24 VEČERŮ

9. KAPITOLA

 „Tak o čem potřebuješ mluvit, Bridget? Opravdu toho mám dnes až nad hlavu."

„Já vím, promiň, ale chtěla jsem s tebou mluvit o uchazečích."

Otec vzhlédne od papírů a zamračí se. „Udělal ti nějaký z nich něco?"

„Ne," zavrtím hlavou, „ale necítím se tu už tolik bezpečně."

„Ach, Bridget," povzdychne si otec. „Tak co mi navrhuješ?"

„Už jsou tu s námi 10 dní a já se za tu dobu sblížila se dvěma z nich. A s těmi ostatními si vůbec nemám, co říct."

„Takže?"

„Takže mě napadlo, že bychom těch zbylých deset poslali domů."

„Ale Bridget, víš, že takhle to nefunguje."

„Ale mohlo by," pokrčím rameny. „Proč budeme následujících 14 dní hostit uchazeče a jejich rodiny, když bychom jim tím dávali jen planou naději?"

Otec přikývne a zahledí se na portrét mé matky, který mu tu visí na zdi. „Zamiloval jsem se do tvé matky na první pohled, věděla jsi to?"

Jsem matce hodně podobná. Zdědila jsem po ní světlé vlasy a modré oči, ale prý taky smysl pro humor a eleganci. „Vždycky nesnášela všechny ty královské povinnosti, které mi ležely na bedrech. Chtěla jen pomáhat lidem, rozdávat lásku a smích."

„Mrzí mě, že jsem ji nepoznala."

„To mě taky, broučku," povzdychne si otec. „Připomínáš mi ji ale každou větou, kterou vypustíš z úst. Každým rozhodnutím."

Pousměju se.

„Kdyby tu teď seděla ona a požádala bys ji o totéž, o co tu žádáš mě, vyšla by ti vstříc. Udělala by cokoli, jen abys byla šťastná."

Pohlédne na mě. „Hned pošlu někoho, aby to zařídil."

„Děkuju, otče."

On přikývne, naposledy věnuje úsměv obrazu mojí matky a vrátí se k práci.

Po obědě, který jsem strávila jen ve společnosti Annie ve své komnatě, se shromáždí všichni uchazeči v trůním sále. Můj otec sedí na trůnu za mnou, zatímco Will mi stojí po boku, aby mě podpořil. „Dobré odpoledne," pozdravím je všechny. „Po incidentu, co se přihodil před několika dny, jsem se rozhodla pro razantní rozhodnutí, které můj milovaný otec podpořil. S každým z vás jsem se viděla o samotě, kdy jsem měli příležitost se alespoň zčásti poznat, a já díky tomu zjistila, se kterými z vás vidím šanci na budoucnost a se kterými ne."

Každý z uchazečů si do zámku přivedl jednoho příbuzného, což byla moje jediná podmínka, od které jsem nehodlala ustoupit. Nechtěla jsem, aby se tu mí uchazeči cítili špatně, ale aby měli někoho, koho milují a s kým se tu budou cítit jako doma.

Každý z nich teď sedí za dvanácti uchazeči, kteří stojí přede mnou. Přejedu pohledem po každém z nich a srdce mi zaplesá, když navážu krátký oční kontakt se Samuelem, který sedí v zadní řadě s široce roztaženýma nohama a svůdným úsměvem na rtech.

„Jsem vám velmi vděčná za účast, ráda jsem vás všechny poznala a doufám, že se v blízké době opět setkáme. Přesto jsem ale vybrala pouze dva z vás, kteří tu zůstanou po mém boku až do Štědrého dne."

V sále se ozve zalapání po dechu.

„Nebudu to již déle protahovat. Ráda bych, aby se mnou na zámku zůstal Kyle a Carter. Ostatním děkuji a přeju vám šťastnou cestu domů."

„Cože?!" ozve se náhle Hubertův hlas. Trhnu sebou, když vykročí z řady. „Jsme tady teprve deset dní a vy nás už posíláte domů? Ani jste nám nedala šanci!"

„Ujišťuji vás, Huberte, že jsem dala spravedlivou šanci každému z vás. Upřímné spojení jsem ale navázala pouze s Kylem a Carterem."

„Vyšla jste si se mnou jenom jedinkrát! Jasně, že jste se sblížila s nimi, když jste je viděla minimálně na třech schůzkách! Se mnou jste se ani nezatančila, když jsem vás o to před pár dny na plese požádal!"

Udělám dva kroky k němu, takže teď od něj stojím jen na vzdálenost natažené paže. „Možná bych si s vámi zatančila nebo bych s vámi šla na druhou schůzku, kdybyste se při té první zajímal víc o to, co vám říkám, než o můj výstřih."

To mu zavře pusu a stejně tak i všem ostatním, kteří se tvářili dotčeně. „A teď laskavě opusťte palác, Huberte."

Se zarudlou tváří se otočí a zmizí z místnosti. Pohlédnu na Samuela, který se na mě pyšně usmívá. „Teď mě prosím omluvte, mám nějakou práci."

Posadím se k oknu ve své komnatě, odkud mám přes zahradu skvělý výhled na příjezdovou cestu. Sleduji uchazeče, kteří ve svých luxusních limuzínách odjíždějí a když po hodině konečně odjede i ten poslední, spadne mi kámen ze srdce.

Zaslechnu zaťukání na dveře právě když jsem se chystala zvednout. Dojdu ke dveřím, ale když je otevřu, nikoho nespatřím. Už už je zase zavřu, když si všimnu lístečku na zemi před nimi.

Rozhlédnu se kolem, abych se ujistila, že mě nikdo nevidí, a zvednu ho ze země.

Buď v devět večer ve své komnatě.

Sama.

Vzkaz nebyl podepsaný, ale i tak vím, od koho je.

A už teď vím, že to bude stát za to.