Remus Lupin vedl prázdný život a vlastně mu to tak vyhovovalo. Ráno odjel metrem do mudlovské práce, v pozdní odpoledne se vrátil do svého bytu, navečeřel se a usnul při čtení knih. Jen on a jeho melancholie. Už si ani nedovolil snít. Představy plné kaštanových kudrlin mu ho totiž jen rozlítostňovaly. A tak místo těchto tužeb zaplnil své myšlenky informacemi z knih.
Nemrzlo, ale Remus měl studený nos. Už se těšil do tepla svého bytu. V kapse nahmatal klíče a vzhlédl zpět k ulici, na které stál jeho bytový dům. Zastavil se. Nevěřil svým očím a netušil, zda si přál, aby to byla pravda. Před bytovkou stála mladá dívka, poznal by ji na míle daleko. Došel blíž k ní a nevěřícně zašeptal: ,,Hermiono..." ,,Ráda tě vidím, Remusi," řekla a jemně se usmála. Byla čím dál krásnější a Remuse její krása bolela. Nemohl jí říct, jak nádherná se mu jeví. ,,Posílá mě Minerva. Kdybys měl zájem, ráda by tě zaměstnala od nového pololetí jako učitele obrany proti černé magii." ,,Nemá náhodou lepší zaměstnankyni?" opáčil Remus. Hermiona se trochu začervenala a zavrtěla hlavou. ,,Jsem příliš unavená z války, už žádné bojování ani vyučování boje. Vyučuji dějiny čar a kouzel." Remus musel přiznat sám sobě, že ta nabídka byla lákavá. O práci mu nešlo, ale představa, že by mohl vídat Hermionu den co den... ,,Rozmyslím si to," slíbil. ,,Smím tě pozvat na čaj? Možná najdu i nějakou čokoládu." ,,Možná... A přemýšlel jsi o nás?" zeptala se Hermiona tak statečně, že ani jeden z nich nevěřil, že to řekla nahlas. Byly to už tři roky, co ji odmítl. Nevěřil, že by o něj byť jen myšlenkou zavadila. ,,Hermiono, já..." začal Remus. ,,Tak schválně, na co se tentokrát vymluvíš?" skočila mu Hermiona do řeči. ,,Válka už není. Nejsi mým profesorem." ,,A náš věkový rozdíl?" ,,Remusi, já ztratila během války tolik přátel - někteří byli mladší než ty, mladší než já. Nikdo z nás nezná den svého odchodu. Kvůli strachu ze smrti přece nemůžeme přestat žít." Její slova zněla tak libě. Rád by věřil tomu, že mají šanci být spolu a být šťastní. Jenže ve svém nitru stále Remus bojoval sám se sebou. ,,Copak mě nemáš ani trochu rád?" zeptala se smutně. Remus dlouho mlčel. Přistoupil blíž k Hermioně a pohladil ji po vlasech. ,,Mám tě rád. Ani nevíš, jak moc tě mám rád," odpověděl tiše a chytil ji za ruku. ,,Musíš jít se mnou do bytu, jsi celá zmrzlá. Připravím ti čaj, přikryju tě dekou." Hermiona ho chytila za svetr a přitáhla si Remuse ještě blíž k sobě. ,,Pokud mě máš skutečně rád, tak už přede mnou neutíkej," požádala ho. Stoupla si na špičky a políbila Remuse. A po tak nádherném polibku už Remus před láskou utíkat nedokázal a ani nechtěl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
