Alfa a Omega

5. Epsilon (ε)

Když jsem se ráno probudil, byl jsem si stoprocentně jistý, že je to za mnou. Poznal jsem to na sobě okamžitě a zaplavila mě neskutečná úleva, že se všechno vrací do normálu.

Tedy skoro všechno. Protože tohle bylo poprvé, co jsem toto období nestrávil sám, ale s alfou. A když už mluvíme o Konstantinovi, jehož hlas ke mně doléhal od vedle z kuchyně, byl jsem opravdu rád, že je stále tady.

Zdálo se, že jeho služby byly opravdu nadstandardní.

Dal jsem si rychlou sprchu a pak jsem se konečně mohl obléknout, aniž bych měl vytrvalé nutkání ze sebe ty šaty zase ihned strhat.

Možná jsem tentokrát výběru oblečení a úpravě zevnějšku věnoval víc času než obvykle. Nikdy dřív jsem neměl potřebu kvůli někomu přemýšlet nad tím, co bych si měl obléci a jestli je můj účes dokonale upravený. A přesto jsem teď kvůli Konstantinovi strávil v koupelně víc jak dvacet minut.

A poté jsem ještě dalších pět kontroloval výsledek v zrcadle. Černé vlasy se mi na stranách pořád podivně kroutily a nezlepšil to ani tužidlo. Nechal jsem být. Hnědé oči působily trochu unaveně, ale jinak můj obličej vypadal jako vždycky, obličej obyčejného sedmnáctiletého kluka. Ne, bohužel ne obyčejného. Byl jsem naopak zcela výjimečný. Byl jsem přece omega.

Ještě jednou jsem se přejel pohledem v zrcadle. Černé džíny mi trochu padaly z boků, ale pod tričkem s dlouhými rukávy se to nedalo poznat. Vždycky jsem za těchhle pár dní o něco ztratil na váze. 

Zaslechl jsem, jak někdo vstoupil vedle do pokoje a teprve to mě donutilo opustit koupelnu.  

„Jak ti je?" zeptal se Konstantin, který si mezitím sedl na jedinou židli v pokoji, na které neležely haldy mých věcí, a povzbudivě se usmál. Dokonce i s jasnou myslí mi stále připadal jako ten nejkrásnější kluk, co jsem kdy spatřil.

„Dobrý," ujistil jsem ho, přestože Konstantin to na mě jistě dokázal poznat sám.

Také on si mě detailně prohlížel, skoro jako by mu bylo divné, že mě pro změnu vidí v oblečení. Ale než jsem to stihl nějak vtipně okomentovat, promluvil vážným hlasem: „Omlouvám se ti za včerejšek, neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Ztratil jsem kontrolu."

„Ty si rozhodně nemáš co vyčítat," ušklíbl jsem se, měl jsem skvělou náladu. Ale to ostatně vždycky, když jsem tuhle hrůzu měl konečně za sebou. „Protože kdybys opravdu ztratil kontrolu, vypadalo by to úplně jinak. V tom případě bych měl na krku otisk tvých zubů a docela velký problém si teď sednout."

Zasmál se, očividně byl rád, že z toho nedělám vědu. Proč taky. Možná se nechal trochu unést, ale málokterý alfa v jeho situaci by to zvládl lépe. Navíc skoro o nic nešlo.

„Přesto jsem překročil hranici."

„Takže normálně to takhle neprobíhá?" vyzvídal jsem.

„Normálně si opravdu hlavně povídáme, občas dojde na nějaké nevinné doteky, objetí, ale ne jako včera s tebou. Nikdy ne takhle."

„Neříkáš to jenom proto, abych se cítil výjimečný?"

„Víš, že jsi dost ukecaný?" poznamenal místo odpovědi a pobaveně se usmál.

„Musím ti dokázat, že normálně zvládnu víc než jen holé věty," odvětil jsem vesele a pak dodal něco, co jsem mu prostě říct musel. Přestože to odporovalo všem mým předsevzetím. 

„Sice jsem se zařekl, že tohle nikdy žádnému z vás alf nepovím, ale...," zarazil jsem se, zhluboka se nadechl a pak dokončil, „děkuju, žes tady se mnou byl, opravdu mi to pomohlo."