Alfa a Omega

11. Lambda (λ)

Seděl jsem na sedačce spolujezdce a po očku pozoroval Konstantina, který svoje auto, postarší Hondu Civic, navigoval spletitými ulicemi a křižovatkami.

V centru města byla i v tuto noční hodinu celkem hustá doprava a přestože já řidičský průkaz zatím nevlastnil, podle Kosťovy závodní jízdy ve stylu brzda-plyn bych tipoval, že on už taky ne.  

Starší kluk byl stále podrážděný, skoro nemluvil a zdál se z toho incidentu úplně rozhozený. 

Také mně ten nepříjemný zážitek utkvěl v mysli, ale teď v přítomnosti Konstantina to všechno pomalu odeznívalo a já se cítil čím dál lépe.

Můj šofér zprudka dupl na brzdu a zastavil na červené. 

Pohodil nervózně hlavou a prsty zatínal do volantu. Opravdu byl dneska mimo sebe, vůbec jsem ho nepoznával. 

„Co je ti?"

„Cítím z tebe ty dva alfy, nedá se to vydržet," přiznal a znovu se ošil. „Navíc tady v uzavřeném autě je to cítit mnohem víc než venku. Strašně mě to dráždí a nemůžu se uklidnit."

Ale, ale... A kdopak za tohle všechno asi může? 

Kdo mě odmítl a nechal stát v parku? Kdo mi neodpovídal na zprávy ani telefonáty? Kdo mě předhodil ostatním alfám, protože si nedokázal připustit, že patřím jemu.

„Tak s tím něco udělej," navrhl jsem a že mě napadala spousta možností, jak na to.

Dotýkej se mě, líbej mě, vezmi si mě, označ si mě, vymaž doteky těch dvou alf z mého těla, vybízel jsem ho v duchu, ale nahlas neřekl nic. Třeba ho to napadne samotného.

Bohužel, přestože to Kosťu možná napadlo, nic z toho neudělal. 

Místo toho sáhl na zadní sedačku do sportovní tašky, vytáhl z ní horní díl svého kimona a hodil ho po mě. 

Nato rychle zařadil a rozjel se, protože na semaforu již několik vteřin svítila zelená a auto za námi netrpělivě troubilo.

„Co s tím?" nechápal jsem.

„Obleč si to."

Bílá látka kimona nebyla nijak nepříjemně cítit potem, byla však velmi intenzivně cítit Konstantinem. Mám si to na sebe vážně obléknout? 

„A to ti nepřijde ani trochu ujetý?"

„Prostě to udělej, Adriane," přikázal mi ostře s pohledem upřeným před sebe na zaplněnou silnici, „nebo za sebe dneska už vážně neručím."

Opravdu něco viselo ve vzduchu. Všechny alfy se dnes chovali jako utržení ze řetězu. Dokonce i Konstantin, který se vždy tak dokonale ovládal. Ale u něj bych předpokládal, že za to nejvíc mohla ta bitka.

No a v případě ostatních alf to asi způsobil nízký atmosférický tlak, sluneční erupce nebo, co já vím, třeba měsíc v úplňku. 

A vlastně proč ne? Přece se říkalo, že alfy a vlastně i omegy v sobě mají něco z vlka. Byly to pověry, samozřejmě, ale ta agresivita alf a citlivost na pachy těm povídačkách notně napomáhala.

Ovšemže Kosťa, Chris ani Patrik se nepřeměňovali o úplňku ve vlkodlaky ani nevyli na měsíc, přestože ta představa byla k popukání. Ale popravdě když jsem si vzpomněl, jak se některé alfy chovají, dost by se tím vysvětlilo.

Proto jsem se rozhodl, že Konstantina raději nebudu dál dráždit a udělal to, co po mně chtěl. Svlékl jsem si svoji mikinu a místo toho se zabalil do jeho kimona.