Hermiona trpělivě čekala, až Ginny usne. Celý dům byl až děsivě tichý, když se vykradla z pokoje a po špičkách se vydala po schodech dolů. Její duše se třásla. Ale byla si jistá, že by litovala, kdyby to neudělala. ,,Dobrý večer," řekla tiše, když vstoupila do pokoje. ,,Dobré ráno," opravil ji Severus Snape, aniž by vzhlédl od rozečtené knihy. ,,Pane profesore, tohle je pro vás." Severus pozvedl své oči a konečně si všiml toho, že Grangerová drží malý balíček a miniaturu vánočního stromu. ,,Prosím?" ,,To je dárek pro vás a taky stromek, nevěděla jsem, jestli máte doma stromek, tak jsem vám sehnala stromek." Severus Snape odložil knihu na stůl a zvedl se z křesla. Došel k Hermioně, ale věci od ní nepřevzal. ,,Grangerová, já vám nejspíš nerozumím." ,,Dárek a stromek. Pro vás. Ode mě." Snape se zamračil. Podíval se na balíček, tipoval to na knihu, což v něm probudilo zvědavost. Nicméně nechápal, co tím Grangerová sleduje. ,,Jestli si myslíte, že vám zlepším známky z obrany proti černé magii..." začal. ,,Ach ne, to vůbec ne. Já si ty známky zlepším sama. Víte, tohle je váš první rok na této pozici, takže vím, že si musím vybudovat vaše uznání," odvětila Grangerová. ,,Mého uznání se vám nedostane. To už byste mohla vědět z předchozích let, kdy jsem nenáviděl jakoukoliv hodinu lektvarů s vaším nekonečným hlášením se." Hermionin nervózní úsměv zmizel. Posmutněla, ale nic na to neřekla. Stále držela dary tak, aby si je Snape mohl převzít. ,,Proč jste na mě hodná?" ,,Věřím, že každý dobrý člověk si zaslouží trochu něhy," odpověděla Hermiona. Severus Snape na ni mlčky hleděl a přemýšlel, kdy ta nesnesitelná holka dospěla. ,,Jak víte, zda jsem dobrým člověkem?" ,,Doufám v to. A vždy v to doufat budu." ,,Já pro vás nic nemám," řekl nakonec a snažil se o lhostejný tón. Hermiona mávla rukou, dary se zatřásly, ale Hermiona je hned znovu chytila oběma rukama. ,,Já přece nic na oplátku neočekávám." Snape velice pomalu dárek i to vánoční koště převzal. Po chvíli však Hermiona dodala: ,,I když... možná..." Severus pozvedl obočí v očekávání, co si na něj to kudrnaté stvoření vymyslí. ,,Kdybyste mi dal pusu na tvář, vůbec bych se nezlobila. Je to takový hezký zvyk." Severus Snape chvíli nijak nereagoval. Nemluvil, nemrkal, Hermioně se zdálo, že i dýchat přestal. Pak však skoro šeptem pravil: ,,Nechoval jsem se k vám nikdy pěkně." ,,Děkuji za připomenutí," odvětila Hermiona zmateně. ,,Neměli by se líbat jen lidé, kteří se k sobě vzájemně chovají pěkně?" Hermionin výraz se ze zmateného změnil v něžný úsměv. Bohové, on si připadal nehoden ji políbit! ,,Možná by ta pusa byla takovým novým začátkem," odtušila. Severus Snape věděl, že tohle je jeho poslední šance ukázat se v lepším světle. ,,Děkuji vám, Grangerová," pravil a popostoupil blíž k ní. Sehnul se a krátce ji políbil na tvář. Než se stačil odtáhnout, Hermiona ho objala. ,,Bacha, Grangerová, aby mi to koště nespadlo," pokáral ji, ale když se Hermiona přitiskla k jeho hrudi, zavřel oči a poděkoval všem bohům. ,,Promiňte. Jsem sentimentální," přiznala se Hermiona. Poodstoupila od Snapea. ,,Těším se na další Vánoce, které s námi strávíte." Severus neměl to srdce jí říct pravdu. Navíc jí pravdu ani říct nesměl. Ani jí však nechtěl lhát a zranit její city. A tak raději mlčel.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hermiona byla vyčerpaná a zmrzlá. Nic jí nepřinášelo radost. ,,Jdu si odpočinout," řekla Harrymu, který jen přikývl. Vstoupila do stanu a hned se zarazila. Něco bylo jinak. Měla pocit, že tu někdo byl. Z kapsy své bundy vytáhla hůlku a připravila se na souboj. Přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by byli v nebezpečí. Jenže něco bylo jiné, něco změnilo celou atmosféru. A nejdivnější na tom bylo, že to byl hřejivý pocit. Po odporných měsících měla Hermiona pocit, že je obklopena láskou. Nechápala to. Nerozuměla té změně a bála se, že je to nějaká léčka. Ale ve stanu nikdo nebyl. Nebo aspoň ne teď. Svěsila hůlku a promnula si unavené oči. Nejspíš už blouznila a bláznila. Došla ke svému lůžku, posadila se a hodila přes nohy deku. Tím odkryla příčinu toho zmatku. Na lůžku ležela knížka. Hermiona chvíli otálela, ale nakonec ji vzala do rukou. Básně Roberta Burnse, to rozhodně nebyl dar od Harryho, tím si byla jistá. Přitiskla knihu ke své hrudi a rozvzlykala se.
To není, není loučení, ač chvěje se nám hlas, jsme spolu pevně spojeni a sejdeme se zas!
(úryvek z básně Tak dávno již, autor: R. Burns, překladatel: J. V. Sládek)
