kdy už jsem měla dávno spát.

V dospělosti se mým nejoblíbenějším tanečním partnerem stal můj otec, který stejně jako já tanec miluje. Jeho k lásce k tanci přivedla má matka, kterou jsem nikdy nepoznala.

Občas se ale stane, že tanec nenávidím. Jako například v tenhle moment, kdy se mým tanečním partnerem stal o hlavu menší a o deset let starší chlap s pleší, co mi v jednom kuse šlape na nohy a ani jednou se mi nepodíval do očí.

A tohohle si mám vzít?!

Když konečně skladba skončí, můj nápadník se mi ukloní, takže je ještě menší než obvykle, pokusím se vyčerpaně zmizet až k otci, který s úsměvem bloumá po sále, ale po cestě si mě odchytne další nápadník. „Mohu vás požádat o tanec, Vaše Jasnosti?" pronese líbezně světlovlasý klučík s boláky na obličeji, co vypadá nejméně o pět let mladší než já.

Ne! Ne! Ne!

„Jistě," odvětím zdvořile.

Když mi při prvním kroku nestoupne na nohu, s úlevou si oddychnu. Zjevně ale moc výrazně, protože si toho hned všimne. „Vše v pořádku, Vaše Jasnosti?"

„Jistě,-"

„Hubert," doplní mě s úsměvem, který naznačuje, že se ho dotklo, že si nepamatuju jeho jméno.

„Omlouvám se, Huberte. Nejsem moc dobrá na jména."

„To je v pořádku, má paní."

Nic víc už mi neřekne a já jsem za to vděčná. Po deseti tancích už mě tak bolí nohy, že bych si nejradši lehla do postele a další čtyři týdny prospala.

Všichni kolem mě tančí a přesto jako by mě všichni pozorovali. Jako by přemýšleli nad tím, kdo mi za 24 dní navlékne zásnubní prstýnek. Kdyby bylo na mně, byla bych po Novém roce pořád svobodná. Protože kdo by se dobrovolně chtěl vdát za muže, kterého vůbec nezná?

Já jsem nikdy zamilovaná nebyla. Nikdy jsem nezažila to jiskření, o kterém mi povídala Ann. Ann je už tři roky vdaná. Provdala se za našeho šéfkuchaře, mladého a charismatického vtipálka se srdcem na správném místě.

Vždycky, když jsem smutná, si od ní nechávám vyprávět příběh jejich lásky. Poslouchám historky o jejich prvních polibcích, tajných úsměvem a vtípcích, kterými se navzájem zásobovali.

Jejich láska je vlastně jediná, kterou jsem kdy viděla na vlastní oči. Moje matka zemřela při porodu, takže nevím, jak její vztah s otcem vypadal. Slyšela jsem, že byli moc šťastní. Jeden z těch párů, kterým každý závidí.

A co se týče Willa, ten je nejradši zavřený sám ve své komnatě, zatímco se tajně dívá na hokejové zápasy jeho oblíbených týmů. Nikdy ani pohledem o žádnou dívku nezavadil a to se jich po paláci za ta léta potulovalo několik.

„Omlouvám se, ale musím si na moment odskočit."

Můj společník, jehož jméno jsem opět zapomněla, se mi hluboce ukloní a já se co nejrychleji proderu davem až k východu. Proběhnu dlouhou chodbou, ale jakmile zahnu za roh, prudce do něčeho vrazím.

„Do háje!" zaburácím, když sletím na zem. Nebo vlastně ne na zem. Dopadnu na pevné, svalnaté tělo muže v tmavém obleku perfektně šitém přímo na jeho široká ramena. „Netušil jsem, že tenhle výraz patří do princeznina slovníku," zazubí se neznámý. Pořád na něm ležím a zírám do jeho překrásné tváře.

Po několika vteřinách, které jsem strávila téměř v transu, se konečně odrazím od jeho pevné hrudi a vyskočím na nohy. Uhladím si šaty a upravím výstřih, který mi o kousek popojel dolů. Toho si neznámý evidentně všiml.

„Omlouvám se, neměla jsem v úmyslu do vás vrazit."

„Ale vrazila jste." Jakmile se zvedne na nohy, musím se o kus zaklonit, abych mu viděla do očí. Je o dobrých dvacet čísel vyšší než já.

„Jak jsem řekla, moc mě to mrzí. Potřebovala jsem na chvíli na vzduch."

„Všiml jsem si, jak tancujete s tím skrčkem. Nevypadala jste zrovna nadšeně."

„Jestli jste si nevšiml, musím si do Štědrého večera vybrat budoucího ženicha."

„A toho moulu si snad chcete vzít?"

Hledím na něj a na jeho samolibou tvář. Snažím se ho zařadit, ale nedokážu to. „Kdo vůbec jste? Mezi hosty jsem vás neviděla."

„Jsem Samuel, ale vy mi můžete říkat Same."

Prohlížím si jeho kouzelnou tvář, jejíž samolibost mě začíná vytáčet. „Ráda jsem vás poznala, Samueli, ale teď mě prosím omluvte. Musím jít-"

„Na vzduch, jistě."

Přikývnu, naposledy se střetnu s jeho očima a tentokrát pomaleji zmizím na toalety.