Vše se třpytilo, ve vzduchu voněla vanilka a místností zněla přenádherná hudba. Jako kdyby tam skutečně byla. Ty usmívající se tváře jí přišly tak známé, skoro měla na jazyku jména všech těch lidí. Na nich ale tolik nezáleželo. Věděla, že je jediný člověk na světě, kvůli kterému se snažila tu noc vypadat krásně. Rozhlédla se kolem sebe, její srdce zběsile bušilo. Není tu snad? Padl na ni strach. Samota ji děsila. O to víc mezi všemi těmi lidmi, které znávala. ,,Vypadáš přenádherně," zašeptal jí do ucha. Polekaně nadskočila a otočila se k němu čelem. ,,Tolik jsem se bála, že tu nejsi." ,,Já jsem s tebou pořád," ujistil ji a něžně ji chytil za ruku. ,,Někdo by mi tě jinak mohl ukradnout." Musela se stydlivě pousmát. Proto ho milovala. Byl na ni tak hodný. Ale to určitě nebyl jediný důvod, proč ho tak zbožňovala. Bylo toho mnohem víc, tím si byla jistá. ,,Chceš nalít víno?" zeptal se. ,,Ne, děkuju," odpověděla skoro až automaticky. Jako kdyby to snad jinak ani být nemohlo. Nesměla snad pít? Při té velké slávě to byla škoda. ,,Něco jiného, co by ti udělalo radost?" zeptal se a když hleděla do jeho očí, měla pocit, že on byl tím jediným, co ji kdy činilo šťastnou. Nahnula hlavu na stranu a pátrala v jeho očích. Třeba právě tam najde odpovědi. ,,Tanči se mnou, prosím," požádala ho. Nevěděla, jestli umí tančit a bylo jí to jedno. Chtěla jen, aby ji držel v náručí. Jenom tam se cítila v bezpečí před světem i před svou vlastní myslí. Chytil ji kolem pasu a kolébal se s ní do rytmu valčíku. Zarývala své prsty do látky jeho saka. Nedokázala zahnat obavu, že ho ztratí. Jako by se měl každou chvíli rozpustit jako sen. Jako představa. Jako přání vrátit čas. ,,Miluju tě," zašeptala. ,,Miluju tě," odvětil a usmál se. Kvůli jeho úsměvu by obětovala vlastní život. Byl tím nejlepším mužem, sloužil dobru tak statečně, až bylo těžké s ním držet krok. Jen kvůli němu by sestoupila do pekel, ať už to znamenalo cokoliv. Píseň dohrála. ,,Můžeme na vzduch, prosím? Není mi dobře. Mám pocit, že se vše ztrácí v mlze," hlesla slabě a skoro se jí podlomila kolena. Přidržoval ji, když spolu mířili před dům. Hodil jí kolem ramen své sako. ,,Zítra už bys neměla chodit do práce," řekl jí. Očividně ho její stav trápil. Ona sama si s tím nevěděla rady. Taky ale nevěděla, do jaké práce. ,,Já mám strach," řekla, ale nebyla si ani jistá, že to skutečně řekla nahlas. ,,Neboj se. Vždyť nám řekli, že je to malé v pořádku," uklidňoval ji. Ach ano! Něco hluboko v její paměti zazvonilo jako konvalinky v jarním větru. Byla v očekávání. Bývala v očekávání. A pak? Co bylo potom? A proč to tak bolelo?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přistoupila k mladíkovi a vložila mu do ruky jedinou věc, kterou ho mohla obdarovat. Ten mladík, tolik podobný Frankovi, pohlédl na stříbrný obal od žvýkačky a pravil: ,,Děkuju, mami."
