24 VEČERŮ

7. KAPITOLA

Sluneční paprsky mě příjemně hladí po tváři, zatímco se snažím otevřít unavené oči. Shodím si z boku přetěžký polštář, abych se zhluboka nadechla, ale-

Počkat.

Překulím se na druhý bok, když mi dojde, že ta tíha na boku nebyla způsobená polštářem, nýbrž rukou. Rukou, která patří tomu nejméně vhodnému muži.

Samuel vedle mě tiše oddechuje, zatímco já si prohlížím jeho klidný výraz. Moje srdce mi v hrudi divoce buší, jako by svádělo přímý boj s mozkem.

Klepání na dveře mě vytrhne z myšlenek. „Bridget? Jsi vzhůru?" ozve se otcův hluboký hlas. Vytřeštím oči a pohlédnu na hodiny – ještě není ani sedm ráno. „Vím, že je brzy, ale potřebuju s tebou mluvit. Jde o jednoho z uchazečů."

Uchazečů. Netušila jsem, že takhle bude vypadat má budoucnost.

Samuel se vedle mě zavrtí a jak pod ním zavrže postel, prozradí, že už nespím. „Bridget?" zopakuje otec o něco hlasitěji, což už Sama probudí.

Rozlepí víčka a zmateně zamrká, než si uvědomí, kde je. A s kým je.

„Počkej, otče, já se zrovna převlékám."

„Vaše Výsosti?" zaslechnu náhle hlas své nejlepší přítelkyně.

„Dobré ráno, Annie. Přišel jsem si promluvit s Bridget, ale prý se zrovna převléká."

„Ale jistě, já jí pomůžu a pošlu ji za vámi."

„To byste byla zlatá, děkuji vám."

Vytřeštím oči, když zaslechnu, jak se natahuje po klice. Urychleně vyskočím z postele, zabalím se do peřiny a vztyčeným prstem naznačím Samovi, aby se schoval pod postel. „Cože?" šeptne.

„Pod postel!" vyjeknu co nejtišeji a on konečně pochopí. Zhoupne se z postele a pokusí se schovat pod ní, jenže prostor pod ní je příliš malý na jeho svalnaté tělo. „Šatna," naznačím a on přikývne, zatímco si Annie s otcem vyměňují nějaké zdvořilostní fráze. Sotva Sam zapluje do mé nevelké šatny, Annie vpadne do mé ložnice.

„Annie!" pozdravím ji, hlasitěji než by se slušelo. „Nemyslíš, že bys měla klepat? Není vhodné, abys, no, abys takhle vpadla do princezniny ložnice!" koktám.

Annie se zasměje a položí na rozhrabanou postel šaty, co mi pro dnešní den přichystala. „Co blbneš, Bridget? Přece jsi po mně nikdy nechtěla, abych klepala."

„No... no tak teď už chci!"

Dívá se na mě jako na magora, kterým jsem se podle všeho stala.

„A mám se tě i začít dovolovat, jestli ti můžu zajít do šatny po šaty?"

„Ale vždyť jsi mi zrovna jedny přinesla!"

Annie se zamračí. „Ty chceš jít na snídani v těhle šatech?"

Podívám se na postel, na kterou šaty položila, a uvědomím si, že to jsou ty stejné bílé šaty, jaké měla má matka, když se vdávala.

„Svatební šaty," hlesnu a ona přikývne. „Tvůj otec mě včera požádal, abych ti je přinesla na vyzkoušení. Do svatby zbývá necelý měsíc, musím mít čas na případné úpravy."

Dobrá nálada, která mě doprovázela po celou noc, mě rázem opustí. Annie to neunikne. „Ale no tak, Bridget. Netvař se tak smutně."

„Nejsem smutná, já jen... nejsem na to připravená."

„Já vím, že ne." Pohladí mě po paži a povzbudivě se na mě usměje. „Ale ty to zvládneš. Vdáš se za jednoho ze svých nápadníků a budeš moc šťastná, uvidíš."

Přestože to říkala sebejistě, já si tím jistá nebyla. A ani jsem nechtěla být.

