Úspěšná a krásná dívka kráčela chodbou, usmívala se na všechny své kolegy. Podpatky klapaly v rychlém rytmu. Ne že by měla tolik energie, ale za chvíli jí končila pauza na oběd, tak musela trochu přidat do kroku. A z toho křečovitého úsměvu už ji taky festovně bolela ústa. O kručícím břiše ani nemluvě! Jestli tohle byl ten pověstný americký sen, tak to byla pěkně praštěná noční můra.
Levandule otevřela dveře od bytu, stohy složek a spisů i krabici položila navrch botníku. Vyzula si kozačky a promnula si prsty u nohou bolavé od celodenního běhání v podpatcích. Došla do obývacího pokoje, padla na pohovku a úlevně vydechla. Musela si aspoň na chvilku přivřít oči a odpočinout si. Do tří minut usnula a spala jak poleno.
,,Chrápeš," ozval se hlas, který rozhodně do jejího snu nepatřil. Levandule se zamračila, zamručela, ale oči neotevřela. ,,To se dámám neříká," napomenula ho. ,,Dámy nechrápou," dodal Seamus. ,,Máme něco dobrýho? Celej den jsem neměl čas se pořádně najíst." ,,Koupila jsem pizzu." ,,Zlatý," odvětil Seamus, i když mu už ve skutečnosti pizza lezla krkem. ,,Kde je? V mikrovlnce není?" ,,Nehulákej na mě z kuchyně! Sousedi si budou zase stěžovat," a následně dodala: ,,Pizza je na botníku." ,,Takže já nemůžu hulákat, ale ty můžeš jídlo dávat na botník?" ,,Nehulákej na mě z chodby! Byla jsem unavená, potřebovala jsem si sednout a odpočinout si." Zvedla se z pohovky a došla za Seamusem, který jedl studenou pizzu v předsíni. ,,Já tě chápu, věř mi. Jenže jsem taky unavenej a hladovej," odpověděl Seamus s plnou pusou. A Levanduli to bylo líto. ,,Koukni se na nás. Tohle není vůbec dobré! Nemáme na sebe čas, ženeme se za kariérou, která k ničemu není... Už mě ani neňuchňáš jako dřív." ,,No jo, ale takhle to prostě v životě chodí. Musíš všechno obětovat a makat a makat a..." Levanduli už bylo jedno, jestli si sousedi budou stěžovat. Byla otrávená a zoufalá, a proto zvolala: ,,Radši bych s tebou byla v Irsku a vokopávala brambory!" ,,Jo? Fakt?" ,,Fakt!"
Seamus si stoupl vedle Levandule a zahleděl se na dvě políčka, jednu louku a kurník. Drknul loktem Levanduli do paže. ,,Ty víš, že mě někdy štveš..." ,,Dej si pozor na jazyk," varovala ho Levandule. ,,Chci jen říct, že mě sice někdy štveš a já tebe asi ještě dvojnásob, ale za tenhle nápad jsem ti neskutečně vděčnej." Levandule se podívala na Seamus a snažila se neusmívat, když říkala: ,,Netušila jsem, že takovej irskej řízek jako ty by mohl být za něco vděčný." Seamus se zasmál a objal ji. ,,Už mluvíš jako já, ty Levandulinko moje." A Levandule byla natolik šťastná, že Seamusovi neřekla o tom, že on přebral její zdrobněliny. Kdyby si to ten ňunínek uvědomil, možná by jí už nikdy Levandulinko neřekl. A ta se jen nechala objímat tím irským řízkem a byla šťastná.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
30.11. nás opustil Shane MacGowan irský hudebník, zpěvák, kytarista a autor textů kapely The Pogues, čest jeho památce!