„Tak co kdybych ti skočila pro ty šaty, abys mohla zajít za svým otcem? Prý s tebou chce mluvit ohledně jednoho z uchazečů."

Zase to slovo.

„Ne!" zarazím ji rychle. „Já se dneska chci obléct sama."

„Cože?"

„Ráda bych, aby ses šla převléct a pak se dostavila na snídani s mými... uchazeči."

„Ale Bridget, já-"

„Žádné ale, Annie. Jako tvoje nadřízená ti oznamuju, že dnes posnídáš se mnou a mými hosty."

Překvapení v jejích očích by se dalo krájet, ale přesto jen přikývne a opustí mou ložnici.

Propustím Sama z šatny a při pohledu na její osvalené tělo, jak se krčí pod mými šaty, se musím pousmát. „Omlouvám se. Netušila jsem, že přijdou tak brzo."

„Byla to sranda," zazubí se a přitáhne si mě do náruče. „Děkuju za včerejšek, princezno."

Před očima se mi mihne celá včerejší noc. Jeho doteky a vrčení, smíšené s mými steny, které dusil polibky. „Užil sis tu svobodu, po které jsi prahl?" zeptám se ho opatrně.

Samuel se ke mně s úsměvem skloní a líbne mě na rty. „Nedělal jsem to kvůli svobodě, princezno. Udělal jsem to, protože jsem po tom toužil od chvíle, kdy jsi mě srazila k zemi."

Otec se tváří zachmuřile, když mě za ním stráže dovedou. Sedí za svým pracovním stolem a listuje v nějakých listech, které jako by se mu vršily pod rukama. „Dobré ráno, zlatíčko," pozdraví mě s utrápeným hlasem. „Jak ses vyspala?"

„Dorůžova," odvětím s upřímným úsměvem. „Chtěl jsi se mnou o něčem mluvit?"

„Ach, ano," povzdechne si. „Jde o dva z uchazečů."

„O jaké dva?"

„Princ Johnson a Jeremy včera obtěžovali dvě z našich hospodyň. Strážný je u toho přistihl, když jedna z nich utíkala."

Zalapám po dechu. „Pane bože."

Nedokážu si vybavit jejich tváře, ale asi jsem za to vděčná.

„Co se s nimi stane?"

„Jelikož vlastně nic neudělali, vykázal jsem je z paláce a napsal dopis jejich rodinách, kteří se o jejich trest potrestají. Rád bych udělal víc, ale nemám na to právo, to moc dobře víš."

S porozuměním přikývnu.

„Vzhledem k tomuto incidentu jsem se ale rozhodl posílit stráže na tvých schůzkách a před tvou komnatou. Vpustili jsme si do domu dvanáct cizích mužů a ani jsem si je neprověřil, já hlupák."

„Nejsi hlupák, otče."

„Ale ano, jsem," trvá na svém. „Tolik mi záleželo na tom, aby sis jednoho z nich vybrala, že mě vůbec nenapadlo, že by mezi nimi mohli být i takoví." Vzhlédne ke mně s ustaraným výrazem. „Ráno jsem s těmi služebnými mluvil a oběma jim dal týden volno, aby se pokusily zotavit."

„Snad jim čas strávený s rodinou pomůže."

„Snad ano," přitaká otec. „Bridget, pověz mi, nestalo se při tvým schůzkách něco neobvyklého? Něco, co ti bylo nepříjemné?"

„Ne, otče," zavrtím hlavou. „Všechny probíhaly normálně."

„A co ti dva, co tě zaujali? Povíš mi o nich něco?"

„Kyle Blackwood a Carter... jeho příjmení vlastně neznám. S oběma jsem byla na schůzce zatím jednou, ale oba jsou milí, vtipní a slušní. Carter je hodně ukecaný, takže se s ním člověk nestačí ani nadechnout, a Kyle... já nevím, je něčím jiný."

„Dobře, zlatíčko, tak mě prosím stále informuj, ano? Nerad bych, aby se něco podobného přihodilo znovu."

„Jistě, otče."